Na vrátnici se svítilo. Vždycky tam někdo byl. Pavla sevřela v ruce tašku s tím nejnutnějším. Měla strach. Musela projít tak, aby si jí nevšimli. Jakmile bude venku, už to půjde. Z rozsvícené vrátnice nebylo venku ve tmě vidět nic. Zhluboka se nadechla a vykročila.

Proklouzla. Neviděli ji. Nezavolají mu. Má celou noc na útěk, protože Vojtěch má noční a vrátí se až ráno. Běžela přes rozblácený dvorek a v uších jí znělo: „Keď nebudeš moja, nebudeš nikoho!“ Ještěže má náhradní kozačky – Vánoce letos budou na blátě, v těchhle by do vlaku nemohla.

Dovláčela tašku na malé náměstí. Bylo devět hodin večer a na nádraží to bylo dobrých dvacet minut. Sedla si na zastávce do boudy a čekala, jestli se třeba neobjeví nějaký autobus, který by ji tam dovezl. Klepala se jak drahý pes. „Bože, pomoz mi…“

U boudy zastavilo auto. „Všetko v poriadku, paní?“ hlas policisty zněl Pavle jako odpověď na její modlitbu. Když ji brali do auta, aby ji dovezli na nádraží, tekly jí slzy.

„Byl to dlouhý den,“ řekl si Mirek s povzdechem, když už šly holky spát. Pekli vánoční cukroví, ale jinak byly přípravy na svátky letos hodně jiné. Hlavně tím, jak je prožíval. Pavla byla pryč. Jednadvacet let manželství a najednou jsou rozvedení. Bylo mu z toho smutno. Co měl udělat jinak?

Pomohlo by, kdyby se jí víc věnoval? Kdyby byl míň v hangáru a víc s ní a s dětmi? Měl být víc s ní – jo, tohle bylo špatně. Nebo by to její temperament stejně neudrželo na uzdě? Měl ji ze srdce rád, vlastně pořád ještě má. Proto to taky nepřestává bolet. Celé manželství měl pocit nejistoty – cítil, že mu Pavla uniká – ale ten poslední rok jako by byla omámená. A teď je už dva měsíce skoro 400 kilometrů daleko někde na Slovensku a neví o ní nic. Přistihl se, že by byl rád, kdyby byla tady…

V duchu byl zas na šibřinkách, kde ji viděl poprvé – bylo mu jednadvacet, jí sotva sedmnáct. Byla malá, hezká, nesmělá jako on. „Tak pro ni běž!“ popíchl ho kamarád, když viděl, jak po ní kouká. Chodili spolu tři roky, než se vzali. Brzy po svatbě se narodila první dcera, pár let potom další dvě. Cítil, že vztah s Pavlou vychládá – a začal hledat Boha. Kristu vydali s Pavlou život zároveň – na jedné evangelizaci se pro něj oba veřejně rozhodli. Začali pak chodit do sboru. Jako by se jim rozrostla rodina. Scházeli se s dalšími třemi rodinami nad Biblí, chodili na výlety. Byla to krásná léta.

Jenže Pavla byla tehdy nemocná a často jezdila do lázní. Se svojí povahou byla brzy oblíbená v jakémkoli kolektivu. Měla ráda, když to žilo. A pak jednou nepřijela z Tater. Poslala pohled, že jí prodlužují pobyt, ale v lázních mu řekli, že už se odhlásila. A holky zjistily, že razítko je z Galanty. Byl to hrozný týden, který neskončil happy endem, ale další ránou: „Někoho mám, chci se rozvést,“ řekla Pavla, sotva přijela. Za takových okolností chtěl Mirek rozvod taky. Ženských je na světě dost. V srpnu soud jejich manželství ukončil.

Jako by ale najednou Pavlu i Mirka ten rozvod zaskočil. „Musím se projít,“ řekla svému čerstvě bývalému manželovi chvíli po tom, co je soud rozvedl. A Mirek viděl, že jí není nejlíp. Taky mu nebylo. Tak se šli projít spolu.

V září si pro ni přijel ten její přijel. Podle Bible to nebyl nepřítel, tak mu Mirek nabídl guláš, pomohl Pavle naložit tašku a šicí stroj a nechal je odjet. Nemohl ji přemlouvat, byla rozvedená.

A za pár dnů jsou Vánoce, první kdy nejsou spolu. Mirek si sedl ke stolu a otevřel Bibli. Tady to je – všechna síla, pokoj do rozervané duše, všechny odpovědi. Tady začal hledat, když byl vyděšený z toho, co se s jejich rodinou děje. Když přestal chodit do sboru, protože tam jsou přece všichni čistí, tam není místo pro rozvedené. Sám s Bohem. V kamrlíku v práci, každou volnou chvíli. Mnohokrát na kolenou a s otázkami, co má dělat.

A skrze Bibli Bůh Mirkovi třikrát řekl: „Do roka a do dne.“ Přečetl tu Knihu knih celou, ale tohle vystoupilo ze všeho, co četl, jako živý vzkaz. Slovo pro něj, odpověď. „Tak jo, Pane, poslechnu. Dám tomu rok. Rok nebudu nic zásadního měnit, nebudu hledat jiný vztah. Budu čekat na to, co s tím uděláš Ty – budeš-li chtít něco udělat. Je to Tvoje.“ Byl to čas pro Boha. A Bůh ho znovu přivedl do sboru.

Rychlík jede o půlnoci. Pavla svírala v ruce lístek do Brodu. Dala za něj poslední dvě stovky, zbyla jí dvacetikoruna. Tak se vrací domů – s poslední mincí. Domů? Vždyť ani neví, jestli se ještě má kam vrátit ani jestli ji tam bude někdo čekat. Ani co by ji tam čekalo… hodně jim ublížila. Dopadlo to na ni plnou vahou. Najednou si uvědomila, jak strašně musel Mirek trpět. Pocit viny byl těžší než balvan. „Bože, je mi to strašně líto. Co mě to napadlo? Jak jsem mohla být tak slepá? Co jsem si myslela? Odpusť mi, Pane, nenechej mě v tom, pomoz mi, prosím...“ Rozhlédla se po nádražní hale. Tady čekat nemůže, kdyby ji jel Vojtěch na nádraží hledat, viděl by ji hned. A nebylo by cesty zpět.

Krčila se na peróně mezi kontejnery tak, aby viděla na každého nové příchozího, a zdálo se jí, že to trvá věčnost. Konečně! Vytáhla tašku po schůdkách do vagónu a zabořila se v kupé do sedadla. Ve chvíli, kdy se rychlík rozjel, ji zaplavila nesmírná úleva. Bylo to za ní. Už se tam nevrátí.

V Bratislavě do kupé přistoupil anděl, aspoň tak ho Pavla vnímala. Potřebovala to ze sebe dostat – a on poslouchal a nechal ji vyprávět. Než vlak dojel do České Třebové, věděl o ní všechno. Jako by bylo zbytečné snažit se před někým, koho kvůli ní poslal do toho vlaku Bůh, vypadat lépe. Ani se o to nepokoušela. Oproti uplynulým měsícům viděla svoje jednání i situaci, do které ji přivedlo, zcela jasně. A sama sebe najednou vůbec nechápala.

Měla hodného manžela a s ním tři krásné děti. Všechny je měla ráda, a přesto se cítila osamocená a toužila po někom, kdo by ji dovedl skutečně ocenit. Byla hodně sama. Mirek měl ta svoje letadla. Nechodili spolu tancovat ani nezašli do vinárny na skleničku. Ve sboru jí s Mirkem bylo moc dobře, ale tohle se tam nesmělo. A Pavla si myslela, že jí něco utíká. Ten pravý, skutečný, jiskřivý život. O to víc se jí to dotýkalo, když bojovala s vážnou nemocí. Mladá holka k světu, co už nic od života čekat nemůže. Čas od času se v ní všechno bouřilo a ozývala se její jižanská krev. Moc možností pořádně ji nechat rozproudit neměla – práce, děti, léčení… Jen jednou za rok šla na firemní večírek. První rok z něj přišla o půlnoci, další rok ve dvě, třetí rok už ve čtyři a omámená pozorností tanečníka, kterého pak už neviděla. Neuměla se utrhnout. Bylo to tak opojné a bylo toho tak málo! „Ano, Pane, mluvím a jednám rychleji, než přemýšlím, byla jsem jak umanutá. Nedržela jsem se Tě celým srdcem, hnala jsem se do neznáma a nekoukala nalevo napravo – a Ty jsi řekl: ‚Opravdu to tolik chceš? Tak si ochutnej to lákavé ovoce, napij se z toho opojného poháru – ale bude to až do dna. Srdce mě bolí, ale nemůžu Ti bránit.‘“ A pak přišly ty osudné Tatry.

„Hej, Vojtěchu,“ slyšela Pavla člověka, kterého jí na léčení v Tatrách přidělili ke stolu, jak na odchodu vtipkuje s mužem kousek za ní. „Odjíždím, ale u stolu mám perfektní ženskou – postarej se o ni.“ Jo tááák, pomyslela si pobaveně. A jakmile šla po snídani kolem něj, jen tak mimochodem prohodila: „Tak já se hlásím do služby.“ Takhle zvesela začala nejbolestnější část jejího života.

Vojtěch se jí nijak zvlášť nelíbil, nebyl to její typ. Vlastně by si ho sama jako partnera nikdy nevybrala. Jen to celé nešťastně zapadlo do špatné etapy jejího života. Had jí nabídl ovoce – a ani Bůh ani „Adam“ jí ho z ruky nevzali. Vojtěch ji bral do cukrárny, koupil jí, na co si vzpomněla, měl ji jako panenku na hraní. A brzy nad ní začal mít zvláštní moc. Moc, která zčásti čerpala svoji sílu z jeho vlastního sebevědomí a zčásti z jejího strachu. Bála se sednout si v restauraci ke stolu tváří do místnosti, aby nenásledovala žárlivá scéna, protože se mužům líbila a Vojtěch byl nervák. Bála se s ním nesouhlasit a neudělat, co chtěl.

Po léčení ji ubytoval v hotelu ve svém městě a týden na to jela domů s tím, že se k němu přestěhuje. A nic jí v tom nemohlo zabránit.

Dva měsíce v novém bydlišti Pavle stačily k tomu, aby se jí otevřely oči. Mámivý opar se rozplynul. Do baráčku se chodilo přes vrátnici, domek byl nalepený na stěnu vepřína uvnitř ohrady. Byl součástí hlídaného areálu, ve kterém Vojtěch pracoval. Nebyla tam voda, každý litr musela Pavla donést ze studny – a pak ho zas vynést ven a vylít. Prasata, kačeny, slepice – z čistého městského bytu to byl šok. Vojtěch byl úplně jiný než Mirek, ten rozdíl povah byl obrovský.

V tašce se svými věcmi našla po příjezdu sem písničky Honzy Nedvěda. Mirek jí je s sebou přibalil. Hrála si je pořád dokola… „pro jednu pitomou holku, pro pár nocí touhy podvedl jsem všechno o čem doma si sníš… teď je mi to líto“. Strašně jí chyběl. Chyběly jí děti. Město. Mirkova pohodová povaha. Ten život, co měla. Dokonce i sbor. Věděla, že je zle. Byla nešťastná. Zavřela si cestu. Neunese to. „Keď by sis jich zobrala deväť, tak už sa neprebudíš,“ řekl jí jednou Vojtěch, když se ptala, co to bere za prášky. Teď je měla všechny na dlani. Bylo jich přesně devět.

Vojtěch přišel těsně po tom, co si je nasypala do pusy, a těsně předtím, než je stihla polknout. Sevřel jí tváře prsty a násilím ji přinutil léky vyplivnout. Věděla, že musí pryč. Zpátky do Čech. Kamkoli. Pro začátek třeba ke kamarádce, než zase najde v životě svoje místo, ale hlavně pryč odsud.

Po dlouhé době, kdy nemohla o Bohu ani slyšet, protože ji konfrontace s jeho svatostí dráždila a všechno pravdivé obviňovalo, zneklidňovalo, a tudíž vadilo, vzala do ruky Bibli. I tu jí Mirek přibalil. Hlavou jí proletěla vzpomínka, jak za dveřmi stojí kazatel s jedním bratrem a Pavla chladně povídá, že s nimi nechce mluvit. Ani neví, jestli tehdy přišli kvůli ní a tomu blížícímu se rozvodu, nebo fakt jen na přátelskou návštěvu. Tehdy jí to bylo jedno, Mirek nebyl doma a ona by se necítila v jejich přítomnosti dobře. Teď jí srdce sevřela žíznivá touha po Bohu. Po té čistotě, která v něm je. Chtěla vědět, co jí chce říct. Potřebovala to vědět. Potřebovala z toho najít cestu ven. „Bože, dovolil jsi to, ale věřím, že mě v tom nenecháš. Kde bych byla bez Tebe?“

Vlak se blížil k České Třebové. Venku se pomalu rozednívalo a muž naproti Pavle pořád pozorně poslouchal. Její příběh ještě nebyl u konce, ale jejich společná cesta už se pomalu ke konci chýlila. Oba budou přesedat. Ona pak pojede na Brod, on domů na Hradec. Zbýval jim už jen malý kus společné cesty.

Dav na nástupišti začal pomalu řídnout a „anděl“ ještě nehodlal Pavlu zpod svých křídel vystrčit na mráz. „Zvu vás na kafe, z automatu, ale doufám, že horké,“ usmál se na ni a ke kávě přidal ještě bramborák ze stánku. Pavla to snědla s chutí. Teprve tady jí došlo, jak velký kus cesty za tu jednu noc udělala. Ve vnějším světě, i v tom vnitřním. Znovu ve vlaku se pak její spolucestující rozhodl, že s ní pojede až do Brodu. Nikdo ho doma nečekal – a ta drobná žena u sebe měla jen těžkou tašku, dvacetikorunu a před sebou obří nejistotu.

V šest ráno byli na místě. Zrovna otevírali mléčnou jídelnu. Posnídali spolu, koupil jí pro děti čokolády a jí samotné na kuráž panáka becherovky. Tak se, paní, držte. Ať vám to dobře dopadne. Křídla byla pryč. Zůstala tam sama.

Dům ještě spal. Pavla vytáhla klíče. Chvíli na ně tiše hleděla. Zastavily ji vzpomínky. „Vem si je,“ říká v nich Mirek a podával klíče Pavle. „Ty už v životě potřebovat nebudu!“ slyšela jako z dálky svoji sebejistou odpověď. „Jen si je vem, nikdy nevíš,“ mírně odpověděl Mirek a položil jí je do dlaně. Teď jimi odemyká svoji budoucnost. Jaká bude?

V domě bylo ticho a vonělo tam cukroví. Včera pekli, pomyslela si Pavla a zabolelo ji u srdce. Nebyla u toho. Poprvé za všechna ta léta s nimi nechystala Vánoce. Co když to pekla nějaká nová „Pavla“? „Pane, ať už to dopadne, jak chce, prosím, buď tady se mnou. Mám strach. Z toho, že jsem to ztratila nadobro.“

Položila tašku na zem a lehla si v obýváku na gauč. Celou noc nespala, ale měla příliš velký strach na to, aby teď usnula. Netrvalo dlouho a slyšela kroky. Pevně zavřela oči a snažila se silou vůle zklidnit divoce bijící srdce. Dělala, že tvrdě spí.

Mirek se na moment očima zastavil na velké tašce v chodbě. Trvalo mu jen chvilku, než mu došlo, co se tu zrovna děje. Našel Pavlu, jak na gauči spí. A zaplavil ho hřejivý pocit. Vrátila se! Nebude si muset nikoho hledat. Bůh ten čas využil rychleji, než by doufal. „Pane Bože, děkuju!“

Klekl si ke gauči a políbil ji na čelo. Nevydržela to a rozbrečela se. Slzy radosti se mísily se slzami lítosti a pokání. Cítila odpuštění. Nepamatuje si, že by měla někdy jedna pusa na čelo větší moc. Zase měla domov. „Běž se pořádně vyspat, dojdu pro snídani,“ řekl Mirek a šel nakoupit. Začínal krásný předvánoční den.

Vojtěch si pro Pavlu přijel. Vzal si s sebou na cestu kamaráda. Zatímco Pavla s Vojtěchem mluvila v obýváku, Mirek seděl v kuchyni naproti tomu druhému týpkovi a oba mlčeli. Nebál se, že by si ji Vojtěch zase odvezl – dobře viděl, že Pavla už není v tom divném oparu a že její rozhodnutí je betonové. Je fakt ráda, že je zpátky doma, je to na ní vidět. On je ostatně taky rád, i když rozhodnutí odpustit a stát v tom odpuštění den za dnem jsou dvě různé věci. To první je jednoduché, vlastně to člověk dělá kvůli sobě, aby ho nezničila vlastní hořkost. To druhé vyžaduje odvahu, úsilí a čas, který umožní krůček za krůčkem obnovit rozbitou důvěru. Nejde to uspěchat. A vůbec to není lehké. Mají před sebou půl roku na zkušenou, jestli to vůbec ještě půjde. Ale stejně je rád. Nedávno tu místo toho chlapa naproti seděl Pavlin bývalý šéf – zlobil se na ni, že všechno opustila, včetně práce. Taky se mu líbila. A nad skleničkou se s Mirkem domlouvali, kdo z nich dvou si ji vezme, až dostane rozum a z toho Slovenska se vrátí…

Vojtěch s misí neuspěl, nechal tam Pavlu, šicí stroj, sebral kamaráda a byl pryč.

Vánoce jsou narozeniny Božího Syna. Jak Mirek, tak Pavla neměli pochyb o tom, že výsledek té trnité cesty byl takový jen proto, že do toho zasáhl Bůh. A slušelo se mu poděkovat. Vzdát mu chválu uprostřed jeho lidu. Prostě jít do sboru. Jenže Pavla nebyla ve sboru od té doby, co to začalo. Vyloučili ji. Strašně se bála se tam objevit. Udělala zlé věci, zklamala, ublížila. Styděla se. Nevyženou ji? Cítila se podobně jako před návratem domů, ale s tím rozdílem, že místo Mirka, kterého znala a který byl ztělesněná mírnost, bylo ve sboru dalších víc jak sto lidí různých povah. „Tak jo, Pane, až do dna.“

Když vcházeli do modlitebny, srdce jí splašeně tlouklo a nohy se jí klepaly. Blížila se k nim Alena. Ta nikdy slova do hedvábí nebalila. Došla až k Pavle a usmála se. „Tak tě tady vítám a doufám, že máš po pubertě.“ A bylo po stresu.

Aby mohli jet Mirek s Pavlou na sborovou dovolenou manželů, na kterou se přihlásili hned po té loňské, logicky museli být manželé. Za svědky jim tentokrát šly jejich děti. Manželé se dobrovolně vzdali výhody slavit dvě výročí svatby v roce a slaví jen to první. Brzy bude zlaté. Protože byla Pavla často na léčeních, sousedé a mnoho známých nezaregistrovalo ani rozvod, natož druhou svatbu. Jako by se za zavřenými dveřmi jednoho domova prohnalo tornádo, zatímco okolní domovy si žily dál svůj klid. Nebo svoje vlastní bouře.

Tahle krize poznamenala celou rodinu, ale už se k ní nikdo nevrací. Pavla si sáhla na samé dno, aby tam vylovila drahokam, který s takovou lehkostí hodila do hlubin. A ví, že ji Bůh na tom dně nenechal. Bůh dopouští, ale neopouští – pokud pochopíš, Bůh tě zase zvedne a můžeš jít dál. Pavla hodně věcí pochopila. Přineslo jí to vnitřní klid.

Mirek Pavle tu krizi nikdy slovem nevyčetl. I jemu přinesla cenné poznání – že zaslíbení v Bibli člověk vidí jinak, když je v problému a hledá odpovědi. Protože Bible mluví. A že Komenský měl pravdu, když říkal: „Manželko má milá, klenote můj po Pánu Bohu nejdražší!“ Ano, až po Bohu. Bůh je na prvním místě – Pavla tady nebyla, ale Bůh tu byl.

A kdo hledá nejprve Boží království, dostane přidáno i všechno ostatní.