Pavel Raus, psycholog .

Žijeme v době, kdy jsou ve společnosti zdůrazňovány emoce. To, podobně jako minulá století, kdy byl chápán jako zásadní rozum, mělo a má vliv na církev. Má to dobrou stránku a špatnou stránku stejně jako staletí rozumu mělo dobrou a špatnou stránku. Církev se v něčem má přizpůsobit a v něčem se přizpůsobit nemůže.

Potřebujeme rozumět lidem kolem sebe a potřebujeme hlouběji rozumět Božímu slovu. To, co nemůžeme změnit, je evangelium. Evangelium je o spasení celého člověka – ne jen našeho rozumu nebo jen emocí. To je neměnné. Takové celé evangelium musíme nést.

To, co musíme upravovat, je způsob, jak evangelium komunikujeme. Lidé dnešní doby jsou emocionálnější, chápou emoce jako zásadnější, autentické emotivní projevy jsou pro ně podstatnější. Na emoce reagují. Plnost evangelia znamená dát místo také emocím. Přiměřené místo.

Emotivnost naší doby vede k tomu, že bohoslužby budou emotivnější. Písně budou citovější a kázání budou mířit na city. To s sebou nese rizika. Emoce automaticky nemusí být projevy Ducha svatého. Emoce jsou nestálé. Emoce nemusí být jen duchovní, často jsou tělesné. Proto nemohou mít neomezený prostor, musí být zvládnuty. Je nezbytné duchovní rozlišení a přezkoumání Božím slovem. Zralost znamená vyváženost. Ani extrémní emotivnost ani extrémní racionalita. Proto zralé společenství unese projevy emocí, ale také je dokáže usměrnit a postupně vést k dospělosti definované Kristovou plností bez zmítání vlnami okamžitých trendů. (Ef 4,13–15)

Matúš Kušnír, kazatel CB Opava

Obvykle prožíváme bohoslužbu bez velkých emočních projevů. Radujeme se v hloubi svého srdce, avšak s kamennou tváří. Podvědomě vnímáme, že dát průnik svým emocím se na bohoslužbě nehodí. Na ty, kteří přece jen nějaké projeví, se díváme tak trochu skrz prsty a neváháme je uklidit z dohledu. Zvykli jsme si kontrolovat své emoce ve chvíli, kdy začíná bohoslužba – přepnout do módu „posvátné úcty“.

Ale emoce na bohoslužbu patří! Emoční projevy během bohoslužeb vypovídají o tom, že se setkání církve účastní „normální“ lidé, kteří kromě Bohem stvořeného intelektu zapojují své emoce, taktéž stvořené Bohem. Emoční projevy zlidšťují bohoslužby!

Emoce máme projevit nejen v uctívání a modlitbě, kde se to přímo nabízí, ale i v kázání. My kazatelé díky tomu, že do kázání zapojíme emoční náboj, máme možnost dotknout se nejen intelektu svých posluchačů, ale také jejich emocí, a zdůraznit tak zvěst Božího slova. Samozřejmě je důležité, aby emoční projevy nebyly hrané, ale opravdové. Práce s emocemi s sebou přináší zajisté i určitá rizika a nebezpečí, ale není nic nudnějšího než suše odprezentované kázání.

Proč je v pořádku projevovat radost, smutek, nadšení, zoufání, štěstí nebo hněv i během bohoslužeb? Protože náš Bůh je vztahová bytost a emoce jsou součástí každého zdravého vztahu! Sice nemá tendenci jednat na základě svých emocí, ale rozhodně emoce projevuje! Umí vášnivě milovat, umí se rozhorlit, bývá rozradostněn, ale i zarmoucen. Byli jsme stvořeni k jeho obrazu, proč se tedy vzdávat slz a výkřiků radosti projevených v Boží přítomnosti?

Doporučuji se znovu začíst do Žalmů: kolik je v těch písních-modlitbách emocí!

Daniel Macek, vedoucí chválicí skupiny CB Náchod

Myslím, že emoce během bohoslužeb, a to jak pozitivní, tak negativní, vypovídají o zaujetí pro věc – jednotlivce i skupiny věřících. Je to stejné jako u jiných zájmových skupin, třeba u příznivců hokejového klubu nebo ekologie. Z toho, jak lidé na setkáních projevují emoce, se dá usuzovat, do jaké míry jsou pro věc nadšeni. Podle jejich emocí se dá odhadnout, jestli je to jejich vášeň, nebo jsou prostě jen příznivci, případně zda to dělají z povinnosti.

Emoce jsou vedle vůle člověka a vedle myšlení součástí naší duše a ta potřebuje volnost – osvobodit od obav, předsudků a představ, které jsou mnohdy i mylné. Můžeme to zažívat také jako věřící – byli jsme tak zvyklí uvažovat a neseme si to s sebou. Věřím, že Boží vůle je, abychom byli svobodní – celou bytostí, tedy i s projevy emocí. Projevy emocí druhých během shromáždění by pro nás ale neměly být ukazatelem jejich opravdovosti – nikdo z nás neví, co jiný zažívá s Bohem v soukromí. Každý z nás má jinak nastavený emoční práh.

Jako člověk, který stojí vpředu a vede chvály, musím být svobodný – a pořád se to učím – od hodnocení svých projevů ostatními. Emoce ostatních vítám. Jsou úzce spjaty se stavem srdce a vidět je na druhých tam, kde se lidé scházejí s touhou setkat se s Bohem a zažít něco v jeho blízkosti, je pro mě přirozené. Ani negativní emoce nemusí být špatné, mohou ukazovat na to, že ve společenství je něco špatně. I Ježíš se zlobil.

Jiná věc ale je, když se někdo snaží být díky svým emocionálním projevům středem pozornosti nebo je nedokáže ovládat. S takovými lidmi bychom o tom měli umět mluvit, laskavě a otevřeně. Může to být projev jejich vnitřního zranění nebo prostá neukázněnost.