Sonda do Církve bratrské

Jak chutná moc v církvi? Jako všude jinde, jen záleží na tom, kdo k ní přičichne a kdo se jí začne opájet, u koho se projeví „vůle k moci“.

Proto je třeba brát vážně varování rabína Jonathana Sackse: „Nikdo není mimo pokušení a nikdo není mimo podezření.“ A tak si nikdo nesmí být jistý sám sebou. Životem prověřený františkán Vladimír Benedikt Holota, v 50. letech komunisty internovaný do koncentračního lágru, napsal: „Žádná ctnost nemůže být nazvána ctností, dokud nebyla pokušením vyzkoušena.“ Nepochybně i to byl důvod, proč nám kazatelům Církve bratrské před časem na pastorálce připomněl evangelický farář Miroslav Heryán známou skutečnost: „Jsou tři slupky od banánu, po kterých může uklouznout každý kazatel – sex, peníze a moc.“ A zvláště na pokušení moci dávno před ním poukázal známý lord Acton: „Moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně.“

Toho byl děsivým příkladem v 15. století Tomás de Torquemada, dominikánský mnich a první Velký inkvizitor ve Španělsku. Zbožný, asketický, nejedl maso, oblékal se stroze, nepoužíval ložní prádlo, nepodplatitelný, ale o to krutější – iniciátor pogromů na židy i muslimy a trestů upálením pro tisíce křesťanů nařčených z kacířství. Přes svou askezi žil ale v přepychovém paláci se stovkami sluhů, cestoval pod ochranou padesáti rytířů a nashromáždil pohádkové jmění z majetku zabaveného pronásledovaným kacířům.

Abychom ale nechodili příliš daleko do historie či jiných zemí, nahlédněme do naší doby a české církve, kde lze bezpečně popsat chování některých pastorů, kteří si např. odklonili ze sborové pokladny dva miliony na svůj účet nebo kázali o zbavení se majetku pro Krista, ale když poslušná sestra vyhodila zlato do Vltavy, šli ho tam lovit. Anebo ještě jinak chutná moc, když zpovědník přiměje mladé děvče k detailnímu popisu intimního chování za účelem, aby jí byly odpuštěny hříchy a byla naplněna Duchem svatým. Anebo stačí když kazatel či vedoucí vytvoří atmosféru strachu v církvi, ve sboru i na staršovstvu v takové míře, že není odvaha povědět jiný názor. Žel ale i v křesťanských rodinách lze potkávat „hlavy“ odkazující se ke Kristu, které bezohledně vládnou, tyranizují a nutí ženy k poslušnosti ve jménu Písma a Boha, protože naprosto přesně vědí, že je u Pavla napsáno, že žena má mít před mužem fobos, totiž strach. Ale aby vlastní život po způsobu Ježíše pro ženu obětovali, na to jsou příliš slabí.

Moc chutná všude stejně, ale naštěstí ne každý na ni má chuť, ne každý na ni má žaludek a zvládne její sílu. Je však ale třeba jasně říci, že problém není v samotné moci, politické, ekonomické ani církevní. Moc je bez diskuze potřebná, moc jako schopnost zvládnout život, rodinu, církev i stát. Nesnáz ale spočívá v charakterech lidí, má-li totiž člověk poruchu osobnosti (což si nezvolil), má to těžké se sebou, ale žel ještě těžší to má jeho okolí s ním.

Hraniční porucha a inklinace k moci

Můj dávný přítel, křesťan a psycholog Jindřich Kabát říkával: „Psychopaty najdete na pozicích vysokého managementu, v politice a ve vězení.“ Neřekl v církvi, ale nejásejme předčasně, do církve přece přichází každý – také psychopat, ale nesmí v ní vládnout! Protože právě psychopat touží po moci a nikdy se nesmíří s porážkou, on nikdy neprohrává, je vítězný typ! To byl mj. důvod, proč jsme ve vedení církve rozhodli, že nastupující kazatelé v čase vikariátu projdou psychologickým vyšetřením, které pro nás dělal již zmíněný Jindřich Kabát, než si ho Pán odvolal do nebeského domova. Nyní jsme vděční psychologu a někdejšímu kazateli i členu Rady CB Samuelu Jindrovi, že takto slouží vikářům a celé církvi.

Jak jsme si řekli, naštěstí ne každý má potřebu a chuť opájet se mocí a autoritou, dokonce většiny se to netýká. Žel ale v případě našeho tématu nelze užít lidové přísloví „proti gustu žádný dišputát“. Hrozí-li někomu, že se zpije mocí svou, pak v církvi nezbývá než zakročit. Ale je to těžké, někdy dokonce téměř nemožné, a vždy to po sobě zanechá hnusnou pachuť – někdy i na léta. Je to těžké právě proto, že psychopat trpící antisociální poruchou bývá velmi schopný, výkonný, mívá vysokou inteligenci, mistrně manipuluje a nejednou užívá šikovnou lež, které sám věří, proto je důvěryhodný. Dokáže na svou stranu získat lidi, kteří ho pak volí, obdivují jeho vizi, rozhodnost, tah na branku, proto přehlížejí jeho defekty. (Kolik evangelikálních křesťanů v USA volilo Trumpa! České politiky u nás si dosaďte sami.)

O hraniční poruše osobnosti píše mj. Heinz-Peter Röhr takto: „Především je zřetelně pozoruhodné rozštěpení postavy na dvě extrémně odlišné poloviny: nahoře ježčí kůže, která představuje nedotknutelnost, agresi, obranu, archaické, zvířecí, a dole malý lidský chlapec, který představuje aspekty jako bezmoc, něhu, zranitelnost. Obě části při své protikladnosti představují silné napětí.“ Röhr dále říká, že takové chování je často zapříčiněno už v prenatálním či dětském věku jako následek nepřijetí, a dále pokračuje: „Takový člověk trpí mimořádnými problémy se sebehodnocením, aby toho, co v jeho nitru volá po vysvobození, dosáhl vlastním výkonem, prací a úsilím.“ Röhr pak toto lidské neštěstí komentuje tak, že podobný člověk má vlastně velkou smůlu, protože žije v dnešní šílené době založené na výkonu. Má hluboký pocit, že právo na svou existenci má jen za předpokladu, že bude svým okolím kladně hodnocen a přijat pouze podle výkonu a úspěchu. Dodávám, že i sám sebe jedině tak přijímá.

Čímž jsme se dostali dost na dřeň naší Církve bratrské jako takové, která má své kořeny v reformované kalvínské teologii, zajisté v mnoha ohledech velmi dobré. Jenže psychoterapeut Jakub Hučín říká, že k němu přichází velké množství klientů právě z Církve bratrské, kteří ho vyhledávají proto, že jejich trápení spočívá v nepřijetí sama sebe právě na základě pocitu nedostatečné výkonnosti. Jak daleké Kristu je tak zoufalé prožívání svého života a víry! Chce se mi říci, že jsme to s tou náročností trochu přešvihli… To jsou ovšem v naprosté většině nešťastníci, kteří trápí svou zdánlivou nedostatečností jen sami sebe, u nich v podstatě k žádnému zneužití moci nemůže dojít. Oproti těm, kteří skutečně problém mají, ti by ovšem psychoterapeuta či kazatele nenavštívili a nezpovídali by se mu z obav a hříchu, že nezvládají svou autoritu, že jsou opilí mocí a že svou drogu zoufale potřebují k životu a k vlastní sebeúctě, aby mohli dýchat…

Bronislav Matulík (1961)

kazatel Církve bratrské, první místopředseda Rady CB a dobrovolný pracovník Vězeňské duchovenské péče.

Jak je tomu s mocí v Církvi bratrské

V Církvi bratrské (jako v podstatě ve většině tradičních církvích, které u nás působí), existují ochranné mechanismy, které si (byť těžce) dovedou se zneužitím moci v církvi poradit. Každý starší má jen jeden hlas, starší se zodpovídají členskému shromáždění, existují opakované volby staršovstva i Rady, hlasování o setrvání kazatele, změna kazatele-správce na sboru nejpozději po 16 letech, vizitace, mimořádné vizitace a samozřejmě Řád správy CB aj.

Hůře na tom jsou nově vzniklé samostatné sbory v podstatě závislé na charismatickém vůdci a otci zakladateli, který je vybaven charismatickou autoritou. Religionista Zdeněk Vojtíšek o tom píše v knize Nová náboženská hnutí a kolektivní násilí: „Tento typ autority vzniká a je posilován přisuzováním mimořádných a nadlidských vlastností a schopností, tedy tzv. charismatizací. Díky těmto vlastnostem a schopnostem je pak nositel charismatické autority obvykle považován za oprávněného vykonávat autoritu i v ostatních, s náboženstvím zdánlivě nesouvisejících oblastech života, např. v oblasti manželského a rodinného života. Mimořádnými vlastnostmi a schopnostmi se stoupenci člověka, vybaveného charismatickou autoritou, mohou cítit zavázáni k bezvýhradné poslušnosti, k vysoké oddanosti, k nekritickému přijímání postojů a k napodobování.“

Tady musí být na pozoru také každý nově vzniklý či založený sbor Církve bratrské, i když, jak jsem řekl, existují ochranné mechanismy. Ale na pozoru musí být i jednotliví křesťané, kteří ke svému životu potřebují „autoritu“, aby se jim bezpečně žilo. Občas k nám do Církve bratrské přicházeli a přicházejí křesťané z jiných denominací a říkají mně: „Ty jako pastor jsi moje autorita.“ Na to jim dost hlasitě oponuji, že jejich autorita je Kristus, kterému se zodpovídají, a hříchy si když tak musíme vyznávat vzájemně jeden druhému. Navíc já za ně v žádném případě nic rozhodovat nebudu, protože Bůh nás stvořil natolik svobodné, že ani on za nás nikdy nic rozhodovat nebude. A k tomu bych rád doplnil zkušenost rabína Abrahama Joshuy Heschela: „Když jsem byl mladý, obdivoval jsem chytré lidi. Teď, když jsem starý, obdivuji laskavé lidi.“ Je to dobrá nápověda, jakým směrem by se měla ubírat naše duchovní zralost.

Nesnáz v našich sborech samozřejmě nastává ještě tehdy, když se člověku služba Bohu a církvi stane bohem, když se stane smyslem života, a ne Bůh sám. Což je velmi delikátní hranice, kterou lze nepozorovaně překročit, aniž by si to člověk a jeho okolí uvědomili. Že se to stalo, pozná se podle bolesti a hořkosti, když by měl např. kazatel nebo starší sboru či jiný pracovník ve vedoucích pozicích skončit a odejít. Snadno se totiž člověk křesťan po létech stane funkcí, jeho tvář je neodmyslitelně spjata se službou, kterou koná. Přičemž to možná vůbec neplánoval, ale vedoucí funkce jej zformovala k obrazu svému.

Týká se to samozřejmě každého z nás, kdo jsme přijali nějakou odpovědnost, nějakou službu. Rozhodně je proto na místě u tématu odcházení vzít velmi vážně Ježíšovo slovo: „Říkám vám však pravdu: Prospěje vám, abych odešel. Když neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám.“ Hořkovtipný komentář k tomu měl psycholog Jeroným Klimeš: „Škoda že se podle toho neřídí někteří faráři, když i Ježíš věděl, že má odejít.“ Ať už kazatel nebo starší si zkrátka nedovede představit, že by mohl být překážkou Duchu svatému, že vykonal, co měl a nyní je nutné odejít, aby Duch Boží mohl nově pracovat. Ježíš to věděl a šel nám příkladem.

A ještě jeden aspekt nesnadno zvládnutelné duchovní moci Ježíš vystihl. To když za ním přišli jeho učedníci s radostí, že se jim i duchové poddávají. Sám je k této službě zplnomocnil, řekl jim však, aby se z toho neradovali a spokojili se jen s tím, že jsou jejich jména zapsána v nebesích. Jak jsme si řekli, žijeme v šílené době oceňující především úspěch a výkon, přičemž k úspěchu je třeba mít samozřejmě moc a schopnosti. Učedníci zřejmě zakusili prožitek vlastní důležitosti, mimořádnosti a neuvědomili si, na jak maličkém rybníku se pohybují. Jako ani my v Církvi bratrské si nemusíme uvědomovat, že jsme malí, nepatrní a náš rybníček je skutečně titěrný. Je vlastně úsměvné (v Božích očích především) uspokojivě se opájet jakýmsi duchovním úspěchem, když sbor šlape a roste, ale stejně tak obráceně je bolestně úsměvné propadat se do zármutku, když se nám v církvi a ve sboru nedaří, když se porovnáváme s jinými (samozřejmě úspěšnějšími) a my zakoušíme bezmoc. Radujme se, že jsou naše jména zapsána v nebesích!

Resumé

Jak chutná moc v církvi? Jako všude, jen záleží na tom, komu chutná a kdo po ní prahne tak, že bez ní nemůže být, anebo pro koho je pouze věcí služebnou. Pro někoho je moc jen propůjčeným nástrojem či schopností k dobrému, pro druhého je drogou – tatáž moc s dvojím účinkem. Jako oheň nebo jaderná energie – dobrý sluha, zlý pán. Jestliže jsme na začátku vzali vážně varování rabína Jonathana Sackse, poučme se i od jeho kolegy Harolda Kushnera: „Můžete někoho milovat a dát mu prostor a právo být sám sebou, nebo se můžete snažit ho ovládat, přinutit ho, aby dělal, co chcete vy, ať už je to pro jeho dobro nebo pro posílení vašeho ega. Ale obojí najednou dělat nemůžete.“ Tady je dělící hranice moudré autority a prosazování moci v církvi nepodléhající otcovsky nadřazenému a svůdnému paternalismu. To si musí každá „hlava“ ve vedoucích funkcích v církvi dopředu probojovat, jako Ježíš na poušti, anebo alespoň dodatečně odejít na poušť a nezbytně projít ďábelským pokušením moci.

Jaké že to je pokušení? Něco málo z toho pozoruhodně naznačuje kanadský psycholog Jordan Peterson: „Ďábel Kristovi nabídne všechna pozemská království. Tak zní svůdná píseň světské moci (dodejme i církevní) – možnost vládnout a poroučet všem a všemu. Kristus může usednout na samotný vrcholek dominanční hierarchie… To ale není vše. Takové povýšení společenského statusu rovněž otevírá dveře dokořán niterné temnotě každého člověka.“

Ježíš obstál, to víme, nepoklonil se ďáblu, vzdal se vábení moci a stálo ho to nakonec kříž. Je třeba, abychom obstáli i my, aby se v nás v touze po moci a vlastním úspěchu neprojevila niterná temnota, která přestane respektovat svobodu druhých. Je třeba obstát, říci radikálně ďáblu NE, jen tak se v nás prosadí blahodárná moc Ducha svatého.