Krása je v Knize knih od počátku stvoření neoddělitelnou součástí nádherného světa, který stvořil Bůh. Vždyť kosmos už z dob Homérových znamenal také ozdobu a šperk. Odtud pochází i slovo kosmetika, která dodnes slouží k péči o tělesnou krásu především žen, ale nejen jich. A krásu žen, vnější i tu niternou, Bible zmiňuje na mnoha místech jako něco mimořádného, co nelze přehlédnout.

Krásná byla Ráchel, její postava a přitažlivý vzhled uchvátily Jákoba. (Gn 29,17n) Jen stěží by se do ní zamiloval, kdyby tomu tak nebylo. Což potvrzuje její nešťastná sestra Lea s mdlýma očima, která pro Jákoba nebyla nijak atraktivní, a proto ji mohl těžko milovat. Podobně Abígajil zaujala okolí krásou své postavy a k tomu ještě bystrým rozumem. Co víc by si muž mohl přát, než inteligentní a pohlednou ženu. (1Sm 25,3) Dovedli si ji proto zamilovat jak násilný psychopat a alkoholik Nábal, tak básník, disident a budoucí král David. Nepřehlédnutelně půvabná s nádhernou postavu byla i mladičká Hadasa. což byly ovšem atributy, které jí zkazily život. Byla odvedena do Achašveróšova harému jako jeho souložnice, na které kosmetičky pracovaly celý rok, a potenciální adeptka na první dámu v království. (Est 2,2.7) Čímž jsme se dostali k tomu, že hezké děvče to nemá vždy snadné a že autoři biblických knih si byli dobře vědomi rizika krásy v mnoha směrech. Tragicky dopadla krásná Abšalómova sestra Támar, do které se zamiloval její bratr Amón, až vše skončilo znásilněním (2Sm 13,1) Ale jednoduché to nemají ani muži s krásnými manželkami, což přivedlo do úzkých i otce víry Abrahama a jeho půvabnou Sáru. (Gn 12,11)

Zůstaňme proto ještě na chvíli u krásy žen a naslouchejme naléhavému rodičovskému napomenutí: „Klamavá je líbeznost, pomíjivá krása; žena jenž se bojí Hospodina dojde chvály.“ (Př 31,30) Důležitý je totiž charakter a vnitřní krása člověka. Zůstává ovšem otázka, zda je mladý muž schopen připustit pomíjivost tělesné krásy a riziko její záludnosti, přestože tuší, že krásný člověk zcela jistě neznamená automaticky dobrý: „Zlatý kroužek na rypáku vepře je žena krásná, ale svéhlavá a rozmarná.“ (Př 11,22)

Krása se ovšem v Bibli týká i mužů. Nepochybně pomohla Josefovi v Egyptě, když mu Potífar svěřil moc nad správou svého domu. Nicméně stala se mu i osidlem a přivedla ho do vězení, když se do něj neúspěšně zahleděla Potífarova žena. (Gn 39,6n) Krásný vzhled pomohl i Davidovi, když hledali někoho, kdo by pomocí muzikoterapie uklidňoval zlým duchem posedlého krále Saula. Udatnost, rétorická schopnost, umění hrát a krásný vzhled jednoznačně souvisely také s tím, že Bůh byl s ním. (1Sm 16,18) A v zamilované Písni opojně krásná přítelkyně opěvuje krásu svého milého, který je tak líbezný a okouzlující. (Pís 1,15n)

Krása mužů měla ovšem vždy jiné atributy než krása žen: „Okrasou mládenců je jejich síla, ozdobou starců šediny.“ (Př 20,29) Ale i krása mužů může být ošidná, jako se to stalo pověstnému Narcisovi, který se v ní utopil, ale co hůř – týrskému králi, ne nepodobnému satanovi, který byl dokonale krásný, ale pýcha ho zkazila: „Pro tvou krásu se stalo tvé srdce domýšlivým, pro svou skvělost jsi zkazil svoji moudrost.“ (Ez 28,17)

Není proto divu, že zbožní lidé správně a moudře více akcentovali krásu vnitřní před krásou vnější, krásu charakteru, před krásou vzhledu, která je s věkem tak jako tak pomíjivá u mužů i žen navzdory dokonalým kosmetickým přípravkům a podpůrným hormonům na zvětšení maskulatury. Pochopili, že cvičení těla a všelijaká askeze je malého užitku, ale zbožnost je užitečná pro všechno a má zaslíbení pro časnost i pro věčnost. (1Tm 4,8)

Ovšem ono to není tak úplně jednoduché ani s pěstováním duchovní krásy, která strhla satana z nebe a nebohé farizeje v době Ježíšově k pokrytectví. Okolí i oni sami sebe hodnotili jako krásné při svých veřejných modlitbách, postech a almužnách, jen Ježíš to viděl poněkud jinak: „Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Podobáte se obíleným hrobům, které zvenčí vypadají pěkně, ale uvnitř jsou plné lidských kostí a všelijaké nečistoty. Tak i vy se navenek zdáte lidem spravedliví, ale uvnitř jste samé pokrytectví a nepravost.“ (Mt 23,27n) Proto se např. apoštol Pavel rozhodl, že se nebude, co se týká zbožnosti, snažit zalíbit lidem: „Jde mi o přízeň u lidí, anebo u Boha? Snažím se zalíbit lidem? Kdybych se stále ještě chtěl líbit lidem, nebyl bych služebníkem Kristovým.“ (Gal 1,10) Zjevně totiž lze lidem vystavovat na odiv nejen vnější, ale i vnitřní krásu, krásu duchovní, což je největší pokušení zbožných, kteří moudře na krásu těla tolik nedají.

Nakonec mluvme o Ježíši na kříži, o kterém prorokoval Izajáš: „Jak mnozí strnuli úděsem nad tebou! Jeho vzezření bylo tak znetvořené, že nebyl podoben člověku, jeho vzhled takový, že nebyl podoben lidem… Neměl vzhled ani důstojnost. Viděli jsme ho, ale byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili.“ (Iz 52,14 a 53,2n) Alois Adlof poznamenává: „Ten, který nemá podoby ani krásy, je krásnější nad syny lidské. Ten ubitý je lékařstvím; ten, jenž nemá, kde by hlavu sklonil, nabízí u sebe odpočinutí.“ Hleďme proto na Ježíše, na jeho lidství a objevujme v něm nezkaženou krásu Boží, obětující se pro záchranu, pomoc a uzdravení všech.

Krása je v Bibli od počátku stvoření neoddělitelnou součástí nádherného světa, který stvořil Bůh, ale který mnohé ze své nádhery a lesku ztratil hříchem člověka. Proto očekáváme ještě něco krásnějšího než doposud: „A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo. A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha.“ (Zj 21,1n)