Ne, neocitli jsme se přímo v karanténě! K dnešnímu datu jsme, Bohu díky, doma všichni zdrávi a ani nikdo z našeho bezprostředního okolí se nepere s tou divnou novou chorobou. Ale zavření tedy jsme! Manželka, já, tři děti. Jako všichni v našem okolí, jako téměř každý v této zemi. A podle všeho ještě dlouho zavření budeme… anebo že by nás vláda pro změnu vyslala do ulic, abychom se vzájemně promořili? Kdoví.

Hlavně neztrácet OPTIMISMUS, humor, naději! (Tak zní první rada, kterou nabízejí církevní stránky.) Nějak bylo, nějak bude. Navíc – a to je k nezaplacení – vše je v rukou Božích: virus i vláda, i my sami. Žijeme z toho každý den, tím spíše nyní: Jako to jednou začalo, tak to i skončí; svět se změní, ale „společně to zvládneme“ (na tabuli před svým krámkem hlásá jeden obchodník u nás na náměstí). S Bohem to zvládneme! Pro introverty se s nouzovým stavem vlastně nic moc nezměnilo, podotkl kdosi vtipně. A přece na mě ty prázdné ulice doléhají (když se vypravím na nákup), zakryté tváře působí cize (zvláštní, že se poznáváme), rouška po chvíli dusí (v obchodě mám dojem, že na mě leze nějaká viróza). Ale děti roušku zvládají, dokonce i ten nejmenší, třebaže se do ní napoprvé omylem vysmrkal. Ano, hlavně neztrácet humor...

…a vytvořit si ČASOVÝ ROZVRH! (Tak zní druhá rada.) Ale jak? Manželka i já pracujeme doma, neodcházíme za píchačkami. Ani škola, která nám jindy udávala rytmus, není teď ku pomoci. Jen budík zůstal. A ten se dá vypnout. Zvlášť když děti ještě spí a člověku se nechce vstávat: protože na kutě se dostal kdovíkdy: protože děti pousínaly kdovíkdy. Však se ráno dospí a my s nimi. Práce není vlk, do lesa neuteče, říkával ruský kolega ze studií.

A propos: jak se daří v Rusku? A jak v té zpropadené Číně? Chudáci Italové! U nás čísla nezní tak strašidelně. A že prý máme proti viru deklamovat žalm 91! Není to ten z pokušení na poušti? Inu, hlavně asi nepropásnout nějaké nové vládní nařízení – kdoví v kolik hodin dnes nakupují senioři a jestli pro změnu nezakázali roušky? Ale dost: NEZABÍJET ČAS na internetu (zní třetí rada), vypínám tu věc.

Beňovi - pozdrav

A jdu SE NAUČIT NĚCO NOVÉHO (to začtvrté). Třeba suplovat paní učitelku; a hned dvě, vlastně tři i čtyři, ještě ty ze školky našeho nejmladšího. Vstávat. Nasnídat. Umýt zuby! Kde máš zas to psací pero! Proč jsi nedopsala ten úkol? Jdi si prosím hrát do pokojíčku, děti se teď učí. Mohla bych vám prosím zavolat odpoledne? Kde jsme to byli? Nelez po tom stole! Že tě to nebaví? Mě po pravdě taky ne. A ještě klavír!! Nekoukej z okna!!! Na zahradě si můžete hrát celé odpoledne (a já se konečně dostanu k práci, kolik to jen děti a jejich veselý ryk – a křik či brek – dovolí). První týdny byl na tohle všecko rodič sám: v neděli večer vytisknout dlouhý seznam, co mají děti za týden splnit (libo-li úkoly navíc pro šikulky? Ne, děkujeme); natočit video do hudebky; zaregistrovat se zas kdesi na internetu (proč to nefunguje?). Teď už ale má náš prvňáček hodinku denně videovýuku s paní učitelkou – opět s manželkou lépe dýcháme – a úkolů v neděli přichází o polovic méně. A pan ředitel denně čte dětem na internetu pohádky. Učitelé jsou vlastně úžasní, dělají, co umí. Člověk je má zase rád jako předtím.

Manželka se mě před pár dny zeptala – uchovala si humor –, co bych dělal, kdybych mohl dělat, co dělat chci. Četl bych, až bych brečel! Však i církev radí, že se máme VĚNOVAT SVÝM ZÁLIBÁM (na krásném pátém místě v seznamu, ještě před pobídkou věnovat se tiché modlitbě). Z nočního stolku mě volá a vábí Amos Oz, jeho úžasný Příběh o lásce a tmě, ale už asi týden ho zanedbávám. Jedna internetová televize prý žádá své uživatele, aby si snížili kvalitu obrazu, jinak se služba pro velký zájem zhroutí. To bych rád viděl! Aspoň to zhroucení. Třeba se po karanténě také na něco podíváme. Večer je čas na rodinnou modlitbu a na práci, na šití roušek, rozhánění dětí do postelí, držení dítka za ručku, uspávání uzpíváváním…

Bratři nabízejí ještě pět dalších rad, jak přežít karanténu, moudrých rad! Sám bych je takto chtěl sepsat, ale někdo mě předběhl (a realita mě dobíhá). Užívám si tedy alibisticky, že nikam nemusím; že mám děti jak o prázdninách kolem sebe a obývák že se proměnil v hernu se stovkami kostiček lega po koberci; že manželka neodchází do práce a kdykoli ji mohu obejmout; že zprávy z naší země nejsou nejhorší; že les v odpoledním sluníčku voní a stromy pučí a nad ránem zpívají ptáci. A že Kristu je dána veškerá moc na nebi i na zemi.