Dospívání je také obdobím emoční lability. Proto dospívající potřebují co nejdříve získat jistotu, že Bůh je pevnou skalou, k níž se lze upnout v jakékoliv emoční i jiné bouři.

V období dospívání potřebuje teenager přijít na to, kým je a kým se stává. Musí se postupně na všech úrovních oddělit od rodičů. U dětí vychovávaných ve víře a v církvi to mj. znamená rozhodnutí vštěpovanou víru buď přijmout za svou a za sebe se vydat cestou následování Pána Ježíše, nebo víru rodičů opustit a jít dál svou cestou.

Toto období je pro dospívající děti mimořádně náročné i bez takové zátěže, jakou je těžká nemoc nebo dokonce ztráta rodiče. Rodiče, který je pozitivním i negativním vzorem při hledání a zjišťování toho, kým chtějí a kým nechtějí být. Rodiče, který je jistotou, k níž se mohou vrátit, když se na svých cestách za samostatností, svobodou a nalezením identity vydají moc daleko. Když se k tomu všemu navíc přidá břímě péče o sourozence a domácnost, je nabíledni, že bez pomoci to nepůjde.

V epištole Galatským 6,2 jsme vyzýváni: „Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův.“ Takové poponesení břemene může mít nejrůznější podobu od finanční pomoci či uvařeného oběda, přes zapojení se do velkého úklidu, až například po zajištění prázdninového programu pro malé sourozence.

Kromě zmiňované praktické pomoci a samozřejmě také zcela nezbytného nesení na modlitbách (Ef 6,18 a 1Tim 2,1) potřebuje dospívající dítě, které se najednou ocitlo v roli rodiče svých sourozenců, v některých oblastech obzvláštní podporu. Období dospívání je obdobím hledání identity a svého místa ve společnosti. Proto je třeba dát takovémuto dospívajícímu dítěti pokud možno dostatek prostoru a příležitostí vnímat, prožívat a prezentovat samo sebe také mimo „rodičovskou roli“, mimo „službu“, do které bylo volky nevolky postaveno. Zdokonalovat se také v jiných společenských rolích než je ta „rodičovská“.

U dospívajících také mimo jiné dochází k významnému skoku ve vývoji myšlení, k mohutnému rozvoji abstrakce. Teenageři si najednou mohou mnohem zřetelněji než dříve uvědomovat rizika a nebezpečí, která v tomto světě hrozí, a často proto prožívají na první pohled bezdůvodný strach a úzkost. Z toho důvodu je jim velice třeba ujištění, že jsou pod ochranou mocného a milujícího Boha, z jehož ruky je nikdo a nic nemůže vytrhnout.

Dospívání je také obdobím emoční lability. Proto dospívající potřebují co nejdříve získat jistotu, že Bůh je pevnou skalou, k níž se lze upnout v jakékoliv emoční i jiné bouři.

A v neposlední řadě je puberta obdobím revolty. Hledala jsem v Bibli následováníhodný a inspirující teenagerský příběh a nalezla pouze příběh „revoltujícího“ dvanáctiletého Ježíše v chrámě. Jako matka náctiletých dětí nepozoruji, že by se jejich revolta projevovala setrváváním v debatách s bratrem kazatelem po nedělním shromáždění. Na druhou stranu jsem je dosud nikdy nemusela hledat tři dny.

Chci říci, že přes veškeré výchovné snahy všech generací rodičů a pedagogů teenageři nejsou dospělými, proto neumí jednat jako dospělí. Nechtějme to po nich, protože oni dospělí nejsou. Nechtějme po nich, aby byli dokonalí, protože nejsou. Stejně tak jako my, i oni mohou žít pod milostí a nikoliv pod zákonem. Teprve pak zmocněni Duchem svatým obstojí ve zkouškách, které se na počátku zdály být nad jejich síly a možnosti.

Daniela Klimešová, někdejší farářka CČSH a členka Sboru CB v Teplicích