Tolerance je dnes považována bezmála za povinnou ctnost: Každý má právo na vlastní cestu; a nikdo mu nesmí diktovat, co má pokládat za správné. O druhém člověku je záhodno mluvit korektně, empaticky, s ohledem na bolavá místa… Tolerance je dnes ale i nedostatkovým zbožím: Už se nad námi nevznáší hrozba pronásledování ze strany státu, prosazujícího jedinou pravdu, tu svou. Západní společnosti se zato rozštěpily do názorových táborů, které si stojí každý za svým – a proti všem. Kudy se vydat? Máme se cvičit v toleranci? Anebo je za ní lhostejnost a ztráta pravdy? Co říká Bible?

Slovíčko tolerance

Slovo tolerance je latinského původu, tolerantia, a podle slovníku znamená snášení, snášenlivost, trpělivost. V konkordanci k latinské Bibli, Vulgatě, na něj narazíme jen jednou: apoštol doufá, že jeho slova dodají Korintským trpělivosti (tolerantia) v utrpení (2K 1,6). Na dvou dalších místech najdeme odvozené pojmy: otročina by podle Ester byla pro židy ještě snesitelným (tolerabile) zlem, kdyby se k ní nedružila hrozba vyhlazení (Est 7,4). A nevědomé Sodomě bude na soudu snesitelněji (tolerabilius) než vzpurným Galilejcům (Mt 10,15).

Bez ohledu na latinu si písmáci vzpomenou na Ježíšův povzdech (Mt 17,17): „Jak dlouho vás ještě budu snášet?“ (Řecký text má sloveso anechó: zdvíhat, vydržet, přijímat.) Vzpomenou si na Pavlovu prosbu (2K 11,1): „Kéž byste ode mne snesli trochu nerozumu.“ Na výzvu k jednotě (Ef 4,2): „Vždy skromní, tiší a trpěliví, snášejte se navzájem v lásce.“ Či na apel k ohleduplnosti (Ko 3,13): „Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému.“

Slovníkový význam je zřejmý: tolerance je schopností, povinností někoho či něco unést. Je nosností v těžké situaci; trpělivostí s obtížnými lidmi; soucitem s druhými, odpuštěním. Je vlastně láskou v její neromantické, sloužící, bolavé podobě.

Věc tolerance

Tím ale není řečeno vše! Bible říká dvojí. Na jedné straně stojí citované výroky. Na druhé straně pak stojí vyprávění knihy Jozue o vyhlazování kenaanských osad; Izrael jim neměl prokazovat žádné ohledy ani propadat jejich mravům a bohům (Dt 7,1-7). Stojí tam Ezdráš, jenž o staletí později aplikoval mojžíšovská ustanovení a z židovské obce vyháněl cizince včetně nežidovských manželek, ba i děti narozené ve smíšených svazcích (Ezd 9–10). A vzpomeňme na Izajášův výsměch zpohanštělým Izraelitům (Iz 44,9–20): na špalek, ze kterého odštípnete na ohýnek, a ze zbytku si vyřežete boha; musíte ho ale přitlouct, aby se neviklal. To nezní zrovna empaticky! Ani Ježíš ale neváhal sáhnout po karikatuře a své protivníky „politicky nekorektně“ postavit do ostrého světla (Mt 23 aj.).

A přece v Bibli znějí i ony prvé hlasy. Ježíš se ujímal nevěstek a celníků. Moábka Rút došla přijetí, ač byla příslušnicí vyloučeného národa (Dt 23,4–7; Neh 13,1–3). Aramejec Naamán se dočkal Elíšovy pomoci; a dostal svolení vnějškově se účastnit modlářského rituálu – jeho srdce patřilo Hospodinu (2Kr 5,18n). A Pavel se v Athénách při pohledu na sochy bohů trápil; posluchače však nevyzval k obrazoborectví, nýbrž citoval jim z helénských básní o bohu Diovi, aby srozumitelně ilustroval evangelium Kristovo (Sk 17,16nn). Bible mluví dvojím hlasem: hlasem soudu a milosti. A dvojí ozvěnou se ozývá v dějinách. Na jedné straně inkvizice vyhlazovala kacíře; a vrchnost, katolická i protestantská, nařizovala jinověrcům přijmout jedinou pravou víru, tu vrchnostenskou. Na straně druhé volali mj. kardinál Mikuláš Kusánský roku 1453 ke smíru mezi vírami a filosof John Locke roku 1689 po náboženské svobodě. A Prokop, druhý bratrský biskup, už roku 1474 hájil z Písma svobodu dokonce pro bezvěrce! Vždyť „Buoh srdci a dobrovolenstvie chce“, proto „ne z přinucení, ale z svobodného soudu svého, kto chce, muož býti křesťanem“.

Cesta k toleranci

Že se nakonec i ve velkých církvích – a už předtím u vrchnosti – prosadily ideje tolerance, a ne diktátu, je nutno připsat na vrub strašlivé dějinné zkušenosti: Třicetiletá válka mezi křesťanskými konfesemi nepřinesla kýžené teologicko-politické odpovědi, nýbrž jen rozvrat a smrt statisíců. Působil však i hlas Bible, předně vzor samotného Ježíše – ukřižovaného, a ne křižujícího Krále! Působil příklad apoštolů, kteří šířili evangelium slovem a pod mečem raději sami trpěli. A snad působila i Pavlova slova ze 14. kapitoly listu Římanům, nejobsáhlejší pasáže věnované v Bibli naší otázce.

Pavel zmiňuje dvě skupiny křesťanů – „silné ve víře“, kteří jedí všecko a nerozlišují všední dny od svátečních, a „slabé [nemocné] ve víře“, kteří jedí jen zeleninu a ctí sváteční kalendář. Není úplně jasné, o kom je řeč: jsou „slabými ve víře“ křesťané ze židů, kteří jako berličku potřebovali tradice otců, či věřící z národů, kteří tíhli k židovským, nebo snad pohansko-gnostickým řádům? Je každopádně zřejmé, že rozdílnosti se netýkaly okrajových či „jen formálních“ otázek, jak by se nám mohlo zdát: životní styl se pro obě skupiny niterně pojil s vírou v Krista! Je také zřejmé, že šlo o rozdíly bolavé, zraňující: „silní“ bratři těmi „slabými“ opovrhovali; a „slabí“ ty „silné“ odsuzovali. Různě nastavená svědomí, různé neuralgické body, různá zranění – v jednom společenství.

Jak Pavel tuto situaci řeší, nechce-li radit k rozvodu? Jedněm ani druhým jejich přesvědčení nebere. Naopak uznává, že tím i oním způsobem věřící slouží Bohu. A to nejen proto, že děkují Bohu – jedni za maso a druzí za zeleninu. Kristus sám si ty i ony vykoupil a povolal do služeb; právě do služeb i takto rozdílných! Jemu, Kristu, a ne bratrovi, se každý zodpovídá. A on, Kristus, a ne bratr, zajistí, aby ten i onen obstál před Božím soudem. Proto „ať každý má jistotu svého přesvědčení“, píše Pavel. Nechť však – dodává - „tvé přesvědčení zůstane mezi tebou a Bohem“. Bratrovi svou cestu nevnucuj a nepři se s ním o jeho názorech. Nesuď ho, neopovrhuj jím. Odlišného bratra spíše uchop a podrž, přijmi a nes, snášej. A v bratrově přítomnosti – Pavel se tu obrací jmenovitě na „silné“, snad proto, že ti spíše mají kam ustoupit – slev ze svého, pomlč o soukromých zásadách své víry, a pro dobro společné věci obětavě vyjdi bratrovi vstříc, jen abyste všichni rostli v Pánu.

Výhled tolerance

Tolerance bude vždy zapotřebí. Mezi lidmi existují rozdíly. Některé lze vysvětlením smířit, vyjednáváním zrušit. Jiné však nezrušitelně patří k individuálnímu lidství každého z nás. Chtějí-li druzí žít se mnou, musí mě snášet; a já zas musím snášet je. Že to bývá obtížné? O tom svědčí samo naše slovo – snášenlivost, tolerance.

Křesťanská tolerance nezastírá rozdíly ani jizvy, ale přijímá je a snáší, třebas některými trpí. A třebas někdy musí i pojmenovat a napomenout hřích bližního; ovšem opatrně, sama kajícně, zraněna vlastním hříchem (Mt 7,1–5). Křesťanská tolerance neláme druhé; a neláme a neumlčuje ani sebe samu, natož slovo Kristovo. Pouze z něj je totiž jasné, že jednota je – a bude – až v Kristu (Ef 1,10; Ko 1,20). My smrtelníci jsme zatím na cestě: na různých cestách víry a lásky a naděje.

kazatel, tajemník odboru RCB pro vzdělávání, učitel religionistiky a Starého zákona na Evangelikálním teologickém semináři. S manželkou Evou a třemi dětmi žije v Litomyšli