Jak to vidí dcera kazatele Bohuslava Kočnara

Nejprve mě napadají slova Pána Ježíše Krista: „Milosrdenství chci a ne oběti.“ (Mt 9,13). I když kazatelské dítě, dnes sama rodič, nutí mě to nejprve se pokusit vžít do role kazatele-rodiče.

Myslím, že vůbec není jednoduché být kazatelem a zároveň rodičem. Jako kazatel musím vyhovět na všechny strany. Být dobrým manželem, být dobrým otcem a být dobrým pastýřem ve sboru. Čemu dát přednost? Jaké je správné pořadí? I kazatel se teprve učí jako každý normální člověk, který začíná žít svůj dospělý život. Kazatel navíc musí vyhovět všem třem požadavkům, a běda, když se mu to nepodaří. Manželka bude „trpět“, děti budou „trpět“, sbor bude „trpět“. Všichni mají právo, aby jim bylo vyhověno, a pokud možno co nejlépe.

Dokud jsou děti malé, jakž takž se daří. Když přijde puberta, začíná jít do tuhého. A může se stát, že i sebelepší kazatel-člověk, se všem nezavděčí. Při výchově dětí potřebují být rodiče zajedno, z časových důvodů se to někdy nedaří. Dětem se zdá, že jim rodiče vůbec nerozumí. A sbor má pocit, že kazatelské děti jsou nevychované, a ptá se, jak to ten kazatel vlastně ve své rodině vede. Navíc ani ve sboru to není úplně tak, jak si bratra kazatele představovali. Co s tím?

- - -

Nejtěžším obdobím pro mě bylo, když jsem dospívala. Potřebovala jsem se oddělit a být sama sebou. To, že jsem se Pánu Bohu neztratila, nebyla moje zásluha. Byla to Boží zásluha. Udělala jsem mnoho kopanců, přemetů, útěků i návratů. Při hledání sama sebe jsem ale celou dobu jasně cítila lásku i přijetí rodičů. Moje jednání neschvalovali, ale udělali si na mě čas. Nezlomili nade mnou hůl. Také většina lidí ve sboru, kde jsem dospívala, byla ke mně laskavá. V mládeži jsem měla kamarádku, které jsem mohla říct, co rodičům říct nešlo. Sborové společenství pro mě bylo druhou rodinou. Vnímala jsem, že službu mého tatínka, maminky i nás dětí vděčně přijímají. To vše byly momenty, které mne ovlivňovaly při hledání životní cesty. Rozhodla jsem se pro život s Pánem Bohem. Největším důkazem jeho existence byli moji rodiče. Co říkali a jak se chovali, to také žili. A pro nás děti měli čas.

- - -

Na podzimní kazatelskou pastorálku jsem si měla připravit seminář o dětech vyrůstajících v kazatelské rodině, zřejmě první zamyšlení na toto téma v rámci Církve bratrské, ale i Jednoty českobratrské. Ujala jsem se toho s bázní, bylo mi jasné, že můj náhled i prožitky budou subjektivní. Vytvořila jsem proto anonymní anketu o 28 otázkách, na kterou odpovědělo 104 „dětí“ ve věku 16–80 let. Dojal mě počet, odvaha i upřímnost všech odpovídajících, všem odvážným srdečně děkuji. Řada z nich projevila velký zájem se dozvědět, jak anketa dopadla. Pokusím se teď tedy její výsledky stručně shrnout.

Celkově došlo mnoho povzbudivých odpovědí. I když většina odpovídajících prošla výchovou, kdy se musela podřídit velkým nárokům jak od rodičů, tak od církve, zůstala přesvědčenými křesťany. Z odpovědí ale jasně vyplývá, že toto dozrávání neprobíhalo ani neprobíhá hladce.

Na čem se respondenti shodovali? Vnímali nepřiměřený tlak a očekávání dokonalosti od rodičů i od církve, pociťovali ztrátu soukromí, trpěli stěhováním, a tím také ztrátou kamarádů. Měli přílišný vhled do konfliktů v církvi, což se negativně promítalo do jejich vlastního rodinného života. Museli si zvyknout na nonstop službu druhým a na to, že církev má přednost, děti jsou až na druhém místě. Měli pocit, že se není komu svěřit se svými problémy.

Na druhou stranu vyjadřovali velkou vděčnost za příklad víry rodičů a jejich zápas před Pánem Bohem; za poznání širokého spektra zajímavých lidí; přes mnoho povinností si otec na ně zpravidla udělal čas. Někteří upřímně odpovídali, že prožili různá zklamání, jak v rodině, tak v církvi, která je vedla k přetvářce, a nakonec k zatvrzelosti – vůči církvi, někdy vůči Pánu Bohu ale i k rodině, ve které vyrostli. Stručně to vyjádřil kdosi z odpovídajících slovy básně od Françoise Villona: „Já u pramene jsem a žízní hynu.“

- - -

Co říci na závěr? Buďme milosrdní sami k sobě i ke svým dětem. Žijme v bázni Boží. Svěřme je do Boží milostivé péče a neztrácejme naději, když půjdou jinou cestou, než bychom si přáli my rodiče. A buďme připravení zabít tučné tele!