Worship , gospel, chvály - ať už se uctívání Boha hudbou nazývá jakkoli, znělo na Zemi u Rudého moře v podání Mojžíšovy sestry Mirjam, chvály stoupaly ze srdce krále Davida - a mohutně budou znít i ve chvíli, kdy si Beránek přijde pro svou církev. Chvály nikdy nezaniknou. Proto stojí za to o nich vědět víc.

Úvod

Na závěrečném programu největšího křesťanského open air festivalu Campfest v Tatrách před pár lety jsem zažil několik inspirativních momentů. V hlavním stanu s účastí přes 5 tisíc lidí nás vedoucí chval přivítal s tím, že bude „potřebovat naše ruce“ a „povede nás do Boží přítomnosti“. Promyšlené aranžmá, dokonalá světla a stroje na mlhu rychle vytvořily skvělou atmosféru srovnatelnou s jakýmkoliv kvalitním sekulárním koncertem. Dívenky tančící s vlajkami by vytvářely poměrně zajímavou choreografickou kulisu, kdyby se nejednalo o duchovní boj, který vedly ve prospěch nás ostatních. Další potíž byla v tom, že některé písně téměř nikdo nezpíval a ani já jsem neuměl identifikovat melodii, i když už běžela druhá sloka. Jiné písně zpívali téměř všichni a byla to skutečná síla! Pak přišel řečník a po kázání nám všem oznámil, že „vedle ve stanu nás čeká Bůh“, a tedy kdo chce, může tam hned po programu jít a setkat se s Bohem, mluvit s Ním, s čímž mu pomůžou pastorační teamy, které jsou tam pro něj…

Můj vnitřní svět se roztrhl na několik fragmentů. Jelikož jsem znal drtivou většinu účinkujících, mám je rád a vážím si jejich služby na vinici Páně, ponořil jsem se do sebe a snažil se před Bohem hledat odpovědi na otázky, které se valily jako povodeň. Skutečně nás bratr X se svou kapelou má přivést do Boží přítomnosti? Na co jsou mu moje ruce, proč je potřebuje? Jestli nás Bůh čeká ve vedlejším stanu, je vůbec v tomto největším, kde jsme ho zrovna uctívali? Jak ukotvit mávání vlajkami coby duchovní bitvu do textů Bible? Co mám dělat s písní, která je nezpívatelná? Jak unést afekt zpěváků? Co s textem písně, který je teologicky – dle mého – za čárou? A nakonec jak to všechno sladit s tím, že některé písně jsou nádherné, strhující a jejich produkce může být v mnoha ohledech vzorem a inspirací pro sekulární koncerty? Stovky mladých odcházely domů povzbuzeny ve víře a s nadšením sloužit Pánu Bohu.

Byl to najednou slušný klastr pohledů, rovin uvažování a perspektiv vnímání toho, co zasáhlo můj vnitřní svět, který pořád usiluje o koherentní a konzistentní obraz světa. Domnívám se, že členění na historický, teologický, sociologický a psychologický rozměr může být nápomocné v diskurzu, který probíhá nejen v Bráně a v našich sborech, ale napříč celým světem, na téma vysoce kontroverzního fenoménu, jakým worship doopravdy je.

Historie nezná zmražení

Napětí mezi obsahem (neměnné evangelium) a formou (liturgické variace víry) tvoří důležitý interpretační klíč porozumění dějin. Život nelze zastavit a vyhrává ten, kdo nalezne Boží porozumění novým jevům – implementuje do své praxe to, co implementovat lze, a odmítne to, co implementovat nelze. Jak to ale rozlišit „teď“?

Biblická teze „být ve světě a nebýt z tohoto světa“ představuje v každé době velkou výzvu. Již historie z období patristiky je plná bizarních příkladů, například zda snoubenci mohou nebo nemohou nosit snubní prstýnky. Tertulián (155–240) usiloval o čistotu církve a zásadně odmítal prstýnky z důvodu znamení pohanství tehdejší kultury. Až Chrysostom (347–407) váhou své autority dlouhotrvající konflikt vyřešil tím, že dal souhlas k nošení prstýnků s tím, že jejich smysl ukotvil do křesťanského vnímání světa. Dnes nám to připadá směšné, ale potkat někoho z té doby, vyslechli bychom vášnivé argumenty na jedné i druhé straně. Jak jinak – oba tábory by argumentovali Písmem.

A co hudba? Církev se šířila v řeckém kulturním prostředí. Není divu, že už gnostikové a ariánští teologové (2. století) psali své písně v řečtině a cílevědomě do nich vkládali své teologické důrazy, takže ty se v helénském prostředí brzy staly hity své doby. Taky Efrajim Syrský (307–373) psal své „worshipy“ v řečtině, i když s jasným poselstvím ve prospěch syrské ortodoxie. I ranní latinské písně měly stejný základ převzatý z oblíbených pohanských nápěvů a kompozičních modulů. Tyto písně se velice dobře ujímaly v kulturním prostředí všude tam, kam církev šířila svojí jedinečnou zvěst evangelia. Církev rostla.

Napětí mezi „pohanským“ a „křesťanským“ charakterem liturgických forem hudbu a zpěv nevyjímaje se značně zintenzivnilo v postkonstantinovské době, zejména s profilací dvou center instituční církve – Byzancie a Říma. Tvůrčí dialektika mezi výraznými hudebními vlivy jako galský (Francie), ambroziánský (Miláno), mozarabický (Španělsko), keltský (Irsko a Británie) a jiné ustala díky rozhodnutí papeže Řehoře I. Velikého (590–604), kterým zavedl definitivní kritérium pro „správný“ křesťanský hudební styl: všechny hlasy mohou zpívat jenom unisono, všechny hudební nástroje jsou vykázány a ve „worshipu“ mohou zpívat jenom muži. Zrodil se gregoriánský chorál. Možné diskuze a potenciální kreativita byly zcela zmrazeny výnosem papeže Jana XII., který v roce 1324 prohlásil, že jakékoliv nástroje kompozice převzaté se soudobého pohanského umění jsou zakázány. Za jistých okolností mohly být akceptovány, ale jenom za podmínky, že už nejsou akceptovány ve světě soudobé sekulární hudby. (!)

Jde o fatální selhání vedení církve, které na mnoho staletí zabránilo církvi být vůdčí silou ve světě hudby a odsoudilo ji k tomu, být aktivně sto let pozadu. Není divu, že období reformace přineslo uvolnění i této obruče a Martin Luther svobodně sáhl po oblíbených světských písních tehdejšího lidu, aby mohl šířit myšlenky Sola Gratia, Sola Fide a Sola Scriptura. Jezuita Adam Conzenius svého času (1620) musel konstatovat, že Lutherovy písně „zničily více duší než jeho kázaní a knížky“ (rozuměj – uvěřily Boží milosti). Taky není divu, že součástí reformačních pohybů v Evropě bylo na druhé straně spektra odmítnutí nejen jakýchkoliv hudebních nástrojů, zničení a odstranění varhan z kostelů, ale taky zákaz využívat pro účely worshipu texty, které by nebyly nalezeny v Písmu svatém. Opět – těžká kontroverze, která poznačila následný vývoj až do 20. století.

PhDr. Ing. Tibor Máhrik, Ph.D.

Jako kazatel se zaměřoval na revitalizaci a rozvoj sborů na Slovenku, kde působil od roku 1991. Inicioval vznik chválicích hudebních formací, vedl letní pěvecké kurzy v SR i ČR, založil a vedl pěvecký sbor Eben Ezer (1986–2000), se kterým nahrál profilové CD: Ó, Magnum Mysterium a Immanuel. Jako prezident mezidenominační mládežnické organizace SIEŤ (dnešní TCK, v Čechách známe jako KAM) se spolupodílel na zrodu a směřování největšího open air festivalu v SR Campfest. Na akademické půdě se věnuje filosofii a etice. S manželkou Táňou mají tři děti. Je kazatelem Sboru CB v Ostravě. Má rád hory, auta a volejbal.

Polistopadový boom

Česká scéna křesťanské hudby 60. až 80. let byla tradičně ovlivněna víc folkovou a písničkářskou tradicí, která rozkvetla v čase totality, než hippie hnutím. S pádem Berlínské zdi padlo i omezené pojetí toho, jak může církev uctívat Boha a jakými formami může vyjádřit svoji víru. Tradiční kontroverze tak nabyla nových podob. Mnohé sbory řešily to, zda jsou bicí vhodný nástroj k uctívání Hospodina, nebo ne. Zda klarinet, saxofon a akordeon jsou „věřící nástroje“, nebo ne, jelikož se používaly po hospodách. Zda rytmy převzaté z popkultury mají nebo nemají démonické pozadí atd. Výrazná změna nastala s pádem totality, a to zejména pod vlivem světových proudů v oblasti worshipu.

V 80.–90. letech se objevilo hnutí Hosanna Music. Don Moen, Ron Tucker, Ron Kenoly ale taky Graham Kendrick a další napsali desítky a stovky písní, které se šířily po celém světě, postkomunistické země nevyjímaje. Církev se začala otevírat nejenom akcím typu Pochod pro Krista, ale taky Koncert modliteb a chval. Naše „národní“ autorské kapacity nestihly zachytit světový masivní tvůrčí proud a mnohé písně se začaly překládat tím víc, čím víc zahraniční misie s vlastními financemi vstupovaly do prostoru postkomunistických zemí. Měly prostředky k zaplacení mladých lidí, kteří byli „volní“ k překladům mnoha worshipů ze sborníků typu Praise worship, Maranatha music apod. Nadšení bylo ohromné a koordinace slabá. Leckdy ve stejném čase „vznikly“ dvě nebo tři verze té samé zahraniční písně a jejich textová kvalita byla víc než sporná. Třeba text Noele Richardse „All heaven declares“ (1987) byl na Slovensku přeložen zcela nevhodně jako „Vesmírom znie“, čímž docházelo k vážným posunům obsahové stránky písní a redukování jejich teologického obsahu.

Na začátku 90. let se znovu objevuje silný proud Vineyard Worship s novým zvukovým obrazem hudebního stylu a s jasným teologickým důrazem na to, abychom „vstupovali do Boží přítomnosti“. Stylem se podobal rockovým koncertům, a to včetně oblečení protagonistů, a proto není divu, že církevní akce „koncertů modliteb a chval“ oslovily mnohé nevěřící lidi. Texty písní byly hluboké, emocionální, korespondovaly s biblickou zvěstí. Svět mladých po sborech je akceptoval téměř okamžitě a následně se měnil i charakter liturgie na bohoslužbě v domácích sborech. Konflikt „zďovky versus kancionál“ posléze rychle nabyl svého maxima. Některé sbory nezvládly tuto výzvu až do té míry, že starší generace stála ve foyer modlitebny, protože se zpívaly „zďovky“, a vešla až tehdy, když zaslechla svoje oblíbené varhany a úvodní tóny kancionálovky. Je zajímavé sledovat, jak tyto sbory vypadají po 10 až 15 letech.

Pak se na světové scéně objevuje australský fenomén Hillsong Worship. Jde o téměř vichřici, která proletěla celým světem a změnila charakter bohoslužeb většiny sborů a denominací nejenom napříč celým evangelikálním spektrem. Vedoucí chval Darlene Zschech se brzy stala vzorem pro tisíce worship lídrů po celé zemi. Exploze zájmu o vnitřní prožitek a dotyk s Božím světem prostřednictvím působivé hudby Hillsong iniciovala růst sborů, vznik mega-sborů a zrod nového typu sborového života ve stylu multi-campus, zejména v USA. A nejen to. U nás je tato stopa v liturgii dosud přítomná v „bloku chval“, kdy se po dobu 10 až 20 minut zpívá několik písní, aby lidé mohli prožít Boží přítomnost.

Není to tak dávno, co z malé mládežnické kapely vyrostl fenomén Hillsong United, který nemá v novodobých dějinách worshipu obdobu. S prodanými 16 miliony alb, překlady písní do více než 70 jazyků a masivní filmovou produkcí se může srovnávat s leckterou legendou v oblasti hudební pop kultury. V roce 2012 se z tohoto proudu vynořila na scéně kapela Young and Free, která si dala za cíl oslovit mladou generaci nevěřících po celém světě. Jejich diáře jsou beznadějně plné několik let dopředu… Nelze přehlédnout sociologickou dimenzi v masovém pohybu a zájmu o poselství evangelia podané takovouto formou. V našich sborech zpíváme jejich písně. Naši hudebníci dělají vše pro to, aby dosáhli věrný zvukový obraz Hillsongu, protože nová generace „to má naposlouchané“ a ví přesně, jak „to“ má znít. Na jedné straně se rychle učí a kvalita se zvyšuje. Na druhé straně jako kdyby se worship stal komoditou, kterou chceme mít přesně v takové kvalitě a podobě, jak ji prezentuje reklamní klip nebo internetový nosič. Hudebníci se bojí (nebo neumí?) hledat vlastní interpretační vyjádření zpívané písně, které by bylo kvalitní a estetické.

Současné výzvy

Čelíme ovšem několika potížím. Překlad do češtiny bude vždy svízelný úkol, který ne každý, kdo se umí dorozumět anglicky, umí zvládnout. Nejenom z pohledu naprosté odlišnosti jazyka, ale také metriky hudby. Důrazy (hudební) v našich písních jsou kompozičně situované zcela jinde, než káže hudební přirozenost v písních anglických. A to ještě nemluvě o poetické stránce překladů, které už uzřely světlo světa a jsou zpívány mezi námi. Možná proto někde zpívají worshipy už jen v angličtině. Zejména dříve narození se pak ptají, proč mají zpívat anglicky, když není přítomen žádný zahraniční host. Mladí na to řeknou: Protože jsme v EU! A věc je vyřízena. Přitom oba argumenty jsou validní.

Pak je tu fenomén koncertu. Koncertní provedení duchovní písně bývá zcela odlišné od toho, jak se stejná píseň zpívá (nebo by se měla zpívat) ve shromáždění. Zpěvák si na pódiu upravuje melodii dle svého vlastního stylu, a tak může tatáž píseň v podání dvou kapel v melodické linii vypadat zcela odlišně. Každý ji po svém tvaruje ozdobami, které technicky dovede a stylově preferuje. Jak pak má člověk zpívat na takovém koncertu? A co má zpívat chudák křesťan v neděli, když těch verzí je několik? Pak nám může hrozit, že namísto uctívání Pána Boha budeme uctívat uctívání jako činnost.

Třetí potíž vidím v tom, že sólisté zahraničních kapel, kteří píšou své worshipy, je skládají pro sebe a ne pro jiné. Zohledňují především své vlastní hlasové a rytmické dispozice. Píseň určená pro církev by ovšem měla splňovat zcela jiné parametry. Třeba přiměřené tempo, jednoduchost rytmu a melodickou linii, která je snadno zapamatovatelná a hezky zní, i když vypnou elektřinu a najednou se má zpívat a capella. Tím nechci říct, že žádné takové písně nejsou kvalitní, zpívatelné (např. Cornerstone) a hezky zpracované i v českém jazyce.

Čtvrtá potíž souvisí s tím, že nejlepší zážitky s worshipem mládež nezažívá ve vlastních sborech, ale na různých konferencích organizovaných paracírkevními organizacemi, mezidenominačními iniciativami nebo na kempech. Po návratu domů nastává „vystřízlivění“ a rodí se pochybnost, zda je Bůh ve sboru přítomen, když chvály jsou tak slabé. Poslední výzvou je (ne)kvalita zpěváků a hudebníků na naší křesťanské scéně. S nástroji to ještě ujde (i když!), ale se zpěvem je to skutečná bída. V Americe jsou evangelikálové silnou majoritou, a tudíž na sborech ve větších městech je naprostý přetlak profesionálních hudebníků a zpěváků. Na vesnicích a farmářských sborech je to zcela jinak, ale tam se netočí videoklipy Hillsong United! Ty se točí na sborech, které mají dva tisíce a víc členů a nezřídka objednávají top sekulární umělce a platí hudebního ředitele, aby dosáhli marketingové kvality. Takový sbor představuje v našich poměrech slušný seniorát nebo dva, a na Slovensku celou Církev bratrskou. A tak český sboreček o počtu někde mezi 50 až 100 přítomnými bude dlouho hledat zpěváka či zpěvačku, kteří by vedli worship a ještě měli odvahu si vyslechnout audio nebo videozáznam z bohoslužby, kde byly použity kvalitní mikrofony. Zvládnout kvalitně vzorovou produkci stylu Hillsong v našich poměrech se najednou stává úkolem na volební období a ne na následující neděli. Proto řešíme jiné problémy než naši američtí kolegové.

Bez teologie nelze dál

Od celocírkevní pastorálky Církve bratrské na Velehradě v roce 2004 zaměřené na problematiku uctívání a chval bylo publikováno hodně článků a knížek zabývajících se touto problematikou. Pořád se ovšem opakují otázky a vynořují se praktické problémy. Není pochybnosti o tom, jestli Boha máme uctívat, nebo ne. Zda mu zpívat chvály a oslavovat ho, nebo ne. Zda se mu klanět až po zem, nebo ne. Potíž leží jinde: Jak to dělat a co vlastně dělat?

Starozákonní „hawah/šachah“ a novozákonní „proskuneó“ jsou klíčové pojmy vyjadřující to, čemu říkáme „worship“. Jsou to slovesa, které v sobě obsahují široký koncept životního stylu (Ř 12,1) a celkového směřování bytí toho, kdo uctívá Hospodina. Proto říct v rámci liturgie „teď zazpívejme chválu“ a myslet tím na konkrétní píseň, je zcela nenáležité. Člověk je zván sklonit se před Stvořitelem a Spasitelem, sloužit mu celým srdcem, duší i tělem. (Dt 6,13; Mt 4,10) Cokoliv děláme, máme dělat s bázní, úctou, chvěním – nejenom zpěv! Změna srdce předchází etiku a vnější vyjádření víry člověka. Co tedy máme dělat, když už chceme „dělat“? Především patřit Bohu, milovat Boha, hledat ho. Proto je mnohem důležitější, jak žijeme, než jak a co zpíváme. Když lid Boží selhával v etické oblasti svého života, jeho písně, byť v sebelepším provedení a aranžmá, Pán Bůh odmítl a zakázal. (Am 5,23)

Jestli je pravda, že Bůh přebývá v nepřístupném světle a nikdo z lidí ho nespatřil ani nemůže spatřit (1Tm 6,16; 1 Jn 4,12; Jn 1,18), jenom Boží Syn, který přišel, vysvětlil, zachránil a sám se stal „cestou“ k Otci, Pastýřem, kterého ovce následují, Veleknězem přivádějícím zachráněné k vodám živým (Jn 14,3; Žd 4,16; Jn 17,24), pak není korektní říct, že vedoucí chval nás přivede do Boží přítomnosti. Je to objektivní lež. Takovéto vyjádření jsem striktně zakázal ve sboru, který jsem vedl. Jestli se tím chce říct, že chvíle uctívání zpěvem nám pomůže se ponořit do meditace a kontemplace, ve které můžeme prožívat svoji víru více emocionálně, pak tomu rozumím! Ale nezaměňujme pojmy s dojmy.

Základem zdravé komunikace je náležité používání slov a terminologie. Do Boží přítomnosti nás vede jedině Pán Ježíš Kristus a nikdo jiný. Ani chvály, ani skvělé výkladové kázání, ani umělecká expozice, ani komunita věřících. To všechno má své místo a napomáhá procitnutí člověka, buduje a inspiruje jeho vnitřní svět, ale to je vše. Nic víc. To Duch svatý koná a vane. To on zjevuje věci Božího království a vede člověka k Beránku Božímu, který nás vede k Otci.

Důležitým teologickým principem je kreativita a tvůrčí zápas o nejlepší vyjádření Božího světa, sladění s jeho vůlí a maximální naplnění mandátu, kterým nás pověřil. Tyto věci nacházíme v podobenství o deseti hřivnách. (Lk 19) Zlý sluha sice měl respekt, byl opatrný, uvažoval ve prospěch záměru svého Pána, ale potíž byla v tom, že se bál a hřivny zakonzervoval (zakopal), aniž by byl ochoten riskovat investici pro něj novým a netradičním směrem.

Neméně důležitým teologickým principem je inkluze a otevřenost novým věcem. Máme je zkoumat (1Te 5,21), rozsuzovat, ale ne jimi automaticky pohrdat a odmítat je jen proto, že jsou pro nás neznámé, jiné a někdy cizí. To platí i o nových hudebních formách v životě církve. Mark Ashton, anglikánský teolog, zastává názor, že bohoslužby by měly splňovat tři principy:

1. Liturgie má být tvořena biblickými pravdami tak, aby vzdělávala a evangelizovala.

2. Má být srozumitelná lidem, kulturně relevantní a citlivá k těm, kdo přicházejí.

3. Má být vyvážená ve svých postojích, tedy hledat moudrost v čem být flexibilní a v čem zůstat konzervativní.

Důležité přitom není jen „co“ děláme, ale i „jak“ to děláme. Skrutátorem naší teologie, zda je zdravá, nebo ne, bude ovoce – ovoce církve. Po 10 nebo 15 letech se vyjeví, zda sbor byl veden moudře a prorocky, nebo byl veden lidmi ovládanými strachem z nového, lidmi v zajetí komplexů a úzkoprsé touhy po moci. To vše se dá hezky skrýt za duchovní postoje zdůvodněné citacemi z Písma. Nezapomeňme, že čas vše nekompromisně prověří. (Kaz 12,14; Mt 7,20)

Jsme jenom lidé

Jestli nám skutečně záleží na tom, aby Duch svatý měnil lidské životy prostřednictvím společné bohoslužby, měli bychom rozumět lidem. Do sboru přicházíme s osobní historií, i co se týká hudebního vkusu. Někdo frčí na minimalu, jiný na technu a dalšímu je to jedno. Psychologie tady má své místo. Někoho osloví spíš obraz, jiného zvuk a dalšího slovo. Proto má být liturgie koncipována promyšleně. Gary Thomas identifikoval devět temperamentů, které reagují různým způsobem na vnějšní i vnitřní podněty a hledají sebevyjádření své víry odlišným způsobem:

1. Přírodní: miluje Boha venku, eko, v přírodě (Iz 41,17–19; Mk 6,31–32); 2. Emoční: miluje Boha svými smysly (Zj 8,24, Ž 45,1; Lk 7,36–38); 3. Tradicionalista: miluje Boha rituálem a symboly (Gen 12,7–8; Mt 23,27); 4. Asketik: miluje Boha v samotě a v jednoduchosti (Iz 64,6; Mk 1,35); 5. Aktivista: miluje Boha v konfrontaci (Př 24,11–12; Ez 33,1–20); 6. Starostlivý: miluje Boha péčí a zájmem o jiné (Est 2,11; Fil 2,4); 7. Entuziasté: milují Boha v oslavě a tajemství (1 Kron 13,8; Sk 16,25); 8. Kontemplativec: miluje Boha v adoraci (Iz 41; Lk 10,38–42); 9. Intelektuál: miluje Boha svou myslí (Dt 33,10, 1 Kr 4,29–34; Jak 3,1).

Tito lidé budou hledat takové liturgické prostředí, které bude rezonovat v hloubce jejich osobnostní preference. Církev, která se otevře novým a kreativním formám uctívaní v liturgickém smyslu, zajisté udělá dobře. Církev, která podrží osvědčenou kvalitu z tradice, se taky nepomýlí. Zpívat Taizé, Bacha, Händla, ale i husitský chorál spolu s Hillsong United vůbec nemusí být špatná volba.

Mnohem vážnější je vzdělávací stránka života církve. Už Komenský upozorňoval na to, že v edukativním procesu nestačí jen slova, ale je třeba i zážitek, obraz a dotek. Staré čínské přísloví říká: „Slyším a zapomenu; vidím a pamatuji; dělám a rozumím.“ Jen 20 % účastníků bohoslužeb je nastaveno na učení se ze slyšení, ale až 40 % potřebuje slyšet, a ještě i vidět. A 40 % musí mít jako součást vyučování aktivitu. Ve světle těchto zjištění musíme uvažovat nad stylem a formou kázání, které je většinou postaveno výhradně na slovu, zatímco použití obrazu nebo otevřená interaktivita se objevuje spíš výjimečně. Taky fenomén soudobého stylu worshipu a jeho úspěšnost u postmoderní generace ovlivněné kulturou kyber-reality se pak najednou dostává do jiného světla. Zpěv je silný psychologický fenomén, a když se děje v kolektivu, stává se významným sociologickým faktorem pocitu sjednocení komunity a prožívání vlastní identity. Na význam zpěvu upozorňuje taky Karl Barth: „Zpěv je nejvyšší forma vyjádření člověka.“

Jak dál?

Kdo by nechtěl být ve sboru, kde zpěv burácí, modlitby nelze zastavit a vášeň pro poznání Božího slova rezonuje s vášnivou diskuzí o kázání po kázání? Něco z toho snad zažíváme v našich sborech. Kéž by z týdne na týden těch kvalit přibývalo. Pandemie odhalila ledacos o tom, co je doopravdy nutné pro život církve, a bez čeho naopak církev klidně půjde dál. I to, jak lehce lze změnit věci, když na to přijde. Nicméně kazatel a vedení sboru musí být aktivně zapojeni do problematiky worshipu. I když sami třeba neumí zpívat, pořád mohou komunikovat neverbálně. Sehrávají totiž důležitou roli při formaci kultury ve sboru ohledně zpěvu a forem uctívání. Zároveň vyučují biblickou perspektivu uctívání, dle které nejlepším uctívačem nemusí být zrovna ten, kdo zvedá ruce, ale třeba matka zápasící o spásu svých dětí, student rozhodující se, zda jít v létě na Erasmus, nebo zůstat ve sboru a pomoct s letním kempem, nebo táta klesající pod břemenem finanční odpovědnosti za rodinu. Protože uctívání, i když se prožívá velice osobně a subjektivně, není měřeno lidskými prostředky, nýbrž Božími. A ty jsou objektivní, mimo nás.

------------------------------------ Použité zdroje St. Miller: Contemporary Christian Music Debate, 1993. Robert E. Webber, Worship is a Verb, 1992. James P. Gills, The Dynamics of Worship, 1992. Duncan – Kimball – Lawrence – Dever – Quill Wilt: Perspectives on Christian Worship – 5 views, 2009 Ashton – Hughes – Keller, Worship, 2002. M. Merker: How Contemporary Worship Music Is Shaping Us – For Better or Worse, 2019 [https://www.thegospelcoalition.org/reviews/singing-congregation-contemporary-worship/] C. Campbell-Livingstone: Examining The Praise And Worship Phenomenon, 2019 [http://jamaica-gleaner.com/article/news/20190706/examining-praise-and-worship-phenomenon]