Je lepší některá témata v církvi raději vůbec neotevírat, nebo je naopak žádoucí ochranitelské tendence překonat a nebát se konfliktů? Mohou dnes rozličné názory na ordinace žen, na stvoření, predestinaci, tisícileté království, homosexualitu a další rozdělit naše sbory? Uneseme pluralitu názorů, aniž bychom se navzájem posílali do horoucích pekel?

,

Předpokládejme, že se „otevíráním témat“ myslí společná diskuze, kterou doprovází hluboký respekt ke všem zúčastněným. Mluvíme tedy o diskuzi jako o společném pokorném hledání Pravdy, které jsme všichni podřízeni.

Je církev zdravá? Je sbor, ve kterém žiji, otevřený, odvážný a zároveň oddaný Bohu? Jsme ochotni věnovat svůj čas tomu, abychom poctivě četli slova Písma, které je posledním měřítkem naší víry a života, s ohledem na dějinné souvislosti a mnohost různých žánrů, které se v Bibli nachází? Pokud si na tyto otázky odpovíme „ano“, pak se zajisté nemusíme bát citlivými tématy zabývat. Můžeme totiž mít jistotu, že pro naše bratry a sestry v Kristu jsou těmi podstatnými věcmi víra, láska a naděje, a nikoliv „ten správný názor“ na otázku ordinace žen, stvoření, Božího předurčení, domnělé existence přesného „jízdního řádu“ posledních dní atd. Ochota podělit se o své přesvědčení – třebaže se domníváme, že s ním mnozí nebudou souhlasit – je tak v tomto případě projevem důvěry ve schopnost lidí vzájemně se přijímat odlišným stanoviskům navzdory. Naopak skutečnost, že se některým ožehavým otázkám snažíme principiálně vyhýbat, nás může upozornit na několik věcí. Jednou z nich je třeba právě onen nedostatek důvěry v druhé, kteří by nás i navzdory odlišným stanoviskům nepřestali v lásce přijímat.

Zdravá církev názorovou pluralitu – nejedná-li se o pluralitu ve věcech podstatných – ustojí, a bude jí to dokonce ku prospěchu. Názorová uniformita a absence kritického myšlení jsou znakem sekty. Ve zdravé církvi spolu lidé mohou nesouhlasit, a přesto se respektovat a mít se navzájem rádi.

Žádná témata by neměla být tabu. Výzva vždycky je kde, kdy a jak tato témata otevírat. Obzvlášť v dnešní době, která je stále komplexnější, mnoho lidí hledá ve víře jistotu a odpovědi na životní otázky. Neustálé otevírání těžkých témat způsobuje nejistotu a pochybnosti. Na druhou stranu jsou tu lidé, kteří rádi hledají komplexní odpovědi a nejsou spokojeni s těmi jednoduchými. A pak jsou tu ještě lidé, pro které jsou citlivá témata osobní, a ne jenom teoretická, hlavně pokud se jedná o některé etické otázky, jako jsou rozvody, homosexualita, potraty atd.

Jedna rovina diskuze je na půdě místního sboru. Osobně bych dělal rozdíl mezi citlivými a aktuálními tématy. Život sboru s sebou přináší dostatečné množství aktuálních témat, která je potřeba diskutovat – ať je to rozvod, nebo děti, které mají problémy se svoji sexuální identitou, vedoucí, který morálně selže. Zároveň je úloha vedoucích sledovat a možná často i předvídat, která témata to jsou a kde vznikají potenciální nebezpečí nebo otázky.

Ty nemusejí být jenom morální, ale mohou být také teologické nebo praktické. Blíží se volby do staršovstva a je otázka, jaké starší chceme mít a proč. Nebo jsme řešili teologickou otázku generačních prokletí, která se začala objevovat v našem okolí a také ve sboru. Naše zkušenost byla taková, že v těchto tématech je potřeba jednota vedoucích. Když jsme se na Majáku dostali do takové situace, bylo klíčové prodiskutovat témata s vedoucími a pak prezentovat jednotný pohled na věc.

Poslední rovina je širší církev, v tomto kontextu rovina denominace. Tak jako ve sboru i v celé církvi je úloha vedoucích identifikovat a předvídat témata, která jsou aktuální. Obrovská výhoda je, že tam se dá diskuze vést na odbornější úrovni, obzvlášť u etických a teologických témat. Z této diskuze potom mohou čerpat sbory. Aktuální témata nemusí být jen teologická nebo etická, ale také praktická, a přesto stejně citlivá. Jde například o otázky směřování a budoucnosti církve – jaká církev budeme a chceme být. Tato témata většinou nejsou palčivá, ale přesto jsou aktuální pro předávání vlastnictví dalším generacím.

,

Nejprve stručné odpovědi na položené otázky. Považuji za žádoucí překonávat ochranitelské tendence a otvírat citlivá témata. Ano, církev dokáže rozdělit leccos, tedy i zmíněná témata. Jestli uneseme pluralitu názorů, to nevím.

Není samozřejmé otvírat citlivá témata a automaticky předpokládat, že tím nezasáhneme do našich vzájemných vztahů. Za podstatnou podmínku pro pokojný a podnětný rozhovor na jakékoli téma považuji jistotu bezpečného prostředí. Zmíním dvě z jeho charakteristik. Tou první je jistota vzájemného respektu a úcty. Chci-li poctivě odkrýt své pochyby, zápasy s daným tématem a důvody svých postojů, pak si chci být dostatečně jistý, že nebudu znevažován, nebudu považován za nedouka a nebude se mi otloukat o hlavu „pravda“ o tom, že je „přece jasné, že je to tak či tak a jak je možné, že to nevím...“.

Tím se dostávám ke druhé vlastnosti bezpečného prostředí. Je navýsost důležité, aby pokud možno všichni účastníci rozhovoru vnímali sebe sama ne jako ty, „kdo vědí, jak to je“ a se svou pravdou jdou do boje, případně chtějí druhé poučovat. Nýbrž jako ty, kteří hledají odpovědi na své otázky, ve svém hledání někam dospěli a teď jsou ochotni se o výsledky svého hledání podělit s druhými. Pokud se dostanou citlivá témata do bezpečného prostoru, v němž je respekt, úcta a sdílení se – ne primárně s pravdou, nýbrž s vlastním hledáním – pak určitě existuje naděje na pokojné, podnětné a obohacující setkání.

V úvodních otázkách mě zaujalo slovo „strach“. A ptám se: „Proč? Z čeho? Co mě opravdu ohrožuje?“ Ve výsledku se dost možná ukáže, že můj strach byl a je zbytečný.