Jsem vděčný za kořeny Církve bratrské, i když ne všechno z naší historie je veselé čtení. Když studujeme počátky naší církve bez idealizace, vidíme vedle sebe vzácné hodnoty promíšené s nezralými projevy, osobními spory či zákonictvím. Vědomí nedokonalosti mladé církve však dává o to víc vyniknout pozitivním hodnotám evangelia, předávaným prvními osobnostmi rodící se Svobodné církve reformované (budoucí CB).

Mezi základní hodnoty, které lze vysledovat od počátků naší církve, bych zařadil především tyto tři:

• důraz na osobní víru • důraz na společenství víry • důraz na lokální i celorepublikovou službu evangelia

Tyto tři oblasti asi nevyjadřují celý duchovní odkaz zakladatelů naší církve, přesto mám za to, že právě ony tvoří zásadní osu. Každá z těchto hodnot je velmi důležitá, snad ještě cennější je však jejich vzájemná kombinace. Pro vznikající církev byl zásadní důraz na osobní vztah s Bohem skrze nové narození, potvrzený ovocem života. Osobní živá víra však nikdy neměla být individualistická, ale propojená s druhými do společenství sboru. Místní sbor byl chápán jako základní Boží nástroj pro duchovní růst a šíření evangelia. Sám o sobě však neměl být konečným cílem a už vůbec ne uzavřený sám do sebe. Od počátku jsme tak sdíleli základní hodnotu osobního i společného evangelizačního poslání a navíc vědomí, že Boží království nekončí hranicemi jednoho sboru, ale přesahuje nás na další místa naší země i za její hranice.

Své původní hodnoty reflektujeme asi nejvíc v působení Aloise Adlofa, který měl bezesporu nejsilnější formativní vliv na předávání zmiňovaných hodnot. Jeho služba ale mohla vyrůst právě jen proto, že jej podporoval někdo další. Duchovně, lidsky i finančně ho podporovala skupina zahraničních misionářů sloužících po desetiletí v naší zemi. Bylo to několik manželských párů zpoza oceánu, které navzdory mnoha osobním obětem sdílely v naší zemi evangelium a předávaly jeho hodnoty. Skrze tyto lidi, jejich zralost a zkušenost získávala rodící se Svobodná církev reformovaná určitý nadhled nad lokálními spory a vědomí celonárodního poslání. Misionáři předávali a zrcadlili důležitost podpory a spolupráce přes hranice regionů, států i dílčích rozdílných pohledů. Až do první světové války jsme byli personálně, finančně i modlitebně podporováni ze zahraničí. Vznikající Svobodná církev reformovaná tak díky tomuto vlivu a finanční podpoře z vnějšku kontinuálně investovala do nových míst. Nárůst počtu nových sborů je zřejmý především v letech 1889–1905. Na konci roku 1905 měla naše církev už 23 sborů a 60 stanic; vedle první skupiny 12 kazatelů měla 5 evangelistů a 12 kolportérů Biblí a duchovní literatury. Další období včetně agonie první světové války už přineslo pochopitelné zpomalení. Na konci první republiky měla přesto naše církev už 31 českých sborů, 2 slovenské, jeden na Zakarpatské Ukrajině a jeden ve Vídni. Těchto 35 sborů podporovalo 179 stanic. Těsně před novými církevními zákony komunistického režimu spravovala budoucí CB v Československu 39 sborů a více jak 200 stanic.

Vlivem 2. světové války a následné čtyřicetileté totality bylo zakládání sborů násilně přerušeno. Je zajímavé, že komunistický tlak na církev se zaměřoval hlavně na zamezení růstu počtu sborů, resp. na redukci jejich počtu. Jako by komunisté tušili, že síla církve nespočívá pouze v počtu věřících, ale v místních sborech. Statut sboru a tím i možnost mít svého kazatele ztratilo najednou 11 sborů a zřizování dalších bylo na dlouho potlačeno. Velkou pomocí byl pro naši církev systém stanic, pod které se dalo schovat mnoho aktivit včetně skrytého zakládání nových sborů. Celé dvě generace však byly od přímého zakládání sborů násilně odtrženy. Na některých místech i přes tlak režimu vznikala nová společenství, jinde naopak dlouhodobé stanice skomíraly či zanikly.

Po roce 1989 došlo v CB k velkým otřesům. Konec 80. let a začátek svobody byl provázen větším počtem nových obrácení z nevěřícího prostředí a začátek 90. let ještě více. Na mnoha místech se však nepodařilo nové lidi do stávajících společenství integrovat. Vlivem teologických, generačních a dalších rozdílů se mnoho sborů štěpilo. Podle mé osobní statistiky prošlo 20 z tehdejších 39 českých sborů rozdělením provázeným odchody celých skupin z CB.

Přes tento bolestný vývoj se na začátku 90. let Církev bratrská vrací ke svým kořenům a znovu se do zakládání nových sborů pouští. V první fázi devadesátých let jsou ustanovovány sbory, které vznikly v době totality, ale nemohly být oficiálně samostatné. Zhruba od roku 1995 se pak začíná objevovat nová generace sborů. Někde bývá za založením sboru pořád ještě vnitřní napětí, ale oddělující se skupiny už zůstávají v jedné církvi. Čím dál víc však nové sbory vznikají záměrným vysláním misijních skupin z mateřského sboru nebo růstem starších či relativně nových stanic. Znovu u toho často bývají zahraniční misionáři. Od roku 1995 se počet sborů CB v ČR zdvojnásobil z původních 39 na současných 79 sborů a zakládají se další. Za tuto dobu počet členů CB narostl zhruba o 2 600 lidí. CB má stále kolem 80 stanic. Některé z nich mají spíše charakter domácí skupinky či místního malého shromáždění, ale zhruba dvě desítky se připravují na to stát se v budoucnu samostatnými sbory.

Jak jsem psal v úvodu, jsem vděčný za hodnoty, na kterých CB vznikala. Je zřejmé, že i po 140 letech na nás mají svůj vliv. Jsem však přesvědčen, že ve všech třech základních hodnotách potřebujeme obnovu. Důrazy na živou osobní víru, společenství víry a společné poslání přesahující hranice sboru tvoří naši původní identitu, kterou je třeba znovu objevovat. Vznikli jsme jen proto, že někdo jiný přijal misijní poslání a investoval svůj život do malé oblasti Rakouska-Uherska. Někdo rozpoznal Boží povolání v mladém chronicky nemocném Aloisi Adlofovi a roky se za něj modlil, podporoval ho, vyslal ho studovat do zahraničí a pak ho doprovázel ve službě. Někdo byl natolik „bláznivý pro Krista“, že i do vaší oblasti začal kolportovat Bible a duchovní literaturu, a přes pronásledování úřadů začal organizovat domácí bohoslužby, stanice a sbory. Zadarmo jsme dostali, zadarmo dávejme.

Kéž by Bůh obnovoval původní hodnoty naší církve právě včetně vysílání služebníků a investice do nových míst. Ne všichni budou zakladateli nových sborů, to jistě ani není cílem. Cílem však je, abychom všichni byli součástí Božího příběhu, který nás i naše sborové společenství převyšuje. Někdo do tohoto příběhu vstoupí podporou nových služebníků, někdo skrze modlitební službu za místa a lidi i mimo své sborového společenství a někdo další podporou českých zahraničních misionářů. Věřím však, že i v budoucnosti to stále bude i skrze zakládání nových společenství. A doufám, že to v příštích letech nebudou jen ojedinělé případy, ale desítky nových misijních komunit, stanic a sborů. Zároveň doufám, že stejně jako jsme my přijímali pomoc ze zahraničí, porosteme i ve službě evangelia lidem jiných národů žijících v naší zemi nebo kdekoliv ve světě. Tomáš Grulich, kazatel stanice CB Network Praha pod sborem CB v Praze 4, Jižní Město