Rozhovor s Davidem Beňou

Jistý muž oslovil Ježíše: „Mistře dobrý.“ Ježíš ho však usměrnil: „Jediný je dobrý, totiž Bůh.“ Jak se vyrovnáváš s tím, že Bible není plná bezchybných příkladů a vzorů všech morálních ctností?

Pro mě tento fakt představuje naopak jednu z mnoha „ctností“ Bible, smím-li to tak říct. Bible není duchovní „harlekýnka“, ani duchovní „modrý život“. Spíše do nemilosrdného světla staví naši nejednoznačnost, zašmodrchanost, pokřivenost. Až se člověk někdy ptá, a to mi bývá nepříjemné: Je to se světem skutečně tak nahnuté? Jsem opravdu až tak náchylný ke zlu? Podle Bible spočívá lidská dobrota očividně spíše v kajícnosti, v důvěře v milosrdného Boha, a ne nutně v morální bezchybnosti.

Budeme-li konkrétní, začneme hned u otce víry a přítele Božího, u Abrahama. Odešel z cesty, kam ho Bůh poslal, sestoupil do Egypta, tam nestatečně zabředl do lži a strachu o vlastní krk. Z vlastní ženy udělal lidský štít a nebylo to naposled. Máš spíš tendenci ho omlouvat, pochopit, nebo kritizovat?

Pozoruji u sebe všechny tendence. Omlouvám ho: člověk nechce sám sobě vykopat jámu příliš vysokých standardů. Umím jeho slabost pochopit: situace byla nebezpečná. A kritizuji ho: tohle přece milující manžel a slušný člověk, natož člověk Boží nedělá. Je zajímavé, že Bible sama Abrama nesoudí, ale ani neomlouvá. Soudí a následně omilostňuje faraóna – ten se, byť nevědomky, prohřešil proti Božímu muži a musí pykat; přesně jak to Hospodin Abrahamovi slíbil na začátku cesty. (Gen 12,3) Jako by Abraham požíval bezpodmínečné Boží milosti! Když později Abraham provede Sáře – a společně se Sárou – totéž na dvoře gerarského krále, zapřáhne Bůh praotce do svého díla: Abraham se má modlit, aby Hospodin jeho nepřítele uzdravil. Abraham požívá milosti, ale není z obliga. Věřící má svá privilegia, ale i své úkoly – při vší lidské slabosti.

Samson je snad nejrozporuplnější ze všech izraelských služebníků, kterého si kdy Bůh vyvolil. Ambivalentní postava, slabý silák, závěr jeho života vše umocnil, a přece…

A přece ho epištola Židům jmenuje po boku „hrdinů víry“, jak čteme v 11 kapitole. Samson tu patří k těm, kdo „vírou dobývali království, uskutečňovali Boží spravedlnost, dosáhli toho, co jim bylo zaslíbeno, zavírali tlamy lvům, krotili plameny ohně, unikali ostří meče, v slabosti nabývali síly, vedli si hrdinsky v boji, zaháněli na útěk vojska cizinců“. Ani další jmenovaní – Gedeón, Bárak, Jefte – ovšem nepatří mezi jednoznačné morální vzory. Snad že byla jiná doba? Starozákonní, jak se někdy říká? Snad že Hospodin pečuje o Izrael i pomocí takových pochybných služebníků a umí využít i jejich selhání? Anebo tady – a nejen tady – Bible ukazuje, jak krátkozraké jsou naše pokusy pochopit, analyzovat, pošoupnout Boží dílo, neboť víme velmi málo o tom, jak se Boží plány a lidské cesty či dějiny rýmují? A zbývá nám zas jen ta víra v evangelium, poslušná důvěra, byť poslušná bohužel namátkově.

Další těžký kalibr je král podle srdce Hospodinova – David. Už nikdy nebylo nic jako před tím, než sprostě ukradl Uriášovi ženu a pak se postaral o jeho bezživotí. V čem si ho po jeho pádu vážíš?

David, jeho charakter a příběh, je skutečně těžký kalibr! Zřejmě i proto, že „můj příběh je v Bibli nejlepší“, jak se sám David chlubí v drsně satirickém románu „Bůh ví“ od Jana Hellera. O málokteré biblické postavě toho víme tolik. Člověk má pocit, že s Davidem to jde z kopce až po aféře s Bat-šebou. Vykladači si ale všímají problematických rysů už na samém počátku jeho kariéry: Očividně měl tah na politickou branku, takže „se obětoval“ v manželství se zamilovanou, ale nemilovanou Míkal. (1S 17,26; 18,26) Na útěku před Saulem obelhal kněze Achímeleka a vědomě ohrozil celé kněžské město Nób. (1S 21,1-6; 22,22) A tak můžeme pokračovat. Podobně nehezky zašmodrchaný je i závěr Davidovy kariéry, a vůbec života. (2S 24; 1Kr 1) Čeho si u Davida vážím? V čem je pro mě vzorem? V odvaze vytrvat ve svěřeném poslání; ve schopnosti uznat hřích; v ochotě dát si říct; v otevřenosti vůči přátelům i vůči Bohu; ve věrnosti Božímu slovu, v lásce k Bohu. Nade vším ale vyniká opravdu zvláštní Boží věrnost!

A pak tu máme Šalamouna, kterému v určité situaci nepomohla ani jeho moudrost od Hospodina. Anuluje fatální selhání člověka to dobré, co předtím vykonal? A je správné vyvažovat klady a zápory lidí?

V biblickém vyprávění se nic neanuluje ani nevyvažuje. Neproběhly žádné cenzurní zásahy: dodnes čteme o Šalamounově moudrosti a také o jeho hlouposti. Bible ví o obojím. Stojí to nesmířeně vedle sebe, ba vzájemně se to prolíná. U jednoho rabínského vykladače jsem kdysi četl postřeh, že knihy Královské vypráví o stavbě Šalamounova chrámu pomocí pojmů, které nápadně připomínají slova knihy Exodus věnovaná faraónově krutovládě. Uprostřed života jsme ve smrti, říkal Augustin. A apoštol: dobro a zlo se mi míchají přímo pod rukama. (Ř 7)

Z hrdinů víry nemůžeme pominout apoštola Petra. Myslíš, že jeho pokrytectví, za něž ho veřejně kritizoval Pavel, bylo spíše náhlým podlehnutím strachu z bratra Páně Jakuba, nebo to spíše ukazuje na nějaký defekt jeho charakteru či povahovou slabost?

Anebo šlo skutečně o spornou věc – teologicky, sociálně, politicky. Kdo s kým stoluje, či nestoluje, vedle koho si kdo sedne, to dodnes není vedlejší otázka. A zastávali-li nějaký názor vedoucí z „Ježíšovy dynastie“, pak si asi jen málokdo troufnul odporovat. Kolem celé té galatské události existuje široká odborná debata, leccos není jednoduše zřejmé. Zajímavě o věci bádají někteří současní židovští (!) novozákonníci. Pavlovo evangelium se každopádně muselo teprve prosazovat, otázky a potíže se vynořovaly a řešily za pochodu. Navíc Petr podle Pavlova líčení změnil názor překvapivě, náhle – a to je vždy podezřelé, nejapné…

Nějak se nám vytratily z hledáčku ženy, tak alespoň bych zmínil dvě skvělé služebnice, Eudii a Syntyché, o jejichž zápisu v knize života Pavel nepochyboval. Ani o tom, že vedly dobrý zápas o evangelium. Ale rozhádaly se a neuměly si pomoct. Jak na tebe působí konflikty v církvi, když lidem jde o dobrou věc, ale ne a ne najít společnou řeč?

Konflikty těžko snáším. Musím přiznat, že v nich příliš neumím chodit, že se jim snažím vyhýbat. A právě tím je občas přiživím. Velmi obtížné se také rozeznává, které konflikty jsou zásadní a je nutno je vybojovat, byť by si člověk nebyl vždy jist svou nevinou, a které konflikty jsou trapně zbytečné a leda škodí jménu církve a věci evangelia.

Někdy nás, defektní křesťany uspokojuje vytahovat na druhé jejich špínu, a chlácholit si tím svědomí. To ale není smysl našeho rozhovoru. Chceme se s Biblí v ruce dopídit toho, jak dál žít s vlastní slabostí a selháními. Co bys obecně doporučil, jde-li to vůbec?

Nenajdu teď narychlo přesnou citaci, ale rád vzpomínám na slova Otce Zosimy z Dostojevského románu Bratři Karamazovi, který při jakési příležitosti říká: „Svého hříchu se nelekejte.“ Z hříchu je potřeba se kát, vyznat ho, leckdy se nad ním i zděsit, opustit (opouštět) ho. Ale lekat se ho, vláčet se s ním, mučit se výčitkami a sebezpytem, to všecko náleží spíše do výbavy samospravedlivého perfekcionisty. V Bibli, a právě mezi zmiňovanými muži a ženami, nikdo takový nebyl. Byli to lidé problematičtí, nejednoznační, konfliktní, a přece právě i v tom všem Boží. Skutečně, více než morálním návodem je Bible dobrou zprávou pro hříšníky. Vítězíme vírou, ne nutně pokrokem.