Je to jako z nějakého filmu. Těžko uvěřit, že se to opravdu děje. Ale děje se to, a rychleji, než by člověk potřeboval, aby se s tím mohl v klidu vyrovnat.

Chystám se se na pravidelnou modlitební skupinku žen. Modlitby celého sboru se poslední dobu spojují v prosbě za jednu z našich mladých rodin a jejich předčasně narozené miminko. Je to boj o život. Jakkoli je to těžké, je úžasné vidět, jak se sbor v té vytrvalé modlitební podpoře sjednotil. Jako rodina. Bůh se k tomu přiznává, Josefínka, to maličké, sotva půlkilové stvoření, už sama dýchá. Mám z toho velkou radost.

Esemeska. Věrka nepřijde. Manžel byl několik dnů v práci v kontaktu s člověkem nakaženým koronavirem. Tak už je to i v Náchodě. Je čtvrtek 12. března 2020. Hodinu na to vláda vyhlašuje v celé republice nouzový stav s platností od pátku a jak bude vypadat nedělní shromáždění nikdo neví, protože počet lidí pohromadě se zákazem snižuje ze stovky na třicet. Znamená to, že už nebude stačit sbor rozdělit na poloviny. Začínají změny, které nezažili za svůj život ani ti nejstarší z nás. Byl to zvláštní víkend. Bez shromáždění, bohoslužba ze záznamu. S přemýšlením o tom, co bude, s plánováním, jak využít čas ve vynuceném miniprostoru. Ještě v neděli si myslím, že doma dojde nejen na generální úklid, ale i na koníčky a staré resty. V pondělí zrána se mi na messengeru objevuje pozvání do nově vzniklé virtuální skupiny sborových žen – Sestry v akci. Úvodní Věrčina věta „...abychom si byly blíž a mohly se sdílet“ během krátké chvíle nabere směr „nebudeme sedět se založenýma rukama“ a záhy se tam začnou objevovat střihy na roušky. Nejde nepomoct. V očích lidí, které potkáváme na ulici, už je vidět strach. Během prvního týdne mají roušky všichni členové rodin a šije se pro sbor. Kluci tisknou na 3D tiskárně zlepšováky na šití tkanic. Poslednímu sborovému senioru mládež donesla roušku hodinu poté, co je vyhlášen zákaz vycházení bez nich. Další se vyrábí pro dopravní policii, řidiče autobusů a sanitek, do nemocnice, azylového domu, lékáren… je toho už tolik, že je potřeba veřejnosti viditelný koordinátor – Jana je „sestrou v akci“ v pravém slova smyslu, během jediného dne máme od ČEZu čtyřicetitisícovou dotaci na nové šicí stroje. Skupině dali název Roušky pro Náchod. Propojení přes internet je jako každodenní míza. Mezi rouškovými příspěvky: „Asi potřebuju pauzu, dneska jsem chtěla něco vytisknout a pod tiskárnou jsem hledala šlapadlo...“ a fotkou Ježíšovy sochy s hlavou v dlaních a popiskem „Žít! Měli jste se naučit žít, ne šít!“ se objevují fotky jarního západu slunce, rozkvetlých květů ze zahrádky i Boží ujištění z 2. Par 20,15: „Nebojte se ani se nelekejte té ohromné přesily. Ten boj není váš, ale Boží.“ Nemohu se zbavit pocitu, že jsme si se sborovými sestrami blíž, než jsme si byly.

Ve schránce mám okružní mail od kazatele. Chodí každé tři až čtyři dny. Slovo povzbuzení, aktuální zprávy z dění, tvořivé náměty, podněty k modlitbám, pastýřský list. Pozvání na on-line bohoslužby. Mládež vyrobila video pro děti „Besídka z gauče“. Tedy spíš – z temného břicha velryby. S překvapením zjišťuji, jak nadanou máme mládež. A další mail – mladí se aktivně zapojili do modlitebního řetězce 24/7 a rezervovali náchodskému sboru virtuální místnost. Postup v případě, že se chceme zapojit, je jasný. Jsem nadšená. Píšu se do tabulky. Týden se docela rychle zaplňuje.

Minutu před začátkem mé modlitební hodiny vypínám mobil a potichu pouštím kulisy chval. Esemeska. Čekám zprávu od rodiny a je mi jasné, že jestli se na ni ještě nepodívám, nebudu mít během modliteb klid. Není od rodiny. „Jednu společnou modlitbu na předání štafety?“ píše Daniel, který je v tabulce přede mnou. S vděčností přijímám. Ta společná chvíle na telefonu je chvílí zvláštního požehnání. Aplikuji tento nápad na další modlitebníky. Další neděli „jedu“ na bohoslužby do Plzně a do Brna. Ostatní se vydávají do Bystrého, do Horní Krupé, do Soukenické a jinam. Už mi to divné nepřipadá. Stav, který se na počátku zdál nepředstavitelný pro víc než pár dnů, začíná mít v běžném životě své místo, začínáme si na něj zvykat a hledat to nejlepší, co v něm najít lze. Je to fajn, vidět, že nikde život s Bohem neustal.

V týdnu jsme pozváni k testovacímu setkání po skupinách na ZOOMu. Spojení se podařilo, vidíme se ve svých domovech, dozvídáme se, jak kdo zvládá nouzový stav, společná modlitba se do jednoho proudu směřujícímu k nebi sbíhá z paprsků vycházejících z míst rozesetých po celém okrsku. Setkání zakončujeme při kytaře, písničkou Spoj nás v jedno, Pane. Kromě pravidelných setkání skupin se otevírají možnosti jednoduše se sejít u kafe. Každý u svého, ale všichni spolu.

------ Je 1. dubna 2020, jsou zavřené školy, divadla, restaurace, velká většina obchodů, mnoho podniků, hranice státu. Svět se zastavil. Česká republika je v karanténě. Je omezen volný pohyb, na veřejnosti lidé nesmí být ve větším počtu než dva, církev, tělo Kristovo, se fyzicky rozpadla na mikrobuňky rodin a jednotlivců. A přece žije. Jinak, ale možná o to intenzivněji. Bůh se neztratil, neschoval, neodvrátil svou tvář. Říká: „Já budu s tebou a požehnám ti.“ Sleduji plody toho požehnání s úctou i díkem. A Josefínka roste.

Otázka na Petra Geldnera, kazatele CB Náchod

Co Tobě, jako kazateli středně velkého sboru, při zavedení všech omezení připadalo jako největší výzva, a jak ses s ní vypořádal?

Popis našeho sboru bych doplnil o dvě vlastnosti: „v pohraničí“ a „s početnou starší generací“.

Když přišel zvrat událostí a nemohl jsem osobně kázat, vyučovat, setkávat se s lidmi, byla největší výzvou komunikace se členy. Přeci učíme, že vztah se prohlubuje komunikací. Ze začátku jsem všechny obvolával, a pak jsme se začali pomalu potkávat na „ZOOM“. I pro některé čtyřicátníky to byla výzva. Nicméně i díky vnoučatům našich seniorů se nás podařilo takto propojit. Byl jsem nadšen ze skupinky, které se účastnilo 6 lidí nad 80 let. Nová doba, nové výzvy.