Jaké nesu křestní jméno? Jistě to, které mi vybrali rodiče při narození – protože se jim líbilo a protože mě už dopředu milovali. To, které jsem si u příležitosti křtu možná vybral sám – protože jsem jím chtěl Kristu vyznat lásku. Základní křestní jméno mi však dal Bůh sám: jméno „Otce i Syna i Ducha svatého“.

Ve shodě se slovy Vzkříšeného (Mt 28,19) křtíme „ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého“. Co znamená ona pro naše uši možná překvapivá formulace: „ve jméno“, případně z řeckého textu ještě doslovněji: „do jména“?

Jde o označení garanta křtu, jak napovídají některé překlady, když čtou „ve jménu“? Je to Otec a Syn a Duch svatý, kdo křest přikazuje, kdo za něj ručí, kdo jej rukama sboru daruje křtěnci. (Sk 2,38; 10,48 v ČEP) Či se tu vyjadřuje fakt, že křest se pojí se vzýváním Otce a Syna a Ducha, s vyznáním víry v trojjediného Boha, s vírou v něj? (Ef 4,4–6; 2K 13,13; 1J 5,5–10) Jedině ve společenství víry je křest tím křtem, který nám Pán Ježíš svěřil. (Sk 8,12; 22,16; Mk 16,16)

Anebo máme myslet na cíl, směr, účel křtu? Jsme pokřtěni „do“ Božího jména. Bůh s námi spojuje své jméno a čest (Nu 6,27; Jr 14,9b.21); vtahuje nás do svého společenství a díla (1K 1,9nn); spojuje nás se sebou samým a se svým údělem (Ga 3,27; Ř 6,3n).

Co toto Boží (a naše křestní) jméno znamená v kontextu Ježíšových slov ze samého závěru Matoušova evangelia? Ve Velkém provolání, kde Kristus vyhlašuje své univerzální panství, pověřuje Ježíš své žáky klíčovou misí: „Jděte a získávejte za učedníky všechny národy, křtíce je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učíce je zachovávat vše, co jsem vám přikázal.“ (28,18–20) Učedníci se už nemají pohybovat jen v hranicích Izraele, nemají už pouze dům od domu ohlašovat blízkost Božího kralování a dokládat tuto zprávu divy. (Mt 10,5nn) Teď mají vyrazit k národům a svolávat společenství pokřtěných, zakládat „školy“, kde se lidé učí mluvit a jednat podle Kristových přikázání. Přičemž garantem výuky, jejím obsahem, ale i praxí a silou je Bůh osobně: „Otec i Syn i Duch svatý“.

Celé Matoušovo evangelium je vlastně vyprávěním o tomto křestním garantu, slovu a daru – o našem křestním jménu. Je zvěstí o synu Davidovu, o Mesiáši, který v Duchu obnovuje království synů Abrahamových. (1,1; 27,37) Je zvěstí o synu Mariinu, zplozeném z Ducha, který tvoří novou rodinu bratří a sester. (1,18nn; 12,46nn) Je zvěstí o Otci, který povolal Syna, aby v moci Ducha zachránil člověka. (3,13nn) Je zvěstí o nebeském Synu člověka (Da 7,13n), který pln Ducha koná na zemi Otcovo dílo, odpouští hříchy a uzdravuje nemoci, křísí mrtvé a vyhání démony (9,1nn aj.); který jde cestou služby a kříže, a zrovna tak „přichází s oblaky nebeskými“ a usedá na Boží trůn, aby jednou soudil národy. (12,28–32; 16,13nn; 25,31; 26,63n aj.)

Právě do tohoto příběhu nás evangelium staví: Ježíšův příběh se smí stát naším příběhem. Křest nás vytrhuje ze samosvojné existence odkázané jen na vlastní jméno, identitu a vinu – a odkazuje naši víru k Ježíši: to v něm s námi jednal Bůh. Vytrhuje nás jen z vlastních názorů a úsudků, z vlastních zkušeností a rozhodnutí, z vlastních jistot a pochybností – a volá nás, abychom každého dne následovali ukřižovaného Ježíše, jemu naslouchali, jeho poslouchali, jeho pravidlům se učili. Ne, není to v nás! Bůh to – nás – vzal na sebe.

Proto je „Otec i Syn i Duch“ naše první a rozhodující křestní jméno.