Teplická ulice v Děčíně měří podle mapy 11,5 kilometru, takže najít na ní budovu, ve které sídlí stanice Církve bratrské, GPS nezvládla ani napodruhé a byla nutná navigace seshora. Přes místní spojku – vikáře Marka Valdu.

V malém sborovém sále je útulno a přátelská atmosféra. Předvánoční výzdobu jemně narušuje jen motýl, poletující od světelného řetězu mezi vikářským pultíkem a obrazem rozkvetlé louky na stěně vzadu. Skupinka lidí, z větší části romské národnosti, se připravuje na to, aby za chvíli vyšla do ulic a mluvila s lidmi o Ježíši. Jako každý čtvrtek. Prostorem zní modlitby. Vědí, za co prosí. Mnozí z těch, kteří se tu teď modlí, přijali do svých životů Krista právě díky této skupince.

Třeba Natálka. Osmnáctiletý živel, rozesmátá, s vlasy do drdůlku, všude je jí plno. V obchodním domě poprvé slyšela evangelium – od vikáře a jeho ženy Petry. Zaujalo ji, jak mluvili o Božím slově, pozvali ji, ale odhodlala se až napodruhé. „Ten den jsem měla jít s holkama na diskotéku, nemohla jsem říct, že jdu do církve, smály by se mi. Chápete. Ten den pršelo, utíkala jsem do shromáždění a potkala jsem tam úplně úžasný lidi!“ Oči jí zářily a pusa se roztáhla do širokého úsměvu. Nešlo si ji představit na dně. A přece tehdy byla. Další člen týmu, taky Marek, tam ten den měl svědectví. A Natálka se přihlásila na výzvu, kdo chce přijmout Ježíše jako svého Pána. Zachránilo ji to. Do týmu se zapojila hned.

Nebo Marek. Uvěřil v říjnu 2018, kdy ho Bůh k sobě táhl prostřednictvím série zvláštních snů – a vytáhl ho z těžkých věcí. Připojil se ke skupince. Vikář ho začal brát ven a on se učil, okoukával, až začal o Bohu mluvit sám. Uvědomil si, že ho to do té služby táhne. Bylo v tom něco, co přináší život. Když k lidem mluvil o Ježíši, cítil jeho lásku, kterou k těm lidem má. „Na vlastní kůži jsem prožil, že je Bůh miluje – a to mě zlomilo i naplnilo zároveň.“

Nebo Julek. Dostal v životě pár ran a už nechtěl lidem věřit. Vikář ho pozval do sboru. Tam uvěřil, že Ježíš za něj zemřel na kříži a že každý člověk v něm má šanci se znovuzrodit. Každý s něčím bojuje, ale Ježíš pomáhá vstát po každém pádu. To říkají lidem na ulici a to jim nesou i svým chováním – Ježíš nepřišel aby někoho do něčeho nutil. Respektoval druhé, neponižoval je ani sebe, miloval je. Julek už má v týmu i bratra Jakuba i strýce Káju.

Motýl se usadil na lvovi, promítaném vpředu na zeď modlitebny. Lehkost a síla. „Bože, veď nás. Chceme se na Tebe spolehnout i v tom, jak budeme mluvit. Chceme Ti důvěřovat, vidět ten zázrak, že někoho vysvobodíš. Patříme Ti, Ježíši, tak jdeme i pod tou hrozbou, že přijde opozice. Jdeme, i když očekáváme protivenství. Jdeme v Boží výzbroji, s tím, co dává Duch svatý.“ Modlitby končí. Jde se.

Před pátou odpoledne je venku už tma. Ulice jsou lemovány svítícími vánočními hvězdami na pouličních lampách. Mrholí. Tým míjí ozdobený strom na náměstí u kostela a míří k nádraží. „Tak zase po skupinkách, sejdeme se tady a pak půjdeme do Pivovaru.“ V téhle roční i denní době bude Pivovar, děčínský obchodní dům, nejspíš plný lidí. Tým se rozchází, každá ze tří skupinek jde jinam. Připojuji se k té, která skončí v nádražní hale. Vikář, jeho dvanáctiletý syn Denis a Julek.

V nádražní hale vikář oslovuje muže v černé bundě. Denis a Julek stojí dva kroky od nich jako jeho modlitební podpora. Z prvních vět hovoru zjišťuji, že už se znají. Tým CB už v Děčíně zná kde kdo. Marek za těch dvacet let misijní služby oslovil v ulicích už kolem třiceti tisíc lidí. To je polovina obyvatel Děčína. Mluví o Bohu, pomáhají jim. Získali si jejich úctu.

Muž poslouchá Marka a přikyvuje. Po chvíli se zapojuje do hovoru a mluví o potřebě dobra mezi lidmi. Loučí se s celou skupinkou kamarádským kontaktem sevřených pěstí. Marek oslovuje dalšího muže. Po chvíli si sedají na sedačky u stěny haly. Také se znají. Několikrát už byl v církvi, věří v Boha, ale srdce k Bohu ještě nepřiklonil. Spí venku u kolejí – ve stanu a v krabicích. Tečou mu slzy. Nastupuje do vězení. Prosí o modlitbu, aby to tam zvládl. Další je holčina v hořčicové bundě, opřená o topení. Poslouchá, ale odpovídá jen pár slovy.

Vycházíme z haly. Na schodech se skupinka zastavuje u dvou mužů. Nejsou odsud. Hovor se točí kolem rodiny a kolem hodnot. Za chvíli se mluví o drogách. „Taky jsem v tom jel,“ přiznává Marek. Hovor je čím dál otevřenější a čím dál blíž jádru evangelia. „Něco ti řeknu,“ povídá nakonec jeden z mužů, „vždycky, když ke mně přišli věřící, tak jsem je hned odkopl. Ty seš první, koho poslouchám.“

Pod nádražními schody už se sešel celý tým. Nový cíl je obchoďák. K týmu se připojují další dva členové – Robert a Vlaďka. Na přechodu mě dobíhá Denis. „Moc rád povídám o tom, co táta při kázání zažil,“ povídá. Sám s ním chodí do ulic od čtyř let. Nedávno prožil křest v Duchu svatém a přijal dar jazyků. I jemu září oči, když mluví o Bohu. Marek oslovuje skupinu mladíků a Petra s Natálkou se pouští do hovoru s klukem u zábradlí.

Poslední štace dnešního kázání v ulicích je Pivovar. Zastřešený svět obchodů a obchůdků. Vikář mluví se dvěma zaměstnanci na ochozu. Druhý Marek se třemi studenty u východu z Billy. Petra s romským klukem u výtahu. „Sestřičko Boží, to je pro tebe.“ Jakub na mě hledí očima průzračnýma jak studánky a podává mi donuty a džus. Svačina. Hledím na to se směsí údivu a dojetí. Kristova láska v praxi.

Vracíme se do sboru a ještě dlouho povídáme. Za pár hodin odjíždím (a nechce se mi) s pocitem, že se mi rozrostla rodina. A s přesvědčením, že kdyby Ježíš dneska chodil po světě, tak je mezi těmi lidmi venku na ulici. Mezi těmi rozbitými a nemocnými. A on chodí. Protože je reálný a žije. I v nich – v té malé skupince děčínských křesťanů.