Strach a úzkost nás provázejí od narození do smrti. Jsou to naše stíny – stíny v koutech pokojíků, pod schody sklepa, za harampádím na půdě, stíny nemoci, bolesti, bezradnosti. Pán Ježíš je také prožil, je v nich s námi…

Ježíšovy emoce

„Tu s nimi přišel na místo zvané Getsemane a řekl učedníkům: ‚Počkejte zatím zde, já půjdu dál, abych se modlil.‘ Vzal s sebou Petra a oba syny Zebedeovy; tu na něho padl zármutek a úzkost. Tehdy jim řekl: ‚Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte se mnou.‘“ (Mt 26,36–38)

Takto uvádí Matouš velikonoční perikopu o modlitbě v getsemanské zahradě. Pozdě večer opouští Ježíš s učedníky hradby svátečního Jeruzaléma a za zpěvu chvalozpěvů odchází na Olivetskou horu, aby se tu, jak měl ve zvyku, o samotě modlil. Tu však na něho padá zármutek a úzkost, počíná se rmoutit a znepokojovat (říká studijní překlad), truchlit a cítit bázeň (říká Žilka), zachvacuje ho úzkost a tíha (Bible 21), smutek a sklíčenost, bázlivost. Markovo evangelium mluví o děsu, hrůze, chvění; mnohé starověké rukopisy Lukášova evangelia doplňují zmínku o strachuplném zápase, ba o potu, který kanul na zem jako krůpěje krve. A Ježíš žádá své učedníky, aby pro tentokrát aspoň zpovzdálí bděli v modlitbě s ním…

Víme, věříme, že Kristus byl člověk z masa a kostí! Pro křesťanskou víru je klíčové, že spasitel nepřišel v podobě nehmotného přízraku, nýbrž prošel strázněmi narození i smrti, znal únavu a žízeň, pot práce i utišení spánku. Cítíme, že Ježíšova slova a činy jsou nabyté emocemi. Čteme, že zástupy i jednotlivci na něj reagovali emotivně. Může proto překvapit, že evangelisté popisují Ježíšův vnitřní život jen výjimečně. Matouš je nejvíce skoupý na slovo: Ježíš se „podivil“ nad vírou důstojníka a „litoval“ zástupy; až na getsemanskou úzkost však první evangelista jiné, další Ježíšovy emoce nezmiňuje.

Marek je o něco sdílnější: Ježíš se „rozhněval“ na farizeje a na učedníky, když svou zbožnost stavěli nad potřeby konkrétních lidí v nouzi; „s láskou“ naopak pohleděl na bohatého mládence, který hledal Boží království. Lukáš navíc zmiňuje Ježíšovu radost nad spásou učedníků, jeho lítost nad osiřelou matkou, pláč nad nekajícím Jeruzalémem či velkou touhu naposledy s nejbližšími oslavit pesach. Dojetí nad zármutkem betánských sester, jak o něm vypráví Jan, je proslulé. O moc víc však o Ježíšově niterném prožívání nečteme.

Ano, předpokládáme a nad skoupými slovy evangelistů si domýšlíme, že nad mrtvou Jairovou dcerou zalkal – že musel zalkat; že se zaradoval – musel se přece zaradovat –, když se opět nadechla a začala mluvit. Nebo že se určitě rozčílil, když v chrámu narazil na směnárníky. Ano, zvykli jsme si představovat si tu laskavou, tu přísnou a jindy zas posmutnělou tvář svého Pána. Jsou to však ponejvíce právě a jenom naše představy. Jsou správné? Proč by nebyly? Nový zákon však o Ježíšovu psychologii nejeví valný zájem. Jako by ji většinou spíše zahaloval závojem a našim očím vnucoval něco jiného: jeho příběh, činy, slova. Ty jsou pro víru podstatné. O to nápadnější je getsemanská perikopa! O to silněji vyzní emotivní výrazy, kterými se tu s bezmála nemilosrdnou otevřeností popisuje Ježíšův stav (zármutek, úzkost, smutek, hrůza, tíha, strach, zápas); ba on sám přiznává, že je „smutný až k smrti“. Co se tu děje? Ztratil snad Ježíš svůj pověstný nadhled, rozvahu, moc? Zachvátila ho snad „nemoc k smrti“, jak filosof Kierkegaard nazval zoufalství – rozkol se sebou samým, s vlastní životní cestou, se světem?

Ježíšův zápas se smrtí

„Poodešel od nich, padl tváří k zemi a modli se: ‚Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich. Avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš. ‘“ (Mt 26,39) Od nepaměti byl Ježíšův getsemantský zápas srovnáván s poslední hodinkou athénského filosofa Sókrata, jak ji v dialogu Faidón popsal jeho žák Platón. I Sókratés byl vlastním národem nespravedlivě odsouzen na smrt. I Sókratés čelil neodvratnému faktu v kruhu milovaných učedníků. I jemu podali kalich – neobrazný, skutečný, číši naplněnou jedem. Na rozdíl od Ježíše však Sókratés v pokoji a míru hovořil se svými přáteli. Utěšuje je a ještě naposledy učí, že tělo je vězení, z nějž nyní jeho nesmrtelná duše může konečně uniknout; smrt je branou – pouhou branou – k opravdové blaženosti. Má-li člověk takové vyhlídky, bylo by pošetilé se rmoutit, propadat strachu a panice. A tak Sókratés přátelsky rozpráví dokonce s mužem, který pro něj z rozkazu athénské vlády připravuje smrtící nápoj; a filosof se ještě s posledním dechem rozpomíná na jakýsi drobný dluh, který za něj mají přátelé urovnat…

Jak nápadně jiný obraz malují evangelisté! „Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich,“ modlí se Ježíš. Vzpírá se smrti, nefilosoficky, vší silou, jako by nemohl jinak. Smrt mu není přítelkyní, osvoboditelkou z tělesnosti, branou do ráje. Smrt je nepřítel života, strašný nepřítel, kterému se smrtelník vzpírá do posledního dechu. (Takto kontrast mezi Sókratem a Ježíšem vypointoval Oscar Cullmann v knížce věnované vzkříšení těla. Basilejský teolog poukazuje na odpor starozákonních žalmistů vůči smrti – v říši mrtvých nikdo nechválí Hospodina. Zdůrazňuje, že smrt není přirozenou součástí Božího stvoření, ale úpadkem a trestem, posledním Božím nepřítelem, kterého si Kristus musí podmanit, jak učí Pavel.)

Či snad Ježíš kalichem myslel spíše onu konkrétní, hrůznou, trýznivou podobu své smrti? Římský kříž? A všechno bezectné, co mu bude předcházet? Zradu učedníků, samotu mezi nepřáteli, bezprávné spiknutí velerady, populismus protektora Piláta, krutost okupačních vojáků, bezmocnou útrpnost zástupů i cynický posměch katů? Tohle všecko hříšné, co ho dostane na kříž? Tížil ho smutek nad vlastním rozpolceným lidem, soucit s pohanskými okupanty, kteří nevědí, co činí? Sevřela ho obava, co bude s jeho žáky, jak jen bez něj obstojí? (Předně tuto pastýřskou obavu, a ne strach ze smrti, spatřovali v Ježíšově getsemanském zápase někteří otcové antické církve.)

Anebo je snad oním pomyslným kalichem, jemuž by se Ježíš nejraději vyhnul, Otcův hněv, vylévaný tentokrát ne na Boží nepřátele, ale – jak nepředstavitelné, jak nesnesitelné – na milovaného, poslušného Božího Syna? (Tak asi chápe vyprávění většina z nás.) Jak známo, izraelští proroci opakovaně srovnávali Boží soudy s kalichem, který Hospodin podává nepřátelům, Babyloňanům, zatvrzelcům z Izraele: „Vezmi z mé ruky tuto číši vína rozhořčení a napoj jím všechny pronárody, k nimž tě posílám. Ať pijí a vrávorají a třeští před mečem, který mezi ně pošlu.“ Leká se Ježíš hříchu, který zástupně nese, zavržení, jež bude muset snést, Otcova soudu? Strachuje se pekla opuštěnosti, kterou si nezasloužil, kterou od věčnosti nepoznal?

Doufá každopádně, že by kalich snad přece jen nemusel nakonec pít: „Abba, Otče, tobě je všecko možné, odejmi ode mne tento kalich.“ Bůh je všemohoucí, může najít jiné způsoby spásy! Nemusí soudit, s lítostí se může, jako už tolikrát, odvrátit od zla, které zamýšlel. Nemůže snad svého Syna uchránit ponížení, mučení, smrti, zavržení? Vždyť jemu je všecko možné, vždyť je jeho milující Otec!

Dotýkáme se tu tajemství Boží vůle. Proč musel Boží Syn trpět? Musel?! Proč musel projít smrtí, utkat se s ní, strpět ji, a zrovna takovým způsobem? Nespěchejme s odpověďmi. Při pozorném čtení Písma pak uvidíme, že Boží slovo nenabízí zaokrouhlené rovnice či kulantní algoritmy, nenajdeme tu nebeské účetnictví ani duchovní gramatiku. Na tajemství, otázku kříže přináší Bible spíše různé odpovědi, různé nápovědi: takže písmáci už bezmála dva tisíce let slabikují a vynášejí různá řešení. A nezbývá nám než věřit Boží lásce – že právě tudy chtěla jít, aby nás zachránila, smířila, z mrtvých vzkřísila. Nezbývá než věřit Kristově poslušnosti: „Ale ne, co já chci, nýbrž co ty chceš.“

Ježíšův zápas o poslušnost

„Odešel podruhé a modlil se: ‚Otče můj, není-li to možné, aby mne ten kalich minul, a musím-li jej pít, staň se tvá vůle.‘ A když se vrátil, zastihl je opět spící; nemohli oči udržet. Nechal je, zase odešel a potřetí se modlil stejnými slovy. Potom přišel k učedníkům a řekl jim: ‚Vstaňte, pojďme!‘“ (Mt 26,42–46)

Evangelisté shodně zmiňují, že učedníci nebyli s to bdít s Ježíšem. Únavou neudrželi oči, zármutek je přikrýval milosrdným spánkem. Jejich mistr mezitím o samotě zápasil se svým Otcem… a sám se sebou. Třikrát té noci padl tváří k zemi. Třikrát prosil Všemohoucího o ulehčení, o vysvobození, o jinou cestu. Třikrát se pokoušel zříct kalicha, jejž měl brzy vypít. A třikrát se nakonec podvolil, rozhodl se uposlechnout: „Avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš.“ Anebo: „Buď vůle tvá.“ Což jsou ostatně slova, jaká učil své následovníky říkat i v jejich, respektive našich modlitbách.

Třikrát Pán Ježíš zápasil. A třikrát dospěl k onomu stejnému závěru. To číslo je zde podstatné! Nejen snad proto, že všechna důležitá rozhodnutí se ve shodě s životní zkušeností odehrávají takříkajíc natřikrát – teprve pak jsou skutečně pevná, skutečně rozhodnutá, aneb „do třetice všeho dobrého“. Nýbrž důležitý je tu očividně i onen čas, ono trvání zápasu, onen proces, cesta, kterou Ježíš třikrát – a nakonec definitivně – urazil od proseb k přitakání, od zármutku a úzkosti k odvážnému, činnému rozhodnutí. Slova „buď vůle tvá“ nestojí na začátku Ježíšovy modlitby. „Buď vůle tvá“ možná překvapivě není její východisko, bezpečné, snad od věčnosti a na věky zaujaté stanovisko. Nýbrž „buď vůle tvá“ je – třikrát a napotřetí definitivně – vybojovaný výsledek modlitby! Jejím východiskem je láska („Abba, Otče“) a důvěra („tobě je všecko možné“). Její cestou je prosba a otevřená žádost, vlastní představa a vůle, vlastní strach a touha („odejmi ode mne tento kalich“). Poslušnost je teprve jejím výsledkem a zakončením. Natřikrát – a napotřetí definitivně.

Snad na tento getsemanský zápas, na tuto getsemanskou cestu – od lásky přes prosby až k poslušnosti, od důvěry přes vlastní vůli žít až k podvolení – naráží epištola Židům ve známé, věru zvláštní pasáži, kde se říká: „Ježíš za svého pozemského života přinesl s bolestným voláním a slzami oběť modliteb a úpěnlivých proseb Bohu, který ho mohl zachránit před smrtí; a Bůh ho pro jeho pokoru slyšel. Ačkoli to byl Boží Syn, naučil se poslušnosti z utrpení, jímž prošel, tak dosáhl dokonalosti a všem, kteří ho poslouchají, stal se původcem věčné spásy.“

Boží Syn se učil poslušnosti?! Neuměl poslouchat? Ten, jehož pokrmem bylo činit Otcovu vůli? Nebo že by tu snad pisatel měl na mysli jiný, nový „druh“ poslušnosti? Poslušnost, které se musí naučit každý člověk, kterou zná každý voják, a vlastně každé dítě. Poslušnost, která nevyplývá automaticky ze spřízněnosti duší, z odvěké jednoty mezi Otcem a Synem (jako když potok vytéká ze studánky); nýbrž takovou poslušnost, která se musí postavit vlastní vůli – někdy dokonce vůli žít –, vlastnímu strachu, která bývá neposlušností vůči sobě samému. Nevíme, zda to byla tato „lidská, příliš lidská“ zkušenost, kterou Boží Syn dosud neznal, tato poslušnost, kterou se ještě potřeboval naučit, a tak se stal dokonalým? Ale naučil se jí – a tak i nás zachránil.

Snad právě tato nová, jiná poslušnost byla oním kalichem, kterému se – jako náš Pán – každý člověk vzpírá, který musí také někdy umět přijmout. Ne bez odporu, ne bez zápasu a proměny (a také ne automaticky vždy a všude); a přece nakonec (a v pravých chvílích): „Buď vůle tvá.“

Ježíšův zápas o život

„Tu se mu zjevil anděl z nebe a dodával mu síly. Ježíš v úzkostech zápasil a modlil se ještě usilovněji; jeho pot kanul na zem jako krůpěje krve.“ (L 22,43–44) Ano, v Ježíšově emotivním, usilovném, strachuplném zápase, který vedl s Otcem proti smrti a o vlastní poslušnost, šlo přece jen nakonec o život. Šlo právě o ten lidský pot, o lidskou krev, o životní sílu, která přesahuje možnosti a hranice jednoho lidského života a která proniká vším živým, takže život nacházíme na zelené louce i v nehostinné poušti, vysoko v povětří i hluboko pod antarktickým ledem – navzdory smrti, navzdory hrůze a strachu. V Getsemane šlo – řečeno jinak, dořečeno za hranice našeho času – o spasení.

Dovolme si na závěr hádat: Co když vedle oné zvláštní pasáže z epištoly Židům máme v Novém zákoně ještě jednu meditaci nad getsemanskou modlitbou? Oddíl, v němž apoštol Pavel připomíná, že když jako Ježíš, Boží Syn, oslovujeme v modlitbě Boha „Abba, Otče“, tak nám Boží Duch, Duch Syna, Duch synovství, dosvědčuje, že jsme rovněž Boží děti. Je to onen oddíl, který vypráví o sténání tvorstva, jež kvůli lidskému hříchu propadlo – a stále propadá, jak dnes vidíme zřetelněji než kdy dřív – utrpení a zániku. Tvorstvo sténá a vyhlíží osvobození ze smrti.

I my sami, synové Boží, v kterých přebývá Synův Duch, sténáme ve stínu bolesti a smrti. Ba sám Boží Duch v nás – ještě nevykoupených, ještě umírajících – sténá vzlyky, jež člověku nelze vyslovit. To, když se tajemně ujímá našich ukoktaných, zmatených, nevědomých modliteb a vplétá je do intimního, vědoucího dialogu (a zápasu?) v Bohu samotném. A tak Duch s námi a my s Duchem pokračujeme na cestě vytyčené getsemanskou modlitbou a vše nám spolupůsobí k dobrému, takže jednou – ve vzkříšení – přijmeme podobu Božího Syna a celé tvorstvo bude vysvobozeno k nesmrtelnosti. Lidský pot nepřijde nazmar, krev bude nově kolovat v žilách, Bůh v Kristu obnoví život svého stvoření.

V Getsemane Ježíš zápasil za své učedníky, za nás, ba za svět. Aby strach neměl poslední slovo. Aby smrt neměla poslední slovo! Aby poslední slovo – jistě, skrze kříž – měla Boží vůle, vůle k životu, vůle nově žít. Kristus bděl pro nás. Bděme v tomto světě s ním.

David Beňa