V životě křesťana občas nastanou chvíle, kdy Bůh člověku zastoupí cestu a učiní něco naprosto nečekaného a velkolepého. Vstoupí nám do života a ráz naráz ho převrátí. Učiní zázrak a svým nezaměnitelným rukopisem se pod něj podepíše.

A tak se stane, že v jedné chvíli nám je nejen prakticky pomoženo, ale současně jako bonus získáme další zkušenost se skutkem projevené Boží lásky. Důkaz, že On je tu stále s námi, že o nás ví a že naše trápení jsou i jeho trápeními. Jsou to chvíle, kdy s vděčností padáme na kolena, velebíme ho … a chceme se o svůj příběh podělit se všemi, kteří chápou „o co jde“, protože i oni přijali Ježíše jako Pána a Spasitele do svého srdce.

Nuže zde je můj příběh.

Nechci se detailně rozepisovat o svém vztahu s rodiči. Snad jen, že nebyl úplně jednoduchý. Zůstanu u shrnutí, že od chvíle, kdy jsem se v roce 1980 ve svých 24 letech postavil na vlastní nohy, oženil se a poté ve svých 30 letech uvěřil v Boha, se mezi mne a mé rodiče vloudilo zvláštní napětí. Těžko říci, co bylo příčinou, a bylo by povrchní a laciné svádět to jen na odmítnutí z jejich strany kvůli naší víře. Pro svou víru v Krista jsme s manželkou netrpěli, naši se spíše úplně neztotožnili s výběrem mé životní partnerky a s celkovým nastavením mé nové rodiny. Možná si svou snachu (a tím i nasměrování životní cesty svého syna) představovali jinak. Výsledkem bylo, že vztahy našich rodin oscilovaly mezi přijetím, odmítáním a dočasnými příměřími. Dokonce jsem zažil několik let sice neformálního, zato však úplného vydědění.

Bolelo to a zde je potřeba dodat, že útěchu jsme s manželkou nalézali právě v Kristu. Roli mé vlastní rodiny a pokrevních prarodičů pro naše děti ochotně převzali spolubratři a sestry libereckého sboru CB. (Budiž sláva životu v pospolitosti božího lidu!) V komunikaci s pokrevními rodiči bylo řečeno více bolestného než laskavého a soucitného. Navíc tatínek trpěl na sklonku svého života depresemi a vůbec nebylo jednoduché s ním vyjít. Když v roce 1996 zemřel, bylo to pro maminku (i přes smutek ze ztráty celoživotního druha) jistým ulehčením. Smutek přebolel a ona si pro sebe našla novou životní náplň, znovu získala ztracený elán do života. Nestrádala.

V té době jsem si ale také začal stále více uvědomovat, že to zvláštní napětí mezi námi přetrvává a že nepřijetí mé rodiny vycházelo asi více od maminky než od táty. Začalo se ukazovat, že jakkoliv se vztahy mé manželky a maminky jevily vždy jako korektní, tak jim přece jen něco chybělo. Sebevětší projevy respektu a úcty nikdy nemohou nahradit opravdovou vřelost, empatii, lásku. A tak jsem časem došel k trpkému poznání, že i po třiceti letech svého trvání je mé manželství, má rodina a celý náš společný život nadále podrobován kritickým soudům. Terčem se opakovaně stávala bytost mně nejmilejší, moje manželka. Ta, která mi po celou dobu stála věrně po boku, pomohla mi na cestě k poznání Pána, vychovala naše skvělé dva syny. V době krize s rodiči to byla ona, kdo mne přinutil ke smíření. Ona to vybojovala za nás oba. A především udělala něco, co všechny tchyně světa vnímají u snach v manželstvích svých synů nejpozorněji: upozadila se ve prospěch mé pracovní kariéry, takže jsem přes dvacet let mohl pracovat ve vysoké manažerské pozici.

Když to shrnu, tak se nedá říci, že by ve vztahu mé manželky a mé maminky bylo něco zásadně špatně. Vzájemný respekt tam určitě byl. Jenže se s železnou pravidelností objevovaly konflikty. Maminka to prostě čas od času nevydržela a s urputností sobě vlastní zaryla necitlivě do míst a hodnot pro mou manželku nejcitlivějších.

Vše vyvrcholilo v roce 2010 po jednom zvlášť bolestném konfliktu, při kterém maminka opětovně zkritizovala moji ženu za to, jak se ke mně chová a jak vychovává naše syny (kupodivu tehdy už dospělé!). A to byla chvíle, kdy jsem se zařekl. Ujistil jsem ji, že nikdy nepřestanu být jejím synem a že povinnosti vůči ní samozřejmě splním, ale ztratil jsem jakoukoliv chuť a motivaci k tomu, abych nadále přiváděl svou manželku před ni jako před nelítostného soudce. Nechci, aby stále znovu a znovu musela před svou tchyní obhajovat ovoce našeho společného života. Žili jsme a žijeme dobrý život – před Pánem, před světem… i před mou maminkou. Žel ona jako by to po celou dobu vnímala nějak jinak a cítila potřebu napomínat. Od toho dne naše vztahy opět velmi ochladly.

Jenže pak maminka onemocněla. Diagnostikovali u ní rakovinu plic. Bylo jí 80 let, a protože celý život pracovala ve zdravotnictví, sama zvážila své šance a rozhodla se chemoterapii odmítnout. Rozhodla se v pokoji, s ohledem na svůj věk a se slovy, že svůj život považuje za dostatečně naplněný. Pro nás to ale byla nervy drásající situace. Ve světle věčnosti se stává každý lidský spor malicherným. Přesto ten náš mezi námi dál trčel nedořešený.

Zde je dobré zmínit se o tom, jak maminka po celou dobu zvládala naši víru v Boha. Byla celý život skalním ateistou. Nevěřila ani v Boha, ani v ono pověstné „něco“. Její nadšení vědou, víra v evoluci a materialismus a v nekonečné možnosti lidského poznání byly bezbřehé a nekritické. Hovorům o Kristu se sice nebránila, dokonce se občas nechala pozvat do kostela (zpravidla když jsem jako starší a laik sloužil Slovem), ale jejím motivem nebyla touha sdílet se se svými dětmi, sdílet s námi to, co považujeme za dobré. Ona tomu spíše jen chtěla přijít na kloub. Dostat se nad to, pochopit, co se to s námi věřícími stalo, že jsme podlehli takovému nesmyslu. Samozřejmě nikdy na nic nepřišla, a tak se pro ni časem stala naše víra jen nutným zlem, se kterým nic nesvede a které musí, chtíc nechtíc, akceptovat.

A pak se to v létě 2011 stalo.

Vraceli jsme se s rodinou z dovolené, když mi volal můj bratr (ateista), že s maminkou je zle. Upadla do kómatu a odvezla ji „rychlá“. Nejvíc ho zasáhlo, že se z kómatu sice probrala, ale je nějaká divná a mluví z cesty. Leží zatím na žatecké LDN a prý se mnou musí naléhavě mluvit. Zorganizoval jsem tedy nejnutnější věci s tím, že za ní obratem do Žatce vyrazím. Ale mezitím mi maminka sama zavolala (sláva mobilům). Mluvila velmi těžce a potichu, pravděpodobně absolvovala lehčí mrtvici, ale jinak byla jako vždy věcná. Potřebovala se mi svěřit s tím, co prožila. Líčila mi, že byla na „druhé straně“ a tam potkala Pána. Mluvil s ní a k ní, a jak sama uvedla, nebyl to pro ni nikterak příjemný rozhovor. Především prožila naprostý šok. Pochopila s naprostou a zdrcující jistotou, že Bůh JE, že ji zná osobně a že o ní ví všechno. Pochopila naplno, jak moc se celým svým životem zmýlila. Nevěděla si rady, neuměla to zpracovat, bála se a chtěla ode mne vysvětlení.

Začali jsme tím, že jsme si okamžitě a úplně odpustili. Plakal jsem radostí a dojetím. Byl to nejkrásnější telefonický hovor mého života. Stal jsem svědkem toho, že do našich osudů osobně vstoupil Bůh se svou nekonečnou milostí a spravedlností a že ať se stane od té chvíle cokoliv, bude to už v Jeho osobní režii. A tak jsem mámě vyprávěl o tom podstatném. O Boží lásce a odpuštění, o tom, že kajícník – a to ona jednoznačně byla – se Boha bát nemusí.

Druhý den jsem za ní přijel. Ležela na LDN a prostředí to bylo smutné, ponižující a nedůstojné. Ale mohl jsem si k ní lehnout do postele a společně jsme se šeptem modlili. S jejím souhlasem (!) jsem se modlil za oba, za všechny naše lapálie, které jsme v tu chvíli na tomto světě mohli definitivně odložit k ledu, za věčnou společnou budoucnost, která nás v Boží slávě čeká. Oba jsme prožili velký okamžik odpuštění a dotyk Boží lásky. A nakonec i maminka připojila své „Amen“. Poprvé v životě.

Pak jsem musel odjet za svými pracovními povinnostmi. Ale zůstali jsme v telefonickém kontaktu. Pokoušeli jsme se s bratrem rychle zařídit hospic a já měl dohodnutého a připraveného kazatele, který by maminku ještě v nemocnici pokřtil. Ale k tomu, žel, nedošlo. Bylo to na maminku příliš rychlé, zdráhala se, potřebovala si to zpracovat. Tehdy jsem s ní mluvil naposled. Těsně předtím, než jsem za ní mohl znovu přijet, opět upadla do kómatu, ze kterého se už neprobudila. Další je už tedy jen mezi ní a naším Pánem.

Musím říci, že to nebyl laciný barvotiskový příběh. Happy end v podobě jásavého vyznání Krista jako Pána a Spasitele chyběl. Ale já vím, že Bůh mi vrátil maminku do života proto, abychom si mohli odpustit a rozejít se v pokoji. Abychom se s manželkou nemuseli do konce života trápit výčitkami svědomí z navěky nevyřešeného konfliktu. Dal nám šanci udělat pro usmíření a mámino obrácení maximum. A zároveň si maminku osobně převzal z mých rukou. Další bylo, je a bude v jeho režii. A ta je vždy dobrá. Já jsem zde zůstal s nadějí, že si s ní jednou vše dopovíme. Na věčnosti, kde bude času dost (i když tam už asi nebude důvod vracet se k malicherným a už odpuštěným lidským přešlapům).

Z toho všeho vyplývá ještě jedno velké povzbuzení: S modlitbami za své nevěřící příbuzné nikdy nepřestávejte. Bůh dává šanci do poslední minuty, i na smrtelné posteli, za vteřinu dvanáct. Vytrvejte do posledního dechu. Ten zápas o jejich duše za to stojí.

Foto: Pexels.com