Zřejmě jako většina Čechů jsme situaci kolem koronaviru nebrali moc vážně a každou chvíli jsme sdíleli nějaký trefný podařený vtip od našich přátel. Nakažených ještě nebylo mnoho, když zavřeli školy. Pracuji ve škole (ETS) a jako každý učitel se naivně těším na každé prázdniny, že stihnu to, co jsem zatím odkládal. První, co mě napadlo, bylo: „No, tak budu muset pracovat z domova, alespoň nebudu muset ráno hodinu dojíždět.“ U druhé myšlenky už mě trochu zamrazilo: „No, jo, ale doma budou také děti! Kdo je bude učit? Kdo jim bude vařit? Kdo je bude nutit uklízet?“

V blízké době se na internetu objevilo množství rad, co s neočekávaně nabytým časem. Naučit se nový jazyk. Za týden přečíst pět knih. Udělat jarní úklid. Dneska jsem si přečetl, že bych mohl konečně napsat román. Myslím, že budu mluvit za všechny rodiny s malými dětmi, když shrnu náš obecný plán a harmonogram na celou karanténu, jejíž konec je v nedohlednu: „Přežít!“

Zatímco všichni kolem nás zuřivě nakupovali zásoby, známí dokonce sdíleli fotografie s množstvím těstovin, konzerv, rýže a mouky, tak my jsme klidně očekávali vývoj věcí příštích. Manželka by reagovala asi podobně jako většina lidí a také by nás zásobila nejméně na půl roku. Nicméně shodou okolností si nedávno zapomněla kreditní kartu na chalupě, a díky tomu po letech našeho manželství se konečně podařilo prosadit mou ekonomickou strategii stále udržitelného rozvoje a rozmachu rodinného kapitálu – nekupovat nic!

Když jsem se nakonec i já odhodlal jít do obchodu – vybaven rouškou od obětavé kamarádky – Bůh to zaplať těmto dobrým duším – v obchodě už bylo prázdno. Nebylo lidí a nebylo ani zboží. Něco jsem samozřejmě sehnal, mimo jiné tehdy již raritní desinfekční sprej. U automatické pokladny jsem však zjistil, že jsem si doma zapomněl kreditní kartu, takže jsem svůj nákup musel značně redukovat na objem své hotovosti a mimo jiné dát pryč raritní desinfekční sprej. Nyní již patří do sady věcí typu sifonové sodovky, co naše děti už nepamatují.

Již v prvních dnech po zavření obchodů jsme chtěli vyrazit na chalupu. Jenomže shodou okolností nám před pár dny jakási dodávka urazila zrcátko u auta, což vedlo k tomu, že auto bylo několik týdnů v autoservise (čekalo na lak). Všichni naši známí se podivovali, že jsme ještě v Praze, a nakonec potěšeni nám posílali své děti na návštěvy. Ulice a parky se nebývale zalidnily dětmi a rodiči, kteří uvízli v Praze. I toto období došlo svého konce, auto nám vrátili a krátce před uzavřením měst jsme odjeli do Podkrkonoší.

Velká část Čechů přešla na home office, školy přecházejí na online výuku. Vývojový skok? Naše děti (2 ze 3) jsou na prvním stupni. Online výuka se nekoná. Ostatně si nedovedu představit, že by děti museli koukat do počítačů – na čem bychom potom pracovali my? Děti dostávají sadu úkolů na každý týden. Ze začátku nás učitelka zásobovala jen zadáním, kterého bylo jen o něco více, než je běžný počet domácích úkolů. Časem připojila do nedělních emailů i obrázky, jak to má být správně vyplněno. Velice úhledné…U našeho prvňáčka je hlavním problémem motivace. Proč má furt do kola psát písmenka, počítat do dvaceti, když je na chalupě, když nad ním nestojí učitelka a kolem není dalších 30 dětí, které dělají přesně to samé? Venku je hezky, zpívají tam ptáci, kvetou jarní kvítky. Bez dohledu tedy neudělá nic.

Na druhou stranu naše starší je plně samostatná. Louská jeden román za druhým – tu historický, tu fantasy a my se jí jen občas zeptáme, jak to jde – ona nám převypráví celé děje, ptá se na nás na detaily a je to hezké. Je pravdou, že co se vzdělávání týče, tak se česká TV snaží a na internetu se najde spousta výukového materiálu. To ovšem nesouvisí s tím, co mají mít hotové do školy. Pak je tu ještě nejmladší – s tou si na školu hrajeme – dělá úkoly z časopisů, vyrábí a maluje – ale i to pro ni někdo musí vymyslet. Naštěstí se toho občas ujmou starší sourozenci.

Oba s manželkou máme kvůli karanténě o něco více práce – snažíme se ukrást co nejvíce klidu, přičemž se stává takřka pravidlem, že děti přicházejí ve chvíli, kdy už je práce z 97% hotová. Ale na něčem se to zaseklo, a my se snažíme přijít na to, v čem vězí rarach. Takže dojde i na zvýšení hlasu, slzy, …objetí a světe div se – rarach je pryč: upload se povede! Vstáváme dříve než děti, a to třeba i o tři hodiny, a pak ještě pracujeme dlouho do noci. Ale díky tomu, že jsme na chalupě, nakonec přijde i chvíle, kdy vyjdeme z našich kutlochů, vidíme spokojené skotačící děti a radujeme se z jara. Jsme rádi, že se máme, a vnímáme to jako velké požehnání. A modlíme se za všechny ostatní, aby byli zdraví, aby jim bylo dobře.

Libor Duchek

Otec tří dětí (5, 7, 9), pracuje na ETS, CB Smíchov