V Kristu se uskutečňuje spása. Koncentruje – a rozhoduje – se v něm Boží dílo od stvoření až po obnovu světa. Ale co by nám to bylo platné bez Ducha svatého!

V Ježíši je naše spása. V jeho příběhu se vyjevila Boží láska ke světu, ale i věčná láska mezi Otcem a Synem. V koncentrované formě Ježíš rekapituloval dějiny Izraele – s překvapivým vyústěním v podobě univerzální vlády ukřižovaného Mesiáše, vzkříšeného z mrtvých. (např. Mt 1,1.22n; 2,4–6; 2,14nn; atd.; 28,18–20) Ježíš naplnil spravedlnost Božího zákona a přinesl odpuštění hříchů. Vítězně se střetl s ďáblem i smrtí. Začalo v něm nové stvoření. Ve smířeném společenství se v něm definitivně potkalo nebe se zemí. Je to v něm!

Jak se toho ale účastníme my? Odpověď známe: vírou v evangelium (Ř 1,16n); mocí Božího Ducha (1K 6,11). Ve shodě se zvěstí proroků (Iz 32,15nn; 61,1nn; Ez 36,24nn; Jl 3) Jan Křtitel ohlašoval – a Ježíš to zopakuje –, že zatímco on křtí „vodou k pokání“, Ježíš, při křtu vyzbrojený Duchem a označený za Božího Syna, bude křtít „Duchem svatým“. (Mt 3,11.17; J 1,33n; Sk 1,2–5; 2,33) Jako od počátku Boží Duch prostředkuje světu život (Gn 1,2; Ž 51,12–14; 104,29n), tak podobně daruje věřícím podíl na Kristu (Ř 8,1nn; Ga 4,6n; 5,19nn; Ef 1,13n; 2,22): Kristův Duch vyvádí z hříchu a proměňuje nás podle Ježíšova charakteru. To on nás posvěcuje za Boží chrám a z jedinců tvoří jedno Kristovo tělo, uschopňuje nás, abychom v jeho trpělivé síle a v lásce sloužili sobě navzájem i světu. Právě v Ježíšově Duchu, v Duchu synovství, jsme přijati za Boží syny. A jako z úzkostí smrti Duch vzkřísil Ježíše, tak skrze Krista tentýž Duch vzkřísí i nás. Ježíš křtí Duchem: svůj lid – a jednou celé stvoření – takříkajíc noří do Božího nesmrtelného života, do věčně pulzující Boží lásky. (Ef 1,3nn; 1K 15,20nn aj.)

Křest Kristovým Duchem a křest vodou v Kristově jménu patří k sobě. Letniční poutníky, zasažené evangeliem o Ježíšově nebeské intronizaci, nabádá Petr, aby se v pokání dali pokřtít v Mesiášovo jméno: „…a dostanete dar Ducha svatého.“ (Sk 2,37nn) Za pokřtěné Samařany se Petr s Janem modlí, „aby také jim byl dán Duch svatý“. (8,15–17; srov. 19,1–7) Na Římana Kornélia a jeho přátele naslouchající Petrově zvěsti o Ježíši „sestoupil Duch svatý“, takže nezbývalo než je také pokřtít vodou v Ježíšově jménu. (10,44–48; 11,15nn) Saulovi oznamuje Ananiáš, že Bůh chce, aby byl „naplněn Duchem“ – a Saul „se dal hned pokřtít“. (9,17n)

Pořadí se různí – vládne tu podobná obousměrnost, jakou jsme viděli v minulém díle, kde šlo o vztah křtu a víry. Ne u každého křtu vodou se v knize Skutků také zmiňuje i křest Duchem (8,36n; 16,15.33; 18,8), vzájemnost a souvislost obou křtů je ale zřejmá: Je to Kristus (v jehož jméno jsme vodou pokřtěni), kdo uděluje Ducha a s ním účast na Božím společenství. A je to Boží Duch (a jeho křest), kdo nás spojuje s Kristem a jeho novou realitou. Podobně mluví epištoly, jak jsme viděli: Kristus nás Duchem křtí do svého těla. (1K 12,1nn) Ve křtu jsme oblékli Syna Božího, a tedy synovství, resp. v Duchu máme účast na synovství Ježíšově. (Ga 3,26n a 4,6n) Duch i křest jsou „svazky pokoje“, sjednocující církev. (Ef 4,3–6) A Ježíš k nám přichází ve svědectví vody, krve a Ducha. (1J 5,5–12)

Pán, v jehož jméno jsme pokřtěni, křtí Duchem svatým: Duch nás noří – a jednou celé stvoření vnoří – do Božího života, do jeho obětavé, mocné lásky. Díky Duchu jsme v Otcově Synu a Otcův Syn je v nás. A to vše jako dar, z pouhé milosti, z víry a k víře.