Osmnáct. Podle úřadů už je dospělá. Ester to připadalo divné. Kromě toho, že už dva dny chodí s klukem, se nezměnilo vůbec nic. Jana, jediná starší sestra, je na škole, takže Ester je přes týden doma nejstarší ze zbylých pěti dětí. Děti, statek, vaření, zaměstnání. Jako by dospělá byla už dávno.

Na samotě mezi městy bylo veselo. Pro děti a pro hospodářství, po kterém maminka toužila, to bylo ideální. Ale byl to kolotoč. Tatínek by raději zůstal v paneláku – přece jen… denně chodil do práce, dělal na směny, a velký starý statek vypadal už z pohledu nutné údržby a financí jako příliš velké sousto. Ale měl rád zahrádku a hlavní motor domácnosti byla jeho žena – věřil, že to zvládne, a nechal se přesvědčit, protože ji miloval. Nakonec – čas ukázal, že co máma rozhodla, bylo rozhoduto dobře.

-------

„Esterko, potřebuju s tebou mluvit,“ řekla máma a Ester věděla, že se bude o něčem v rodině rozhodovat. Měla poradní hlas. I v tomhle už s ní rodiče jednali jako s dospělou. „Jedeme do dětského domova, už nás pozvali. Ráda bych, kdybys jela s námi.“ Tak už se to blíží, asi opravdu budou mít nového sourozence. Ester to nepřekvapovalo. Na statek i do mámina velkého srdce se další dítě bez problémů vešlo. Všechny psychologické testy pro budoucí pěstouny měli hotové, čekalo se už jen na vhodné dítě. Chtěli chlapečka, aby měl nejmladší, dvouletý Daník, kromě pěti sester i brášku.

Z bratříčka se nakonec vyklubaly další dvě sestřičky – Sylva a Vendulka. Nemohli si vzít jen jednu, a druhou tam nechat. Koukaly na ně těma svýma očima, to ony si vybraly je. A okamžitě do velké domácnosti na samotě zapadly, jako by tam patřily odjakživa. Rodiče svěřovali Bohu všecko, věřili, že kdyby někdy něco bylo nad jejich síly, Pán Bůh jim pomůže. Tuhle víru měla Ester taky. Je dobré naučit se moudrým věcem. Brala to, jak to je.

-------------

„Prosím vás, Esterko, pojďte se mnou,“ řekla primářka nezvykle tichým hlasem a dotkla se jejího ramene. V Ester ta prostá, ale velmi zneklidňující věta nastartovala generátor možných důvodů. Něco není v pořádku? Celou tu kratičkou cestu chodbou na prázdný pokoj, kam ji primářka vedla, jel ten generátor na plné obrátky. Pracovala na rentgenu v dokumentaci – problémy v práci neměla a ani v obrysech se žádný na obzoru nerýsoval. Nic důležitého nezanedbala, o žádném průšvihu nevěděla. Dveře pokoje se za primářkou zavřely a na její doporučení, které na klidu nepřidalo, si Ester sedla.

„Vaše maminka má nádor na mozku. Je mi to líto.“ Bylo to jak rána do hrudníku. Tam, co má být dost prostoru na to, aby se dalo volně dýchat. Najednou to nešlo. Mamka. Na vyšetření šla jen proto, že ji brněla noha. Ta vitální bytost, které bylo všude plno a která si vždycky věděla rady se vším, je vážně nemocná. Nádor velikosti vlašského ořechu uprostřed dvou hemisfér. Před dvěma týdny si domů přivezli holčičky, sotva začaly chodit do školy. Dva z jejích vlastních sourozenců byli ještě mladší než ony. Co bude? Bože, prosím, pomoz. Dej nám sílu na každý další den.

Šlo to rychle. Hospitalizace kvůli neurologickým potížím, převoz do krajské nemocnice, operace, která mohla dopadnout jakkoli. Výsledek nemůže zaručit nikdo. Rodino, připravte se na to, že nemusí přežít. A zatímco táta musel dál chodit do práce a s pomocí tet se staral o děti, ten první čas absolvovala Ester s mámou většinu lékařských zákroků. Seděla u ní na posteli, plakaly spolu. Sotva osmnáctiletá holka pak čekala na nemocniční chodbě na výsledek operace, modlila se... a přijímala na svoje bedra tíhu všeho, co jí tam docent naložil.

-------------

Seděli proti sobě u stolu. Táta a proti němu Ester. Máma operaci přežila, ale ochrnula na půl těla. Dlouhou dobu vůbec nemluvila, ztratila velkou část paměti. Z člověka, který se postaral o všechny a o všechno, se stal člověk, o kterého bylo potřeba se postarat. Bylo jasné, že nic nebude jako dřív. Její místo v organizaci celé velké rodiny zůstane prázdné, už nikdy nezastane práci, kterou zastala, nepostará se o děti, nezařídí vše potřebné pro údržbu statku. Seděli tam a brečeli. A ze všech stran se na ně valily rady okolí, které se všemi svými silami v dobré víře snažilo pomoct.

„Myslí si, že máme holky vrátit,“ vyslovil táta větu, která visela ve vzduchu.

„Tati,“ vydechla Ester, „to nemůžeme udělat! Jsou tady doma. Říkají ti „tati“... Pomůžeme ti, budeme dělat maximum, společně to zvládneme, podívej, tati, holky už jsou velký...“ Viděla mu na očích, jak se mu ulevilo. Cítil to stejně. Byly přece jejich.

Ester se v den jejích osmnáctin zdálo, že už vlastně dospělá byla, ale teprve teď zažila ten skok, který končil dopadem v dospělosti. Vnitřně prožila, že to mámino místo musí teď zastat ona.

Pane, co nám touhle zkouškou chceš říct? Vždyť vím, že se Ti to z rukou nevymklo... Dej mi, prosím, moudrost, a sílu pro tento den. A pro každý další. Ať jsem tam, kde mě chceš mít, a ať to ustojím...

----------

Situace se změnila radikálně a najednou. Bez přípravy, bez varování. Organizmus přepnul na krizový režim, priority se rázem přerovnaly – ztratil se prostor pro analýzu vlastní bolesti, pro lítost, pro řešení všeho, co mohlo počkat, najednou spousta věcí ztratila svoji důležitost, mozek pracoval jako počítač s dvojnásobným výkonem a soustředil se na jediné – jak tu situaci vyřešit a zvládnout. Práce v nemocnici, doma šest dětí a ochrnutá máma. Táta ji chtěl doma, nehledal snazší řešení – byla to jeho žena. Staral se o ni léta, až do konce. S úctou přistupoval ke všemu, co kdy udělala – zavedený systém, způsob práce, poličky... I pro ni to muselo být nesmírně těžké. Často plakala. 

V rodině se rozdělily máminy role, i když ve finále každý pomáhal, kde bylo zrovna potřeba. Ester si vzala na starosti vaření, domácnost, telefonické zařizování... a zajišťovala svým malým sourozencům mateřskou lásku – uspávání a pusinkování, foukání bolístek, utírání slz. Ale byl v tom i velký dar – vařit ji opravdu bavilo a vzít dítě do rukou jí přišlo jako něco naprosto přirozeného. Jana byla technický typ, dokázala ledacos opravit a učila děti jezdit na kole a lyžovat. Šestnáctiletá Pavlínka se dokázala postarat o prádlo – praní, žehlení, záplaty, šití – oblečení k ní patřilo… a také Lada dorůstala do budoucí zodpovědnosti, protože ta s léty a odcházejícími členy rodiny přecházela na ty mladší. Tati, snad v nás máš oporu. Ohromně pomáhaly tety – máminy sestry a celé jejich rodiny. Denně. A nesly je modlitby. Modlilo se za ně tolik lidí...

Nebeský Otče, Ty víš, co děláš, díky za to, že jsi s námi každý den, bez Tebe bychom to nedali. Jestli tohle je to Tvoje „bez přestání se modlete“, tak Ti děkujeme, že k Tobě můžeme přijít s každým problémem, s každým rozhodováním, s každou otázkou, i s maličkostmi. Se vším a vždycky. Použij si nás k dobrému. Postavil jsi nás do života, ale návod na život nikde není – tak nás to nauč Ty, nauč nás dělat věci správně a mít nás tam, kde nás mít chceš, protože jen tak nám můžeš požehnat. A my Tvoje požehnání potřebujeme.

---------

Bylo to těžké a Bůh ví, že to nebylo idylické. Ve chvíli, kdy máma přestala fungovat, šla spousta věcí stranou, řešilo se jen to nejdůležitější – kráva bučela, tráva byla dlouhá, děti potřebovaly nakrmit... Udělalo se hodně chyb, Pane, Tys to viděl. Zvenku ty nedokonalosti musely být vidět, ale úřady, které dohlížely na pěstounskou péči holčiček, viděly i to, jak jsou tam ty malé osůbky šťastné. Jak je jim tam dobře a jak jsou v té rodině rády. Jak tam patří, protože tam jsou milované. Že tam mají domov.

Ale bylo toho hodně. A Ester si začala klást otázku, jestli má smysl v tomhle všem ještě chodit s klukem. Do takhle těžké situace vztah nějak nezapadal. Takže jednoho dne řekla Pavlovi, že bude lepší to ukončit.

Pavel ale prohlásil, že ji v tom nenechá. Že se přestěhuje, aby byl blíž, a pomůže jim. A přesně to udělal. Bylo mu jednadvacet a Ester ho vidí jako dnes – s peřinou, malým papiňákem a několika tričky. Opustil teplý byteček, ve kterém už rok žil s bráchou, a přestěhoval se skoro 250 kilometrů daleko do města ke známým, kam mu táta udělal postel. A naplno se zapojil do pomoci rodině. Vzal si na starost hospodářství – krávu, prase, sečení trávy. Často doprovázel nejmladší Evičku do školky, pomáhal s výchovou a ve všem byl Ester oporou. Byla to síla…

A jelo se dál.

-----------

Za necelý rok se s Pavlem vzali. Ještě nějakou dobu pomáhali na statku, a když zakládali vlastní rodinu, přestěhovali se nedaleko. Později si k sobě vzali nejmladšího brášku. Několik let vyrůstal u Ester jako její nejstarší dítě – i dnes jí někdy, teď už vědomě a s úsměvem, řekne „mami“. Oba ale dobře ví, že mámu nahradit nejde, a Ester to naplno přijala už v době bráškova dospívání. Musela přestat být jeho rodičem. Nezáleželo na tom, jak moc ho má ráda, nebyla a nemohla být jeho máma. Napůl to bolelo, protože všechny mladší děti brala jako svoje, napůl to s sebou neslo svobodu. Pro ni, ale hlavně pro něj. Bylo to tak v pořádku.

------------

Vyrostli. Ustáli to. Všichni zůstali u Boha. Bylo to dobře, jak to bylo. Každý den byl svěřený Bohu, takže není možné říct, že se něco nemělo stát nebo mělo stát jinak. Bylo to v Božích rukou. I to, co na povrchu vůbec nebylo uhlazené, i to, co vůbec nebylo dokonalé, bylo v jádru správně. Čas to prověřil. Pořád drží při sobě.

Pane, bez Tebe bychom to nedali. Věřím, že jsi nás vedl, a věřím, že jsi to Ty, kdo nás dovedl až tam, kde jsme. Díky za tu vydatnou porci zodpovědnosti, i za to, že jsme ji jako dospívající děti unesly. S Tvojí pomocí, den po dni. Že jsi nás nenechal udělat velké a nenapravitelné chyby na výchově nebo na vztazích, že jsi nás nenechal jít bezhlavě za něčím, co by nebylo dobré. Děkujeme.

podle vyprávění Ester Ildžové napsala Eva Čejchanová, foto archiv rodiny Andršovy