I řekl Hospodin Abramovi: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.“ A Abram se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal. (Gn 12,1–4)

Hospodin navštívil Sáru, jak řekl, a splnil jí, co slíbil. Sára otěhotněla a Abrahamovi, ačkoli byl stár, porodila syna v čase, který mu Bůh předpověděl. (Gn 21,1–2)

Inspirace ke kázání

Mohl-li Hospodin stvořit Adama z prachu země a vdechnout mu v chřípí dech života, mohl právě tímto anebo bezpočtem jiných způsobů stvořit každého dalšího člověka. Ale Hospodinu se zalíbilo utvářet člověka v lůně matky a stvořil tak jeden z největších zázraků – zázrak zrození. Zázrak, který se na této planetě odehraje téměř třistakrát každou minutu, ale který je zároveň pokaždé jedinečný, protože pokaždé přivádí Bůh prostřednictvím jedinečné ženy na svět jedinečnou lidskou bytost. A nadto se Pánu Bohu zalíbilo vstoupit na svět právě tímto zázračným a zároveň nejobyčejnějším způsobem. Vánoční příběh je tedy příběhem obyčejného, ale zároveň jedinečného narození. A tak pročítám biblické příběhy o narození, které mohou být předobrazem narození Kristova, aby mi pomohly podívat se na vánoční příběh jinak, z jiné perspektivy, a snad uvidět vánoční zvěst novýma očima, zahlédnout něco, co mi možná dosud unikalo. Příběh narození Izáka, který jsme v úvodních verších krátce připomněli, a příběh narození Pána Ježíše Krista, který si v těchto dnech připomíná celý svět, na první pohled mnohem více odděluje, než spojuje. Zatímco Pán Ježíš přišel na svět jako dítě svobodné matky do chudých poměrů za poměrně nepříznivých okolností, Izákův vstup do světa byl poněkud šťastnější, neboť byl doslova vymodleným dítětem zámožného muže. Přesto mají obě narození mnoho společného. Asi tím nejdůležitějším je, že oběma těmito narozeními se začíná nová etapa dějin spásy, je zaseto símě úplně nového zvláštního Bohem vyvoleného lidu.

Mgr. Daniela Klimešová (1980)

vystudovala teologii a po 13 letech služby v Církvi čs. husitské se vrátila do CB. Pracuje jako sociální pracovnice v Teplicích.

Abrahamovi bylo mu 75 let, když odešel z Cháranu. Tehdy mu (jako ještě bezdětnému) Hospodin zaslíbil, že z jeho potomstva vzejde veliký národ, že „v něm dojdou požehnání veškeré čeledi země.“ (Gn 12,3) Abrahamovi bylo sto let, když se mu narodil syn Izák. Celých dlouhých dvacet pět let čekal Abrahám na naplnění Božích zaslíbení. Musel čekat tak dlouho, až nakonec bylo z lidského hlediska naprosto vyloučené, že by ještě mohl mít syna. Musel také poznat neblahé důsledky své nedověry a své snahy zajistit si narození Bohem zaslíbeného syna lidskými cestami a prostředky. Potom teprve mohl přijmout Izáka – pravého syna – jako skutečný a nezpochybnitelný dar Boží milosti.

Téměř tisíc let čekal Boží lid na Mesiáše, tedy Pomazaného. Zpočátku na pomazaného krále z rodu Davidova, který obnoví království Izraele. Později, v době poexilní, kdy začalo být zřejmé, že z davidovské dynastie již žádný velký král nevzejde, začali Židé své mesiášské očekávání spojovat s Hospodinovým zásahem do neutěšené životní reality i na jiné než politické rovině. Takový Mesiáš již nemusel být pouze politickým vládcem, ale také pastýřem lidu. Měl Izraeli (respektive Židům) zajistit Boží blízkost a pokoj. Měl být Bohem pomazán k tomu, aby „nesl radostnou zvěst pokorným, obvázal rány zkroušených srdcem, vyhlásil zajatcům svobodu a vězňům propuštění, vyhlásil léto Hospodinovy přízně, (…) potěšil všechny truchlící, (…) dal jim místo popela na hlavu čelenku, olej veselí místo truchlení, závoj chvály místo ducha beznaděje.“ (Iz 61,1–3). Přestože Boží lid žil tak dlouho v očekávání Mesiáše, a přestože jeho příchod ohlašovali mnozí proroci, nebyl tento lid na jeho příchod v pravý čas připraven. A proto kromě prostých pastýřů pasoucích stáda v betlémských kopcích, Simeona očekávajícího potěšení Izraele a Anny sloužící Bohu v chrámě dnem i nocí nikdo v Ježíši přicházejícího Mesiáše nerozpoznal. Nikdo Mesiáše nerozpoznal nejen o Vánocích v malém bezbranném dítěti ležícím v souladu s proroctvími (Mich 5,1 a Iz 1,3) v betlémské chýši v jeslích na seně a osmého dne přineseném do jeruzalémského chrámu k obřízce, ale nikdo Mesiáše nerozpoznal ani později v muži, který otevíral oči slepým, chromé uzdravoval, malomocné očišťoval, hluchým vracel sluch, mrtvé křísil a chudým zvěstoval evangelium. (Mt 11,5 a Iz 35,5–6)

Jak je možné, že se lid, z jehož středu Pán Ježíš vzešel, lid, který byl již od Abrahama Bohem vyvolen k tomu, aby z něj vzešlo požehnání pro všechny čeledi země, tak tragicky minul s Mesiášem, jehož příchod tak dlouho očekával? Židovství té doby bylo roztříštěné na mnoho různých směrů, jakými byli například Farizeové, Saduceové, Esejci, helenizovaní Židé, nejrůznější apokalyptická hnutí a mnohé další. Každý z těchto směrů v židovství měl jiný způsob výkladu Tóry (Písma), jiné učení o posmrtném životě, jinou náboženskou praxi a tudíž i jiná mesiášská očekávání. A do těchto nejrůznějších a nejrůzněji motivovaných očekávání přišel skutečný Mesiáš Pán Ježíš. Skutečný Syn Boží, který byl naplněním Božích zaslíbení, nikoliv lidských tužeb a představ. Představa Židů o tom, jaký má být Mesiáš, jim zabránila přijmout jej takového, jaký přišel. Ježíš nezapadal do žádné z představ o Mesiáši už svým příchodem na tuto zem, ale ani později svým životem a už vůbec ne svou smrtí na kříži. Dalším důvodem, proč se Židé minuli se Spasitelem, bylo to, že podobně jako se kdysi Abraham rozhodl o své vůli a ze svých sil zajistit si požehnání a splnění Božích zaslíbení a opatřil si syna lidskými prostředky (s egyptskou Hagar), tak se také jeho potomci (Židé) rozhodli, že si ospravedlnění a spásu zajistí ze svých sil. Doslovným výkladem a bedlivým dodržováním všech jednotlivých ustanovení a závazků zákona, přinášením všemožných darů, desátků a obětí a důsledným zachováváním rituální čistoty, respektive pravidelným očišťováním se. Jenomže tam, kde ospravedlnění nemá být nezaslouženým darem kajícímu, ale výsledkem lidských duchovních kvalit a rituálních a morálních výkonů, není prostor pro milost. Proto se Židé minuli s Ježíšem.

Také my v době adventní a v posledním čase očekáváme příchod Spasitele. Syna Božího a Syna člověka, skrze nějž nám mohou být odpuštěny hříchy. A také my bychom se s ním mohli minout. Čeho se tedy máme vyvarovat a co naopak činit, aby se nám to nepřihodilo?

Vzdát se všech svých představ o Pánu Ježíši, vycházejících z našich předporozumění, frustrací, tužeb či světonázorů. Slovy Desatera: „Nečinit sobě rytiny, ani jakého podobenství (ani představy) ani se jim klaněti ani jich ctíti“ (Ex 20,4–5), nýbrž jako Simeon ve spravedlnosti a zbožnosti vedeni Duchem svatým pouze „očekávat potěšení Izraele“.

Vzdát se také svých vizí a plánů. Jako se Marie musela vzdát svých plánů na pokojný rodinný život s Josefem, měla-li se stát matkou Božího syna. A jako se Abraham musel cestou na horu v zemi Mórija vzdát svých plánů, které jistě měl se svým milovaným Izákem. Vzdát se svých plánů a neúnavně a věrně dnem i nocí sloužit Bohu jako prorokyně Anna.

Přijít k Pánu Ježíši tak jako betlémští pastýři, kteří neměli před Pánem Bohem žádné zásluhy, jimiž by se mohli vykázat, na jejichž základě by mohli být shledáni hodnými, a přesto to byli oni a ne kněží a zákoníci, které Bůh prostřednictvím andělů jako první pozval k novorozenému Spasiteli.

Neusilovat o získání požehnání lidskými cestami a spasení vlastními silami. Protože skutečně setkat se s Pánem Ježíšem můžeme až teprve a jedině tehdy, když zakusíme, že veškeré naše schopnosti a síly selhávají, že pro nás není žádná naděje, že nám nezbývá, než pokleknout a v pokání prosit o odpuštění hříchů. Musíme pochopit, že přes veškeré naše úsilí zůstáváme duchovně neplodnými, dokud se k nám neskloní Bůh. O cokoliv bychom do té doby usilovali, by bylo jen plodem naší lidské svévole, jako jím byl Izmael.

Tak jako Abrahám být ochotni opustit svůj domov, své bezpečí a komfortní zónu, následovat Boha po cestách, které neznáme, na místa, kde Bůh zamýšlí naplnit svá zaslíbení, kde se můžeme setkat s Kristem. A jako Marie být ochotni poslušně přijmout jho služby, byť by to znamenalo vydat se v nebezpečí, dát všanc vše, na čem si zakládáme, co je nám drahé. Spolu s Marií máme vyznat: „Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle tvého slova.“ (L 1,38) Vykročit s Abrahámem do Kanaánu, s Marií do Betléma.

Moji milí, byl nám dán Syn. A já nám všem přeji, abychom všichni mohli nejen o letošních Vánocích spolu se Sárou vyznat: „Bůh mi dopřál, že se mohu smát. Se mnou ať se směje každý, kdo o tom uslyší.“