Proč jsou Češi tak citliví nejen na indoktrinaci a manipulaci, ale vůbec na každý nátlak? Takovou otázku si kladou mnozí církevní pracovníci. Odpověď není jednoduchá, ale něco ukazuje k našem historickému vývoji. To, co se dělo v naší zemi po bitvě na Bílé hoře, nemá v našich dějinách obdobu.

Po letech konfesního soužití, které vyvrcholilo kutnohorským náboženským smírem mezi kališníky a katolíky (1485), jeho potvrzením v roce 1512 a pokračováním přes Rudolfův majestát (1609), došlo na léta k hlubokému a bolestnému rozkolu. Konfesní soužití bylo hrubě narušeno a na Bílé hoře zadupáno do země. V naší zemi se projevily neblahé důsledky spojení trůnu a oltáře. Toto spojení politické moci s církví se stalo hrůzným dědictvím, jak to dokládají církevní dějiny.

Kde toto nebezpečné spojení začalo? Náběhy se objevily už velmi brzy. Z pronásledovaného křesťanství se v římské říši postupně stalo státní náboženství, které proniklo na výsluní politického života a postupně začalo získávat nejrůznější mocenské benefity. Mocní tohoto světa dávno věděli, že náboženství může hrát roli amalgámu sjednocujícího říši. Na počátku stál v roce 311 vítaný Galeriův edikt, který pomohl pronásledovanou křesťanskou víru tolerovat. Papež Silvestr přijal do církve císaře Konstantina. V roce 313 tento císař ediktem milánským zrovnoprávnil křesťanství s ostatními náboženstvími v západní i východní římské říši.

V této souvislosti se ve středověku tradovala nepravdivá legenda, že Konstantin papeže obdaroval velkou pravomocí. Nastoupený vývoj dokonal císař Theodosios I. v roce 380, kdy bylo křesťanství povýšeno na státní náboženství. Karta se obrátila a z pronásledované a trpící církve se stala církev mocná a vládnoucí. Není náhodou, že tento vývoj odsuzovali valdenští a u nás např. Petr Chelčický nebo Jan Amos Komenský. Konstantinův edikt označovali jako dobu, kdy byl jed vlit do církve. Privilegovaná a mocenská církev nepostupovala vždy v duchu Kristova evangelia a často šířila víru ohněm a mečem.

Zřetelně se potvrdilo, že pokušení moci je příliš velké a nezvladatelné. V dějinách začali mezi sebou soutěžit papežové s králi a císaři o moc. V 11. a 12. století se rozvinul např. boj o investituru, o pravomoc jmenovat církevní hodnostáře. Proti sobě v něm stáli císař Svaté říše římské a papež. Další rozvoj papežství byl spojen s vzestupem moci, který umožňoval použití vojska a později vlastní stát. Církev jako instituce se v různých dobách stávala vládychtivou politickou silou. Také v bohatství a nádheře soutěžila s nádherou knížat a králů. Spojení trůnu a oltáře se nerozdělitelně propojilo.

Při pohledu do církevních dějin člověka napadne výrok, který napsal lord Acton: „Moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně.“ Pokušení moci ve spojení s bohatstvím přineslo strašné ovoce, jehož hořké plody sklízíme dodnes. V  českých dějinách vidíme mnoho pokusů vymanit se ze sepětí trůnu a oltáře. Pokoušeli se o to různí reformátoři a jejich následovníci. Je možné sledovat tyto linie od Husa přes Chelčického, bratra Řehoře, Jednotu bratrskou, Komenského a další. I bitva na Bílé Hoře je jedním z důsledků propojení světské a církevní moci. Je zřejmé, a to také vyplývá z článku Roberta Harta, že do zápasů se světskou i církevní mocí se zamíchalo mnoho politických ambicí. Čeští stavové ne vždy zápasili jen o náboženskou svobodu proti Habsburkovi a Římu. Do jejich zápasu se zamíchaly i snahy o majetky a vlastní privilegia. Bitva ukázala hlubokou vyčerpanost a rozdělenost českého království a jejím důsledkem byl další nástup mocenského tandemu císaře a církve.

Jak těžké bylo získat v roce 1781 od císaře Josefa II. byť jen ponižující toleranční patent, který umožnil existenci tří konfesí. Není divu, že protestanté v naší zemi vítali tak halasně první republiku – teprve rok 1918 totiž přinesl skutečné zrovnoprávnění církví. Doby nacismu a komunismu vzaly církvím další opory a skutečně je zrovnoprávnily. Církve v době pronásledování a utrpení začaly spolupracovat a ekumenické hnutí se začalo rozvíjet novým způsobem. Je dobře, že žijeme ve státě, kde každá církev má možnost sloužit Kristovým evangeliem a rozvíjet svá obdarování. Zdá se, že pro vedení římskokatolické církve ještě v dnešních podmínkách zůstává jistým osidlem anachronické spojení církevního ústředí s vatikánským státem. Papežský nuncius není jen pracovníkem církve, ale je i diplomatem, který zastupuje náboženský stát. Proto také můžeme častěji vidět pražského arcibiskupa v blízkosti vlády sekulárního státu.

Zdá se, že v době vzniku Spojených států amerických otcové zakladatelé zvolili dobrou cestu. Americké dějiny neznají pojem státní církev. Od samotného počátku byly všechny církve v USA samostatné a na státu nezávislé. V mnohém to posloužilo k dobrému protestantům, katolíkům i pravoslavným. Je s podivem, že v těchto letech se vedení ruské pravoslavné církve snaží o propojení s vládou a snaží se to mocensky využít proti jiným církvím. Usiluje o to, prosadit v Rusku, aby tato země byla kanonickým teritoriem pouze pro jednu církev. Takový přístup by v naší době neměl existovat, protože jde o misii, a ne o anti-ekumenickou mocenskou sebeprezentaci.

Věřme, že u nás už nikdy nebude vlit nový jed do církve a křesťanská víra bude vždy zvěstí o království, které není z tohoto světa.