Pochází z místa, které se stalo symbolem zkázy, jakou Evropa od druhé světové války neviděla. A to z hrůzy, kterou město prožilo, lze vidět jen část, protože zlo tam pořád ještě vládne. Má tam rodinu. Jak ustát tak veliké zlo, a neztratit víru? Co na to Bůh? Ptáme se rodáka z Mariupolu a kazatele CB Jevhena Fursova.

Jste správcem sboru a pastorem v Horní Suché, ale původem jste z ukrajinského Mariupolu. Co vás dovedlo až sem?

Narodil jsem se v křesťanské rodině a ve čtrnácti letech jsem v baptistickém sboru na Ukrajině prožil osobní obrácení. Ve dvaceti jsem se rozhodl jít na teologickou školu a po třech letech jsem se rozhodl pokračovat ve studiích teologie v Rakousku. Jednou tam přijela na krátkodobý pobyt velmi krásná žena z Čech. Seznámili jsme se a po dvou letech jsme se vzali.

Takže láska…

Ano. A ten hezký vztah trvá. (úsměv) V létě 2007 jsme tu měli svatbu, v Čechách už jsem patnáct let.

Jak se vám tu žije?

Skvěle. (úsměv) I když na začátku nebylo snadné zvyknout si na nové prostředí. Teď už se tu cítím velmi dobře – mám tady rodinu, sbor, přátele, mám už i české občanství… Takže když někomu vyprávím o České republice, tak říkám „u nás v Česku“. (úsměv) Nechci Čechy idealizovat, ale je to krásná země a žije tu spousta skvělých lidí.

Jak dlouho jste kazatelem?

Na začátku jsem pracoval v IT firmě pro mezinárodní telekomunikační společnost v Ostravě a když po deseti letech kazatel našeho sboru odešel do důchodu, oslovilo mě vedení sboru, zda bych ho nahradil. Tak jsem do té služby po deseti letech a po dvou letech vikariátu nastoupil. Od roku 2021 působím v CB v Horní Suché.

Jaký život jste žil na Ukrajině předtím, než jste odjel studovat do Rakouska? Čím jste žil?

Mariupol je velké město na pobřeží Azovského moře. Mám dvě sestry a staršího bratra. S rodiči jsme trávili hodně času na moři, táta nás brával s sebou na ryby. Měl jsem bezstarostné dětství. Pamatuji si, že mě moc bavilo číst knihy a příběhy o cestovatelích a misionářích. Jednou jsem se jako dítě modlil: „Pane Bože, chci jako ti misionáři taky udělat něco velkého pro tebe. Ať už je to cokoli.“ To, že jednou budu kazatelem v České republice, jsem si nikdy nepředstavoval.

Je celá vaše rodina teologicky nastavená, nebo jste s povoláním kazatele výjimka?

Můžu to říct slovy proroka Amose: „Nebyl jsem prorokem ani synem proroka.“ Nebyl jsem synem ani žádným jiným příbuzným kazatele, táta celý život pracoval jako hasič, máma pracovala na železnici.

Jsou chvíle, které se nikdy nezapomenou. Kde jste byl 24. února ve chvíli, kdy jste se dozvěděl, že Rusko napadlo Ukrajinu?

Doma, v Čechách. Když jsem se dozvěděl, že Ukrajina včetně Mariupolu je bombardovaná Ruskem, moje první myšlenka šla za rodinou, která tam zůstala. Čtyřiadvacátého ráno jsem zavolal sestře, která byla v té době v práci, a zeptal jsem se, co se ve městě děje. Byla to hloupá otázka, protože jsem v telefonu slyšel exploze, slyšel jsem, jak Rusové ostřelují raketami město. Ale nic jiného mě nenapadlo, tak jsem se zeptal. A moje sestra řekla, že všichni pracovníci musí opustit kanceláře a běžet do úkrytu. Tak jsem se s ní musel rozloučit. Napsala mi až o pár dnů později, že je ve městě velmi špatné mobilní spojení a není tam elektřina. A pak jsem o nich celé dva měsíce vůbec nic nevěděl. Neměl jsem žádné informace.

Teď už máte spojení? Jsou vaši blízcí v pořádku?

Spojení se obnovilo ve chvíli, kdy Rusové dobili Mariupol a začala tam okupace. Moje sestra dostala ruskou SIM kartu a benzínový generátor, aby si mohli nabít telefon. Takže jí volám na ruské číslo. Doposud (rozhovor byl nahráván v červenci 2022 – pozn. redakce) nemají ani vodu ani elektřinu ani plyn. Nic tam není.

Jak ty dva měsíce, kdy jste spojení neměli, vaše rodina prožila?

Byla to pro ně těžká doba. Museli chodit do krytů, do sklepů, byly tam velmi těžké boje, venku bylo velmi nebezpečno. Dobré bylo, že táta těsně před válkou naplnil velkou nádrž za domem 2,5 tunami vody. Takže ty nejkritičtější měsíce měli zásoby vody i potravin, protože žijí v rodinném domku na okraji města. Tak přežili. Lidé v centru města na tom byli mnohem hůř, nebylo kam utéct, neměli zásoby, pili vodu z radiátorů.

Dům vaší rodiny tedy zůstal stát?

Ano, stojí. Až na rozbitá okna a rozstřílenou omítku je v pořádku.

Záběry ze zkázy Mariupolu známe všichni. To, co vyprávíte, vypadá jako malý zázrak. Hodně jste se za ně modlil?

Jo, byl to zázrak. Nedovedu zpětně říct, jak jsem to prožil – něco uvnitř mě se změnilo. Možná tam vyrostla nějaká bariéra, která chránila moji psychiku, protože jsem měl pocit, že přátelé a lidé ze sboru, kteří se mě ptali, měli o moji rodinu větší strach než já sám. Měl jsem v sobě pokoj, takový nadpřirozený klid. Řekl jsem Bohu: „Pane Bože, já se budu starat o lidi tady, a ty se, prosím, postarej o moji rodinu na Ukrajině.“ Začali jsme pomáhat.

Uzavřel jste s Bohem smlouvu?

Dá se to tak říct. A musím říct, že Pán Bůh je věrný. Staral se o moji rodinu. Mají se dobře.

Můžete popsat, jak jste pomáhal a jak to pokračuje?

Rozhodli jsme se, že se zapojíme do pomoci – jak lidem, kteří sem přijeli jako uprchlíci, tak i těm, kteří zůstali na Ukrajině. Na začátku války mě oslovili z registračního centra v Ostravě – Černá Louka, jestli bych mohl pomáhat v posttraumatické intervenci a později jako tlumočník. Zapojil jsem se tam do skupiny dobrovolníků. Byly to od prvního dne obrovské davy. Pak jsme začali dovážet na Ukrajinu humanitární pomoc. V té první fázi lidé potřebovali nejvíc spacáky, karimatky, matrace, protože začali přicházet na hranice a v malých pohraničních obcích, zvláště v Maďarsku, nebyli připraveni na takový příval lidí. Takže jsme hodně věcí vezli tam. Teď už tam vozíme jen potraviny a hygienu. V červenci už to bylo deset odvezených dodávek. Pak pomáháme ukrajinským uprchlíkům tady. Momentálně u sebe mám osm lidí, většinou z východní části a z Mariupolu, protože tam mám kontakty a přátele, kteří zavolali svým přátelům a ti zavolali svým přátelům… Ubytováváme je u nás doma a pak jim hledáme bydlení. Pomáháme s vízem, adaptací, úřady, se školou, s nákupy. Jsou jako děti, které se ocitly v novém prostředí, psychicky zdecimovaní, nedokážou o ničem rozhodovat. Pomáháme jim, aby cítili, že tu jsou skutečně v bezpečí. A že tu mohou začít svůj život.

Pomáhá vám rodina?

Ano. Jsem velmi vděčný za svou manželku, která je do této služby velmi aktivně zapojená. Nedokážu si představit, jak bych to všechno zvládal sám. Nakupuje, organizuje a jezdí přímo na Ukrajinu. Také sbor mám skvělý – zapojuje se do pomoci lidem z Ukrajiny. Je úžasné vidět, jak nám Pán Bůh posílá do cesty lidi, kteří pomáhají finančními prostředky, bydlením, nabízejí svá auta a jsou ochotní jet na Ukrajinu a dovážet tam první pomoc. Sám bych to nikdy nezvládl.

S čím lidé z Ukrajiny přijíždějí? Jaké osobní svědectví vás nejvíc zasáhlo?

Příběhy lidí, se kterými se setkáváme, je velmi těžké slyšet. Když jsem poprvé přijel na Ukrajinu s humanitární pomocí, nechal jsem tam materiál a odvezl jsem odtamtud ženu se dvěma dětmi. Přežili masakr v mariupolském divadle. Pár týdnů bydleli u nás, pak jsme jim našli ubytování a té ženě i práci. Ale psychologické trauma zůstává. Nemůže v noci spát, děti, když slyší bouřku, hledají v domě úkryt. Jiná žena tady po příjezdu dostala zprávu, že její syn ve válce zahynul. Taky na tom byla psychicky špatně. Pak jsme přivezli matku, která na Ukrajině musela nechat své dítě – to jsme na její prosbu přivezli o měsíc později. Skoro každá rodina, která sem přijede, má svůj smutný příběh. Pomáháme v oblasti fyzické a materiální – to se všechno dá nějak vyřešit. Ale duševní traumata jsou mnohem těžší, vyjít z nich trvá dlouho a je třeba hodně práce a pomoci, je to dlouhá cesta.

Kam až jste pro ty lidi jezdil?

Jezdívali jsme do západní části Ukrajiny – Mukačevo a Zakarpatí. Tam je nejvíc uprchlíků z východní části Ukrajiny. Zůstali tam, protože muži nemohou opustit území Ukrajiny a mnoho žen se rozhodlo neopustit své muže a zůstaly tam. Máme tam přímé kontakty na sbory, do kterých vozíme cílenou pomoc. Vždycky zavoláme, zeptáme se, co konkrétně potřebují, nakoupíme a odvezeme přímo do sboru. Sbor to pak na místě distribuuje.

Je i pomoc odvážení uprchlíků konkrétní a cílená? Víte, koho povezete?

Neděláme cílený převoz lidí, jsme zaměření na převoz humanitární pomoci. Bereme sem ty lidi, které tam potkáme a kteří chtějí jet. A když vezeme humanitární pomoc, vezeme na Ukrajinu i lidi, kteří se už chtějí vrátit.

Musí to být vyčerpávající a psychicky velmi náročné i pro vás – Ukrajina je váš domov. Jakou roli v tom, abyste to zvládl, hraje Bůh?

Největší. My jsme se rozhodli, že budeme pomáhat, a řekli jsme Bohu, že jsme mu k dispozici. Nijak zvlášť jsme neplánovali, řekli jsme si, že dokud budou finanční prostředky, tak pomáhat nepřestaneme. A přestaneme, až nebudou. Ale vždycky, když už jsme byli s financemi u konce, tak bez toho, že bychom je nějak sháněli, nám někdo zavolal a nabídl další peníze. Koukali jsme na to s manželkou s údivem – a vyvodili z toho, že asi Pán Bůh chce, abychom pokračovali. (úsměv) S ubytováním uprchlíků to bylo podobné – vůbec jsme nevěděli, kam je dát. Vždycky říkáme: „Přijeďte, pak se uvidí.“ Nemáme dopředu připravená místa. Když sem pak přijeli, ozval se nám jeden podnikatel s tím, že má několik bytů, které poskytne – člověk, který nechodí do sboru a s církví možná nemá vůbec nic společného, nabízí zdarma ubytování pro uprchlíky. Vidíme v tom Boží jednání. My jsme jen k dispozici jako prostředníci.

Dá vám i odpočinout?

Tohle je trochu těžká věc, když už pátý měsíc poskytuji svůj domov. Ale ti lidé jsou zranění, co prožili a o co všechno přišli, je nesrovnatelné s našimi těžkostmi a s tím, co máme my tady.

Od samého začátku máte u sebe doma ubytované uprchlíky z Ukrajiny?

Ano, teď jsou to dvě rodiny. Ale byla doba, kdy jsme měli doma sedmnáct lidí.

Vedle služby pomoci, kdy jste se nabídl Bohu, musí fungovat i sbor. Jak se od začátku války změnila vaše služba kazatele?

Jsem vděčný Pánu Bohu za naše staršovstvo. První měsíc, kdy to bylo nejtěžší a velmi intenzivní, staršovstvo převzalo moji funkci. Abych se mohl věnovat uprchlíkům, začali vést sbor. Hodně mi v tom pomohli. Pak začali přicházet na naše bohoslužby Ukrajinci, začal jsem kázat v ruštině s překladem do češtiny, změnili jsme formu bohoslužby, což přitáhlo další Ukrajince. Mohlo jich přicházet kolem čtyřiceti. Slyšeli řeč, které rozumí. Začali jsme je zapojovat do programu bohoslužeb, aby nebyli jen návštěvníci, ale cítili, že jsou součástí společenství. Uspořádali jsme lekce češtiny a biblické hodiny pro Ukrajince. Museli jsme toho změnit hodně.

Takže teď je to poloukrajinský sbor? Ne, spíš jsme se zaměřili na to, abychom Ukrajince integrovali do českého sboru. Náš sbor je velmi otevřený. Původně jsem uvažoval o rozdělení bohoslužeb na dopolední české a odpolední ukrajinské, ale naši lidé řekli, že chtějí být spolu s Ukrajinci.

Lidé, kteří přicházejí, jsou věřící? Nebo na té cestě hrůzy teprve potkávají víru?

Ukrajinci jsou lidé z pravoslavného prostředí. Tradičně se považují za věřící, stejně jako se Poláci považují za věřící katolíky. Je velmi důležité, aby porozuměli tomu, čemu věří, a začali o své víře přemýšlet. Takže je nepřesvědčujeme, aby uvěřili, ale spíš jim klademe otázky. Hodně lidí tu začíná přemýšlet, co jim jejich víra dává, v co věří, jaký vliv má jejich víra na jejich život. Hodně z nich řeklo, že věří v srdci, takže sbor nepotřebují. Ale myslím si, že se to mění. Protože tady je to pro ně doba, kdy mohou začít od nuly. Mají čas přemýšlet. Potřebují jen prostor s Ukrajinci, kde by se cítili dobře, a tím prostorem je sbor. Ptají se, zajímají se.

Mariupol má výjimečné postavení v pohledu Evropy i v modlitbách Božího lidu v Evropě, protože jako se Buča stala pro svět symbolem ruské brutality, tak se Mariupol stal symbolem ruské okupace a útlaku. Jeden novinář řekl, že Mariupol je Buča krát tisíc. Objektivně se to právě kvůli trvající okupaci dokázat nedá. Máte nějaké přímé zprávy z Mariupolu o tom, jak to skutečně je?

Mariupol je veliké město, před válkou tam bylo přes 400 tisíc obyvatel. V Buče bylo necelých 40 tisíc. Nikdo přesně neví – a pravděpodobně se nikdy nedovíme – kolik lidí zahynulo v Mariupolu, ale bylo zničeno téměř 90 procent města, takže si rozsah lidských obětí můžeme představit. Momentálně je to okupované území. Pořád tam není elektřina, plyn, ve většině města není ani voda (rozhovor vznikl v červenci – připomínka redakce). Lidé tam nemají práci – žijí z humanitární pomoci, z toho, co dovezou z Ruska, protože ze strany Ukrajiny je velmi těžké se do Mariupolu dostat.

Mariupol je docela blízko Rusku, zřejmě tam byl už před válkou ruský vliv silnější než na západě Ukrajiny. Jaká byla ve městě vůči Rusku nálada v době svobodné Ukrajiny?

Mariupol a celý Donbas jsou hodně osídleny lidmi původem z Ruska, i můj táta je Rus. Máma je Ukrajinka. Mariupol si velmi dobře vedl ekonomicky – byly tam velké železárny (známý Azovstal), pracovaly tam desítky tisíc lidí. Mezi východní a západní částí Ukrajiny je mentální rozdíl – na východě byli lidé zaměřeni spíš materiálně, neměli politické ambice, měli práci, starali se o své rodiny a dařilo se jim. Na západní Ukrajině převládala ideologie – materiálně na tom možná nebyli tak dobře, ale byli hrdí na to, že jsou Ukrajinci. Na východě neřešili ani to, jakým jazykem mluví, nikdo je neutlačoval. Bylo jim jedno, jakou mají vládu, šlo jim o to, mít se dobře a žít v klidu.

Jak to vnímají teď? Co se v těch lidech děje?

Po tom, co prožili v Mariupolu, jsou politické otázky to poslední, co je zajímá. Zdá se, že jsou v jakési apatii. Potřebují naplnit základní životní potřeby. Vůbec neřeší politiku, jestli je tam Rusko, nebo Ukrajina, jestli by se chtěli připojit k Rusku, nebo zůstat na Ukrajině. Potřebují přežít. To je pro ně nejdůležitější. My, tady na západě, se na to díváme a fandíme Ukrajině, ale ti lidé tam to vnímají úplně jinak. Potřebují přežít.

I to totalitářské vymývání mozků, které my odsud v okupovaných oblastech vidíme, jde mimo ně?

Ano. To je nástroj Ruska. Když dobyli Mariupol, bylo zajímavé sledovat, jak na troskách zbouraných budov, v místech, kde lidem vydávali humanitární pomoc, postavili veliké obrazovky s Putinem, kde jim sliboval, jak se budou mít dobře. Proputinská politika fungovala hned od začátku. Ve městě není elektřina, ale na tohle vymývání mozků hned nasadili generátory.

Věří Mariupolští tomu, co jim tam Putin hlásá?

Nevím. Když dostanou humanitární pomoc, jsou spokojení. Myslím si, že je politické řeči moc nezajímají.

Když jste jako mariupolský rodák viděl slavnost, kterou Rusko uspořádalo na troskách města, co jste si myslel?

To bylo velmi smutné. Je to součást propagandy. Slavit vítězství a slibovat skvělý život. Ale lidé tam už skvělý život měli, nemělo smysl zničit celé město a slibovat jeho vybudování. Jsem přesvědčen, že Rusko nic lepšího než to, co už lidé v Mariupolu měli, nabídnout nemůže.

Máte informace z první ruky. Jsou nějaké rozpory mezi tím, co si myslíme, že se v Mariupolu děje, a tím, co se tam skutečně děje? Věří Češi něčemu, co není pravda?

Upřímně – nevím, co si myslí Češi o situaci v Mariupolu. Mariupol bylo krásné moderní město. Naposledy jsem tam byl v říjnu 2021. Byl vidět jeho ekonomický růst. Zvlášť po roce 2014 začala Ukrajina do Mariupolu hodně investovat. Vím, že drtivá většina obyvatel města cítila, že se jim dobře daří. Lidé, kteří sem z Mariupolu přijíždějí, nejsou žádní ubožáci – jsou to podnikatelé, majitelé velkých rodinných domů. Teď je téměř celé město zničeno, desítky tisíc lidí byly zabity. Najednou přišli o všechno, zůstalo jim jen to, co naložili do auta. Zachraňovali si holé životy. Ale pořád říkají, že jakmile skončí válka, vrátí se do Mariupolu.

I když bude pod ruskou vlajkou?

Říkají: „Hlavně aby to nebyla Doněcká lidová republika.“ Protože v Doněcku se po roce 2014, kdy tam přišli Rusové, nic neudělalo. Je v mizerném stavu. Je tam bída.

Válka trvá na hrůzy, které se v ní dějí, už velmi dlouho. Jedno české přísloví říká, že zvyknout se dá i na šibenici. Je to pravda? Dá se zvyknout na válku?

Nemyslím si to. Na válku, na smrt, na lidské utrpení se zvyknout nedá. Dokud bolest trvá, nikdy nebudu v pohodě, nedá se na ni zvyknout. Dokud trvá bolest války, nikdy nebudeme cítit, že jsme v pohodě. Můžeme v sobě aktivovat obranné mechanizmy, abychom tu bolest ztlumili, ale zvyknout si na ni nejde.

Tíhu ukrajinské bolesti těžce nese mnoho Čechů, i když tam třeba nikdy nebyli. Co je pro vás největší tíhou?

Nejtěžší je nejistota a důsledky války, protože situace na frontě se mění každý den. Mnoho analytiků předpovídá vývoj událostí, ale ve skutečnosti nikdo neví, jak to skončí. Obávám se, že důsledky války budou mnohem horší než samotná válka. Ta dříve nebo později skončí a lidé se vrátí do svých domovů. Ale válka vytvořila téměř nepřekonatelnou psychologickou propast mezi normálním životem a životem ve válečných podmínkách. Vytvořila vztahovou propast mezi lidmi ve společnosti, mezi křesťany na Ukrajině a křesťany v Rusku. Nevím, jak se s tím budou vyrovnávat, jestli ji vůbec někdy lze překonat. Věřím v toho, kdo má tu největší moc, a věřím v to, že existuje konečná spravedlnost. Protože pokud neexistuje konečná spravedlnost, tak neexistuje spravedlnost vůbec. Dává to naději všem.

Co nejpotřebnějšího podle vás děláme my, Češi, pro lidi z Ukrajiny?

Když přichází lidé z Ukrajiny do sboru, slyším, jak se modlí, jak upřímně děkují Pánu Bohu za českou vládu, mají slzy v očích, děkují mu za český národ, protože prožívají přijetí. Byl tu případ, kdy skupina Ukrajinců jela na nákup a u pokladny jim majitel obchodu, když zjistil, že jsou z Ukrajiny, dal nákup zdarma. Český národ upřímně pomáhá, prožil jsem to i v Ostravě na Černé louce – občerstvení, přespání, služba non stop. Nevím, jestli by nějaká země udělala pro uprchlíky víc než to, co udělala Česká republika.

Překvapilo vás to?

Ano, byl jsem mile překvapen. Jsem velmi vděčný i za Církev bratrskou, za našeho předsedu i za lidi.

Když s Bohem mluvíte o Mariupolu, co mu přinášíte nejvytrvaleji? Za co se nejintenzivněji modlíte?

Věřím, že Mariupol je a bude součástí Ukrajiny. Mluví ke mně modlitby z knihy Žalmů, třeba Žalm třetí: „Povstaň, Hospodine, zachraň mě, můj Bože! Rozbiješ čelisti všem mým nepřátelům, svévolníkům zvyrážíš zuby. V Hospodinu je spása. S tvým lidem je tvoje požehnání!“ Tak se modlím. Aby ruští okupanti odešli z území Ukrajiny, aby Bůh dal moudrost ukrajinské vládě a prezidentovi, aby mohli dělat správná rozhodnutí. Modlím se, aby Bůh zachránil ukrajinský národ.

Je těžké vyrovnat se s tím, že Bůh dopustil takové hrůzy?

Je to těžké, ale věřím v to, že tyhle hrozné věci mají nějaký cíl. Že to má nějaký smysl pro lidi na Ukrajině, pro lidi v Rusku a možná pro lidi na celém světě, protože válka na Ukrajině se nějakým způsobem dotýká společností na celé zemi. I když se možná nikdy nedozvíme, jaký smysl válka na Ukrajině měla, víra v to, že ten smysl má, dává naději a sílu se s tím vyrovnat.

Kam se od konce února posunul váš vztah s Bohem?

Některé věci jsem o Pánu Bohu věděl teoreticky, a teď je prožívám prakticky. Před válkou jsem věděl a vyznával, že Bůh je moje síla, moje naděje a zdroj mých sil emocionálních, psychických, fyzických – teď to prožívám prakticky. „Pane, jestli ty mi nedáš sílu, zhroutím se, nemám kde ji čerpat.“ Prožívám, že Bůh je skutečným praktickým zdrojem mé síly, že to není klišé. A že je v tom věrný.

Mluvíte o naději. V čem vidíte naději pro celou Ukrajinu, v čem pro Mariupol a Donbas a v čem pro vás a vaši ukrajinskou rodinu?

Hospodin je naše naděje. Bible mluví o konečném vítězství dobra nad zlem, Boha nad ďáblem a pravdy nad lží. A pokud tomuto slovu věříme, máme naději, že Bůh celou historii lidstva dá do pořádku. V konečném výsledku bude hezký závěr, i když teď musíme projít těžkými věcmi, i když prožíváme hrůzu války, tak máme Boží zaslíbení, že Bůh nakonec všechno urovná.