Křest vždy v církvi představoval jednu z velkých rozdělujících otázek, ale také jedno z hlavních pojítek církve. Co lidé rozdělují, to spojuje Bůh.

O křtu apoštol opakovaně mluví jako o jednom z určujících projevů jednoty, kterou Bůh dává církvi: Je „jeden Pán, jedna víra, jeden křest“; jsme pokřtěni do Krista, který jediný byl za nás ukřižován, a proto jsme – máme být – jedno bez ohledu na teologické gusto, na národnost, sociální status či pohlaví. (Ef 4,1–6; Ga 3,27n; 1K 1,13; 10,1nn) Je jeden Kristus a jeden jeho křest a jedna jeho církev.

A přece se zrovna ke křtu váží církevní kontroverze, ba rozkoly a nenávisti! V 16. století se od reformace – za cenu pronásledování a mučednictví – oddělili křtěnci (a v 17. století baptisté), mimo jiné proto, že odmítli křest nemluvňat. Křest jim byl vyznáním víry, krokem ryze osobní poslušnosti. Ovšem i reformační konfese se lišily: Je křest vnějším znázorněním vnitřní milosti, jak učili reformovaní, nebo je přímo darem této milosti, prostředkem, jímž nás Bůh spojuje s Kristem, jak vyznávali luteráni (a katolické církve)? A mohli bychom pokračovat do následující staletí (až do našich sborů), anebo se podívat ještě hloub do minulosti, do středověku a antiky: Jedná ve křtu (vyznavačsky či spásně) Bůh, jak učí reformační konfese (a podobně katolíci), anebo je křest lidským činem, svobodným přiznáním člověka ke Kristu, jak věří baptisté (a jak dokládal starý Karl Barth)?

Ovšem z našeho seriálu si možná vzpomenete i na otázky, jež ohledně křtu nechala otevřené Bible, pokud je sama nezotvírala! Jak tomu je se křtem dětí? V knize Skutků vede víra ke křtu, přičemž ne u všech křtěnců se víra zmiňuje. V epištolách spíše víra ze křtu vychází. Je tedy víra kořenem, či ovocem křtu? A je křest obrázkem evangelia, anebo se v něm Kristus s námi reálně spojuje ve smrti a vzkříšení? Jak je tomu se křtem vody a Ducha? A je „křest na odpuštění hříchů“ (Sk 2,38) Božím ujištěním o odpuštění hříchů, nebo křtěncovou prosbou o odpuštění, symbolickým znázorněním očisty, anebo jejím prostředkem? Bible jako by nás nechávala „ve štychu“, sama totiž umožňuje různé výklady a důrazy…

Jistě i proto existují různé křestní nauky. A podobně naše osobní zkušenosti, naše očekávání a motivy, vztah k vlastnímu křtu se různí. Duchovní zásady Církve bratrské tuto otevřenost, zdá se mi, potvrzují: Když nevyhraněně, neproblematicky zmiňují, jak vyznavačské, tak smluvní, a dokonce i sakramentální (reálně činné) pojetí křtu. Když vedle sebe staví křest věřících a křest dětí věřících. Když trvají na objektivnosti a neopakovatelnosti křtu, ale zdůrazňují i pastorační ohledy vůči subjektivní bolesti jednotlivce. (čl. 150–8)

A přece je tu jen jeden Kristův křest a jen jeden Kristus křtu! Respektive na základě novozákonní otevřenosti musíme říci: A právě tak – v téhle šíři a různosti – je tu jeden křest a jeden Kristus, který nás napříč osobními i církevními rozdílnostmi spojuje.

Je faktem, že existuje mnoho náhledů, zkušeností, cest s Kristem; mnoho lidských tváří i konfesních tvarů. A je faktem, že tyto různé tvary tak či onak vyrůstají z Písma. Tím spíše smíme věřit, že nad tím vším stojí Kristus. Jemu je dána veškerá moc na nebi i na zemi (právě tam i onde), nade všemi národy (právě v jejich rozdílnostech). Proto dnes církve vzájemně uznávají své křty. Tedy vlastně onen jeden křest, vykonaný a přijímaný v lidské a církevní různosti. Je to křest Kristův. A je tu Kristus křtu, náš společný Spasitel a Pán.