A Ježíš zvolal mocným hlasem: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“ A po těch slovech skonal. Luk 23,46

Co se dělo v popsané chvíli na Golgotě a v Jeruzalémě, bylo viděno a popsáno mnoha svědky. Popsat to, co se dělo v duchovním světě, je složitější a vzbuzuje to respekt.

V evangeliích je kromě rozměru Ježíšova života a rozměru lidského i rozměr, který by se dal nazvat „kosmický“. Na počátku bylo Slovo, Slovo bylo u Boha, Bůh byl Slovo – předtím, než začal čas – a sahá to až za konec tohoto světa. Existuje mnoho literatury o tom, co Ježíš dělal po okamžiku své smrti – sestoupil do pekel, k duším které žily před potopou… a existují různé výklady jeho smrti – od toho, že Bůh nemůže zemřít, až po jistotu, kterou vyznáváme – že nepochybujeme o nutnosti díla spásy, protože víme o svém hříchu. Abychom se mohli dotknout byť jen lemu Božího roucha, muselo se něco stát. Vírou přijímáme, že se na kříži stala událost, která proměnila situaci mezi Stvořitelem a stvořením.

I satan věděl, že se to jednou stane. V protoe vangeliu (1.Moj. 3, 15) je psáno: „Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. ONO ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu.“ Než byli lidé vyhnáni z ráje, Bůh jim říká: Máte problém, proto musíte pryč. Ale zlo, kterému jste podlehli, nebude vládnout na věky. Přijde chvíle… A ta chvíle přišla a satan ji nepoznal. Had uštknul Ježíše do paty – to je ten kříž, který ale zároveň hadovi rozdrtil hlavu. Ježíš na kříži zvítězil. Satan nedovedl pochopit, že Ježíš nebude chtít udělat to, co je hluboce lidské – zachránit si život. „Kdo chce zachránit svůj život, ztratí ho. Ale kdo ho pro mě ztratí, tak ho získá.“ Boží myšlení je jiné než naše, se kterým satan pracuje.

Úvodní věta je poslední ze „sedmi slov z kříže“ – vět, které Ježíš na kříži řekl. Až do konce volal všechny k sobě. Přimlouvá se za nás. Otče, odpusť jim… dochází tam k dělení (J 11) – jako u vyvýšeného hada na poušti – ti, kteří se podívají, budou zachráněni, a ti, kteří se nepodívají, zemřou. „Ještě dnes budeš se mnou v ráji.“ Nejen zločinec na vedlejším kříži, ale i setník, který pomáhal popravě, odchází s vyznáním "To byl jistě Syn Boží". A události jdou dál. Ježíš byl za nás učiněn hříchem. Svatý Bůh nechal na moment Krista na kříži, odvrátil se, protože na něm byl všechen hřích světa, hřích válek, zločinů. Ježíš prožíval nejen strašné tělesné utrpení, ale i hrůzu hříchů. „Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Byla tam tma. A z téhle temnoty je slyšet výkřik: „Do tvých rukou, Otče, poroučím svého ducha.“ Prošel tím. Dokonáno jest. To, co tvořilo celý Ježíšův život – to úzké spojení s Otcem, ho drželo i ve chvíli naprosté temnoty. A udrželo. Udrží to každého z nás, až tahle chvíle přijde i do našeho života.

Když se čas krátí

Na jedné odborné přednášce přistoupil k mikrofonu lékař, kapacita v oboru, a začal slovy: „No co koukáte, všichni co jste tady, zemřete.“ Rozhostilo se hluboké ticho. I když člověk celý život ví, že jednoho dne zemře, nepřipouští si to.

Umírání je jednorázová zkušenost, která nejde obecně popsat. Každý ji prožívá jinak. Pět fází umírání, které alespoň přibližně zobecňují tento proces, popisuje Elisabeth Kübler-Rossová. Platí jak pro umírajícího, tak pro toho, kdo je mu blízko. Člověk je nemusí prožít všechny.

Do první fáze se obvykle vstupuje větou z úst lékařů: „Vám už, paní, pane, není pomoci.“ Člověku se rázem všecko zhroutí, nic nefunguje tak, jako doposud. Nesmírně důležité jsou maličkosti, které zůstávají. Moct vzít tašku a jít pro rohlíky – protože to dělal celý život a je v tom možnost chytit se toho důvěrně známého, normálního života. Mnozí by rádi pomohli, ale umět potěšit umírajícího nebo toho, komu umírá někdo blízký, je výjimečný dar. A větší cenu, než slyšet veršíčky z Bible, které trpící zná, má pro něj v té chvíli prosté, ale upřímné: „Myslíme na tebe.“ Vždycky však platí, že modlitby nesou.

Poslední fází je smíření. Mnoho lidí ale na konci své cesty smíření neprožívá. Umírají tak, jak žili. Někomu ublížili, jsou si toho vědomi. Přemáhá je strach. Taková smrt je zlá. Pak jsou lidé, kteří říkají, že už by rádi umřeli – a potom přijde lékař, dá jim nějaký lék, bolest se utiší a oni se zase na chvíli cítí lépe. Venku svítí slunce a jim se najednou odcházet nechce. Prožívají oscilaci mezi smířením se smrtí a nadějí na život. A nakonec jsou odcházení pokojná – a to někdy i u mladých lidí.

V poslední fázi umírající potřebuje, aby ho jeho rodina propustila. Potřebuje vědět, že jsou smířeni s tím, že odejde. To je věc, která platí pro každého, ať má jakoukoli víru. I žádnou. Každý se dostává do duchovního rozměru, který je daný – to dal Bůh lidem do výbavy jejich lidské podstaty, ať věří, nebo nevěří. Je to něco, co člověka přesahuje. Každý potřebuje odejít v míru. A potřebuje lidskou blízkost.

Pět fází umírání podle Elisabeth Kübler-Rossové

1. Popírání – „Cítím se dobře.“ „Tohle se nemůže dít, ne mně.“ „Došlo k záměně výsledků, to musí být omyl.“ Popírání je pro jedince pouze dočasnou obranou. Jde o šokovou situaci, která může trvat různě dlouho. Dotyčný se nechce s nastalou situací smířit.

2. Hněv/agrese – „Proč já? To není fér!“ „Kdo za to může?“ Jakmile se jedinec dostane do druhé fáze, uvědomuje si, že popírání již nemůže pokračovat. V této fázi je o dotyčného velmi těžké pečovat v důsledku pocitů vzteku a závisti. Mohou též přestat spolupracovat a komunikovat se zdravotnickými pracovníky.

3. Smlouvání – „Chci se dožít svých vnuků.“ „Udělám cokoliv, abych mohl/a žít ještě pár let.“ „Dám všechny své peníze za…“ Třetí fáze zahrnuje naději, že jedinec může nějakým způsobem oddálit či odložit smrt. Dotyčný se obrací k vyšší moci s žádostí o delší život výměnou za změnu životního stylu apod. Psychologicky dotyčný říká: „Chápu, že umřu, jen kdybych měl o trochu více času…“ V této fázi též dochází k hledání zázračného léku či alternativních metod léčby.

4. Deprese – „Jsem tak smutný, proč se s čímkoli obtěžovat?“ „Umřu, tak o co jde?“ „Ztratil/a jsem milovaného/milovanou, proč dál žít?“ Během čtvrté fáze si umírající začíná uvědomovat jistotu blížící se smrti. Může být proto zamlklý, uzavřený, odmítat návštěvy a trávit většinu času v pláči a truchlení s pocity strachu, úzkosti, smutku a beznaděje. Nedoporučuje se dotyčného v této fázi rozveselovat. Jde o důležité období smutku, které musí proběhnout. V některých případech je nezbytné podat psychofarmaka.

5. Smíření – „Bude to v pořádku.“ „Nemůžu proti tomu bojovat, měl bych se na to připravit.“ V této poslední fázi se dotyčný začíná vyrovnávat se svou smrtí či smrtí milovaného. Dochází k psychickému uvolnění a pacient je schopen na léčbě spolupracovat a přistupovat k ní rozumem.

Mezi první a poslední fází je různě dlouhá, ale pro všechny zúčastněné velmi důležitá doba, jejíž důsledky zasáhnou celý zbytek života všech – doba nesení břemene. Někdy stojí hodně sil, nemocného člověka s jeho chováním – náladami, potřebami, obavami a bolestmi unést. Často se nemocný ve svých přáních opakuje – sotva je jeho přání splněno, požaduje to znova. Je si toho vědom a často pak zazní: „Nesmíš se na mě zlobit.“ Mezi dvěma smrtelníky v té chvíli existuje křehký vztah sounáležitosti, který nesmí být porušen něčím nepodstatným – výbuchem nelaskavosti, netrpělivosti nebo hněvu. Zvládnutím situace získají obě strany. Pečujícímu se mění srdce. Není výjimkou případ, kdy rodina v obavách přijme svého člena umírajícího na rakovinu do domácí péče, doslouží mu třeba s pomocí mobilního hospicu a je pak svědectvím církvi i okolí, jak je tato zkouška stmelila. Odpustili si, sjednotili se. Léčila se stará zranění. Lidé kolem umírajícího konečně dospívají. A může jim být třeba padesát.

Jsou ale i lidé, kterým situace nedovolí svému nemocnému péči poskytnout doma. Je důležité mít ale pokoj v srdci, který dává vědomí, že člověk udělal, co udělat měl. Řešením může být pobyt v hospicu, kde nemocného člena rodiny může doprovázet někdo z blízkých. Je to čas, kdy se prověřuje víra a pravdivost vztahů – k Bohu i k blízkému člověku. Vždycky platí, že i dobře míněné věci přitěžují, když je v jednání nějaká nepoctivost – když se hraje zájem, který v srdci doopravdy není. Nemocný, který potřebuje pomoc, ten rozdíl okamžitě pozná. Umírání jde na dřeň, je to doba, kdy nemá smysl na něco si hrát. Co není poctivé a pravdivé, to neobstojí. Je to nesmírně vzácný čas, který je třeba využít smysluplně, protože se už nikdy nebude opakovat. Protože je poslední. Připomenout si, co pěkného spolu prožili. Držet se za ruku. Poděkovat za všechno důležité. Odpustit.

Odcházející člověk účtuje se životem a mezi jeho myšlením a starostmi návštěvy, která najde hodinku v diáři je obrovská vzdálenost. I když tělesně pořád přítomen, myšlenkami už je umírající jinde. O co lehčeji je těm, kdo v tomto momentě už mají vyřízené věci života – a zde je bohatství věřících, protože člověk už v tomhle světě nemá nic. Ale uvnitř má Ježíše. Takže i když už jsou děti vzdálené kdesi v mlze, Ježíš tam je. Nevěřící je v takové chvíli sám.

Jiří Hofman, administrátor sboru CB v České Skalici

V životě jsem byl postaven před úkol služby umírajícím ve své rodině. Byla to příprava k povolání a službě lidem ve stejné situaci. Této službě se věnuji řadu let.

Také chci být na té hostině

„Tam ani nechoďte, vyhodí vás,“ říká mi sestřička v dobrém úmyslu. Přijali nového pacienta, který v hospicu být nechce. Křičí! Jsou to samá hrubá slova… taková setkání bývají hodně zajímavá. Vzdor varování, mířím na tento pokoj ze všeho nejdřív. „Co chcete?!“ burácí hlas z postele. „Nechci vůbec nic, jdu se Vám jen představit. Jsem evangelický kazatel, bývám tu na návštěvě, rád bych se zastavil i u Vás. Tak příště nashledanou“. Dávám mu nějaký čas, aby si rozmyslel, jak se mnou naloží. Přišlo „příště“ a vyhozen jsem nebyl. Bavili jsme se o lese, o přírodě, kterou měl rád. Setkání pokračovala a každá návštěva nás o kousek sblížila. Už jsem věděl, že ztratil ženu, na výchovu dvou malých dětí nestačil. Pracoval v lese, dřel a úlevu hledal v hospodě. A nakonec rakovina. Zahořkl úplně na všechno. Jednou tak sedím na kraji jeho postele a jedna z pečovatelek přišla něco uklidit. Věděl jsem o ní, že studuje buddhismus. Posléze seděla na druhém kraji a rozvinula se mezi námi debata „kdo to má lepší“, zda buddhisté nebo my křesťané. Pacient se při tom cítil dobře, svědčilo o tom hrabání pod polštářem, pod kterým ukrýval krabičku cigaret. Jednu si zapálil – i když se na pokoji nekouří a moc mu už nestačil dech. Příští návštěva byla jiná. Po delší době stabilizace se stav nemocného prudce zhoršil. Podáváme si ruce. „Tak začnem,“ říká mi a mně dochází, že čeká na pokračování v minule započatém hovoru o víře. Nejlepší je nechat mluvit Boží slovo. A tak čtu Lukáš 15 – příběh marnotratného syna a vyhlížejícího otce, jeho otevřené náruče i hostiny na uvítanou. To je náš příběh – váš i můj. Rozumí tomu, podává mi ruku a jen šeptá: „Já chci také být na té hostině“. Modlíme se spolu, prosíme o odpuštění a o přijetí do otevřených dveří domova. Když příště otevírám dveře, na posteli už leží někdo jiný. Ty poslední dny, než odešel, také změnil svůj slovník i celé chování. Věřím, že onen přítel, na kterého dodnes vzpomínám, je – jak toužil – doma. Na hostině.

Hospic jako východisko

Hledání řešení rodinné situace nebývá jednoduché. Hospic je pak nalezení toho nejlepšího východiska, které najít lze. Služba nemocnému je 24hodinová, doma nikdy není „po službě“. Jeden člověk ji nezvládne, u nemocného se musí střídat víc pečujících. Hospic je na takovou péči zařízen. Nejsou tam prahy, chodby jsou dlouhé a hladké – chce-li nemocný udělat pár kroků, má kde, bez koberců, bez rizika pádu. Personál ví, co dělat s nemohoucností. Poradí si s tělesnou bolestí. A blízcí mohou pomoci s tou psychickou. Hospice jsou dnes již vybaveny možností ubytování rodinného příslušníka v pokoji nemocného. Být spolu je darem jak pro umírajícího, tak pro jeho blízkého.

Někdy budova kamenného hospice je od bydliště rodiny hodně vzdálena, ale pomoc je v součinnosti s hospicem mobilním.

Doprovod na poslední cestě

Církev pochopila, že vikáři a kazatelé potřebují projít zkušeností doprovázení umírajících. A to je dobře. Životní hodnoty vypadají od hospicového lůžka jinak než od počítače. Je obrovská příležitost moci denně mluvit s lidmi těžce nemocnými. Pokud kazatel touto zkušeností neprojde, neví, o čem mluví, užívá-li ve svém kázání slovo "smrt".

Pro duchovního je velmi důležité osobně prožít např. Žalm 25 s člověkem, kterého toto slovo doprovází z tohoto světa do Boží náruče: „K tobě, Hospodine, pozvedám svou duši, v tebe doufám, kéž nejsem zahanben. Hospodine, pamatuj na svoje slitování, na své milosrdenství, které je od věčnosti. Nepřipomínej si hříchy mého mládí, moje nevěrnosti, pamatuj na mě se svým milosrdenstvím pro svou dobrotivost, Hospodine… odpusť mi mou nepravost, je velká. Obrať ke mně svou tvář, smiluj se nade mnou, vyveď mě z úzkostí, sejmi ze mne všechny hříchy… Vysvoboď mě, ať nejsem zahanben, vždyť se utíkám k tobě.“ Moje zkušenost je, že člověk, který je někdy považován za nevěřícího, se k tomuto nebo podobným textům písma srdcem připojí. Boží slovo je paprskem světla, kterého se může chopit, když už tělo i mysl slábne. Člověk najednou chápe to, co celý život odmítal, cítí Boží dotek, vnímá svého Stvořitele, otevírá se příležitosti k modlitbě. A prožívá vrchol svého života – smír. Tehdy se naplňuje nevyslovené: „Do Tvých rukou, Otče, odevzdávám svého ducha.“

Těm jsem nic neudělal - Marie Vrbková

Pracovala jsem na oddělení ležících v domově důchodců. Bylo po obědě a po odnesení táců se špinavým nádobím jsme s ostatními sestrami jako obvykle pomáhaly klientům zpátky do pohodlné polohy, ve které by si mohli odpočinout. Vypnout prostěradla, naklepat polštáře, všechno narovnat, uhladit, napolohovat nemocné. Jednu postel po druhé. Na tom pokoji jich bylo osm. Od postele pana Kaválka, kde už jsem udělala vše potřebné, jsem přešla k dalšímu. „Sestři, špatně se mi leží!“ ozval se za mnou. Vrátila jsem se a znovu vše zkontrolovala, urovnala a pomohla mu posunout se. A vrátila se k další posteli. „Pořád mi tam něco vadí!“ Znovu jsem to zkontrolovala, znovu mu pomohla změnit polohu. U další postele jsem byla sotva minutu. „Tlačí to!“ Nebylo tam nic, co by ho mohlo tlačit. Pan Kaválek nepatřil mezi vděčné klienty, ani jeho rodina se k němu nehlásila, ale když se situace opakovala ještě dvakrát, bylo mi to divné už i u něho. „Pane Kaválek, nevím, co vás trápí, ale já to vyřešit neumím. Udělala jsem už všechno, co jsem mohla.“ Podíval se na mě a zeptal se: „Vy máte snachu ze Lhoty, že?“ Žil tam celý život, znal tam každého. „Mám,“ kývla jsem, trochu překvapena otázkou. „Od Janovských,“ dodala jsem. „Těm jsem nic neudělal!“ vyletělo z něj tak nečekaně, že mě to zaskočilo. „Ale já přece neříkám, že jste jim něco udělal…“ začalo mi docházet, že důvod jeho neklidu je jinde. „Podívejte, pane Kaválek, nevím, co vás trápí, ale jemu to říct můžete,“ a ukázala jsem na kříž na zdi mezi okny. „Tak jo, já se pomodlím. I za vás,“ jako by v tom byla cítit úleva. „To budete hodnej, to potřebujeme všichni.“ Uklidnil se. Krátce na to mi končila směna a ze zastávky před areálem mi jel autobus. Domů jsem to měla dva kilometry. Ráno jsem přišla do práce a postel pana Kaválka byla prázdná. Hleděla jsem na ni nevěřícně. „Pan Kaválek zemřel,“ řekla mi kolegyně. „Včera. Chvíli potom, cos odešla. Muselas být ještě v autobuse.“ .