Když se částice hmoty chovají exoticky:

Už od stvoření světa člověk toužil přijít věcem na kloub, poznávat dobré i zlé – a neustále zjišťuje, že vlastními silami v tom dokonalosti nikdy nedosáhne. A to se týká i poznání zákonitostí Božího stvoření kolem nás: tam, kde bychom rádi viděli jednoduchá a jasná pravidla, obvykle najdeme výjimky, které nám obrátí naše pracně sestavené hypotézy hlavou dolů.

V elektronice a v počítačích využíváme zákonitostí hmoty, o kterých byli vědci dlouhá léta přesvědčení, že fungují systémem „buď – anebo“: elementární částice mají buď kladný, nebo záporný náboj (pokud nějaký náboj mají) a elektrony mají vlastnost zvanou spin, která může být také jen jedna ze dvou hodnot. U tak malých částic jako elektrony jsou vlastnosti těžko představitelné, proto si odborníci vypomáhají obrazným přirovnáním. Spin popisují buď jako směr otáčení elektronu (na jednu nebo na druhou stranu), nebo jako směr, kterým ukazuje miniaturní střelka magnetického kompasu – šipka vzhůru nebo šipka dolů. V magnetických materiálech jsou spiny uspořádané tak, že v určitém kusu hmoty ukazují všechny „šipky“ na stejnou stranu, a když je vložíme do magnetického pole, můžeme jimi všemi naráz otáčet a otočí se tím celé „zrno“ materiálu. Toho se využívá v magnetofonech nebo nověji v magnetické paměti počítače, například na pevném disku: veškeré informace jsou tam uložené ve formě „buď – anebo“, jako jedničky a nuly. Spiny lze „zkrotit“ kromě magnetického pole i působením elektřiny, a tak vědci objevují vlastnosti spinů a jejich „magnetických střelek“ i v materiálech, které se navenek magneticky neprojevují.

V poslední době ale různé exotické experimenty ukazují, že to se spinem elektronů není tak jednoduché. Ve zvláštních materiálech vystavených velkému tlaku a nízké teplotě vědci naměřili i spin někde mezi „šipkou nahoru“ a „šipkou dolů“. Obrazné představy tady přestávají platit, je to něco, jako by střelka kompasu začala najednou ukazovat někam mimo světové strany. Odborníci označují takovou hmotu jako „kvantovou kapalinu“ nebo „spinové sklo“. (Připomíná jim to totiž mikroskopickou strukturu skla, kde částice nemají pevné uspořádání a leží na sobě chaoticky jako ve ztuhlé kapalině.)

Zatím se daří takové situace navozovat jen v laboratořích, experimentátoři ovšem doufají, že najdou nebo vyvinou materiály, které by si uměly zvláštní mezistav spinů „pamatovat“ po delší dobu. Otevírá se tím cesta k úspornějším a výkonnějším součástkám do počítačů, protože do stejně velkého kusu paměti by se vešla nejen „nula“ nebo „jednička“, ale více číselných hodnot.

Zvláštní stav hmoty někde mezi nulou a jedničkou nám může připomínat úzkou cestu životem, o které mluví Pán Ježíš. Často nemáme před sebou jasnou volbu „buď – anebo“, ale více či méně tekutou a chaotickou situaci. Abychom se v ní vyznali, potřebujeme mít nablízku někoho mocnějšího.