Dřív, než se mi nadpisem článku podaří znejistit členy odboru a vyprávěním ze života Kocourkovských urazit všechny zakladatele sborů…

Zakládat sbory je nezbytnost

Růst většiny sborů má svůj strop. Můžeme být nadšení z počtu lidí na našich bohoslužbách, ale skutečností je, že jich nejspíš nikdy nebude dvojnásobek… či pětinásobek. Stropy se posouvají těžko.

Lidí, kteří neznají Krista, je ovšem mnohem víc než pětinásobek. Výsledek rovnice je prostý – bez nových sborů to vážně nepůjde. Moc bych si přál, aby toto vydání Brány inspirovalo desítky dalších lidí se do vzniku nových sborů zapojit.

Po čtyřech letech, kdy vedu novou stanici v Opavě, ale začínám přemýšlet, jestli jsme zakládání sborů nevzali za špatný konec. Nejen že bych vám teď dokázal fundovaně přednášet o tom, jak se sbor zakládat nemá – přešlapů máme bohatou sbírku, moje pochybnost jde hlouběji.

Zakládat sbory je chyba, když…

„Jednoho dne po ránu se sešli všichni kocourkovští pantatíci a začali stavět (školu)! Ale považte, jak chytře! Začali rovnou od střechy. Stavěli, stavěli, ale střecha nechtěla v té výšce držet. Pořád jim padala. Postavili ji tedy na zemi, však to nějak dopadne!“

V knize Skutků se o zakládání sborů nedočtete nic, apoštolové se totiž žádný sbor založit nesnažili. Jejich služba vedla ke vzniku mnoha sborů, jenže ne na základě snahy o založení sboru.

Pojďte se se mnou projít po historii vzniku prvních sborů, je to zajímavý příběh. Dřív, než Petr stihl mluvit s Janem a Jakubem o nejvhodnějším modelu pro sbor v Jeruzalémě, už měli 3 000 členů (Skutky 2). Filipova služba v Samaří přivedla zástupy lidí ke Kristu, je ale zřejmé, že Filip žádný plán na založení sboru neměl (Skutky 8). Saul šel několik dní po svém obrácení kázat do synagogy (Skutky 9). Jako by snad v Damašku sbor neměli a místo práce na jeho založení bylo smysluplnější jít sloužit na bohoslužby Židů.

Za vznikem prvního společenství mezi pohany (Skutky 10) nestála promyšlená vize apoštolů, ale překvapivé Boží povolání Petra jít ke Kornéliovi. A v Antiochii (Skutky 11) dokonce vzniklo společenství, aniž by tam byl jakýkoli pověřený vedoucí.

Příběh prvních sborů je nádherný a stále stejný. Za žádným z nich nestojí snaha založit sbor, ale lidé, kteří zvěstovali evangelium druhým. Oni nezakládali sbory, oni zvěstovali Krista a sbory se rodily jako společenství těch, kdo Krista přijali. První sbory nebyly zakládané, rodily se z misie. A v misijní službě apoštola Pavla tento příběh pokračoval dál v nezměněné podobě.

A tak přemýšlím, jestli při zakládání sborů dnes nezačínáme od střechy. Těžké střechy.

Zakládat sbory je chyba, když…

„Když byla střecha hotová, začali přistavovat zdi. Jenže cihly samy nechtěly pod střechu naskákat. Ti nejsilnější museli střechu nadzvednout, a ostatní stavěli zeď pod ní. Dlouho však střechu nemohli ani ti nejsilnější udržet! Drželi ji stále níž a níž a zeď pod ní byla jen nízká. Řekli si, k čemu vysoká škola, žáci v ní stejně mají sedět!“ Se slovem sbor je potíž – po staletích fungování církve už máme vybroušenou představu, co to slovo znamená a má znamenat. Krásnou a funkční představu, která nám ale při zakládání sborů překáží. Sbor musí mít bohoslužby, proto potřebujeme budovu nebo alespoň místnost ke scházení, a kazatele a chválicí skupinku. Budeme se snažit, aby naše bohoslužby byly moderní a dynamické a přitáhly nové lidi. Zvlášť chvály, na těch si musíme dát záležet. Někdy brzy rozběhneme i mládež či dorost a samozřejmě nedělní školu, protože bez nich sbor není kompletní.

Když řeknete „založit sbor“, velká většina lidí si představí právě tohle a ve výsledku se většina týmů zakládajících sbory bude pokoušet tohle vybudovat. A v tom je ta chyba. Vybudujeme nádhernou střechu, ale sedřeme se ve snaze udržet ji ve vzduchu.

Apoštolové to měli jednodušší. Oni ještě neměli povinnou představu, jak má vypadat život církve, takže se do ní nemuseli vlézt. Místo vytváření bohoslužeb proto Pavel mohl vstupovat právě do synagog a zvěstovat Krista tam. Mohl chodit diskutovat na trhy. Věřící se mohli scházet v domácnostech anebo ve sloupořadí i bez kláves a dopředu připraveného kázání a hlavně bez pocitu, že jejich „sborovému“ životu něco schází. Bez střechy nezůstali, ono by to nebylo dobře, ale objevila se až ve chvíli, kdy zdi už stály. My takový luxus nemáme – jdeme založit sbor a to přece znamená všechny výše uvedené prvky.

Jenže vybudovat takto definovaný sbor stojí obrovské množství lidské síly. Tuhle teorii teď už známe i z vlastní zkušenosti. Varovali mě zkušenější a já málo naslouchal. Začít bohoslužbami je chyba. I když se vám to totiž podaří a máte dokonale připravený program, k naplnění hlavního záměru jste se (moc) nepřiblížili. Máte krásné bohoslužby, jenže teď je musíte udržet a pravidelnost v malém počtu lidé je vysoce vyčerpávající.

Skrývá se v tom půvabný paradox. Na začátku stála touha získat nevěřící lidi pro Krista, na konci je program, který naplňuje potřeby křesťanů, jež už dávno byly naplňovány v mateřském sboru. Přiznejme si to, někdy bohoslužby stojí na začátku prostě proto, že tak má sbor vypadat, ne proto, že by představovaly nejlepší způsob misie.

Zakládat sbor je chyba, když začneme od střechy. Je chyba střechu nemít, ale začít musíme u zdí. Cihly samy pod střechu nenaskáčou. A pokud většinu svých sil a času investujeme do udržení střechy, kdo cihly donese? Pojďme místo zakládání sborů zakládat „záchranné stanice“, které budou mít svobodu uvažovat o svém fungování jinak. Našim týmům to dá svobodu investovat svůj čas a energii do budování vztahů a vytváření příležitostí pro sdílení evangelia – na budování zdí. Být spolu u Písma, na modlitbách a ve chválách se jim určitě podaří i bez bohoslužeb. Často ale s bohoslužbami nenajdou prostor na misii. Dejme jim svobodu se k bohoslužbám propracovat. Oni je budou potřebovat, pro dlouhodobý zdravý život sboru jsou zásadní, nikoliv však pro jejich vznik.

Zakládat sbory kvůli sborům je chyba, když…

„Když tak byli dlouhá léta bez školy, napadlo jednou toho nejchytřejšího z nich, že by si přece jen tu školu měli znovu postavit, ne pro sebe, ale pro jiné z ostatních vesnic a měst, aby se mohli učit kocourkovským chytrostem.“

Když jsem se poprvé setkal s tvrzením, že smyslem evangelizace je přinášet Bohu slávu, vzepřel jsem se mu. Jde přece o lidi! A ano, jde. Zjišťuju, že ale opravdu až na druhém místě. Minimálně za vznikem prvních sborů stála vyšší primární motivace než sbory a lidé.

„V životě mi nejde o nic víc, než abych dokončil svůj běh a službu, kterou jsem přijal od Pána Ježíše: abych byl svědkem evangelia o Boží milosti,“ píše ve Skutcích 20,24 můj oblíbenec Pavel. Jeho motivace stála na poznání Ježíše – Pána. On mě povolal a dal cíl mým snahám i mému životu. On je největším důvodem mé misijní služby. Nepochopte mě špatně, neobrácené lidi nesl na srdci silněji než kdokoliv z nás, nebo byste snad mohli říct: „Přál bych si sám být zavržen od Krista ve prospěch svých bratrů, svých tělesných příbuzných, Izraelitů“? (Římanům 9,3–4a) Ale Kristus jako jeho Pán stál nad tím. A troufám si předpokládat, že to byl sdílený rys všech apoštolů. To láska a oddanost jejich Pánu, Příteli, Spasiteli je uvedla do pohybu. Ona dala zrod misii a misie potom sborům.

Tedy – byla by obrovská chyba zavrhnout zakládání sborů. Pokud to ale chceme dělat správně, pojďme ze začátku na sbory zapomenout, kvůli Kristu zvěstovat evangelium a umožnit sborům, ať se zrodí z misie.

Tomáš Kolman (1983)

je kazatelem stanice Elim v Opavě, která vznikla před čtyřmi lety a dnes funguje jako běžný sbor – žel i díky Bohu, tedy jak ve které oblasti. S manželkou Michaelou na podzim přivítali třetího syna.