Církev bratrská v Čelákovicích

Trocha historie nikoho nezabije

Kazatelská stanice Církve bratrské (původně Jednoty českobratrské) v Čelákovicích byla založena v neděli dne 17. března 1929. Do současné doby se uchoval sešit s rukopisnými zápisy o prvním shromáždění, kterého se zúčastnilo asi 60–70 lidí – někteří z Čelákovic a okolí, ale většina byli mladí lidé z mateřského sboru v Praze-Žižkově. Již předtím se shromažďoval kruh věřících a sympatizantů nejprve v domě kováře Emila Jecha v Toušeni, poté v domku zlatníka Josefa Moce a jeho manželky v Čelákovicích. Od r. 1929 působí Církev bratrská v Čelákovicích nepřetržitě až dosud. Po smrti manželů Mocových jsme museli hledat nové místo na scházení. Od roku 1976 do června 1988 se Církev bratrská scházela v modlitebně CČSH v Husově sboru v Čelákovicích. V roce 1986 se podařilo zakoupit domek čp. 288 ve Vašátkově ul. v Čelákovicích, umístěný v centru města nad parkem. V letech 1986–1988 jsme ho převážně svépomocí přestavěli na modlitebnu. Zde se konaly bohoslužby až do října 2018.

Od počátku do r. 1987 patřila kazatelská stanice v Čelákovicích organizačně pod sbor v Praze 3 – Žižkov, pak do konce roku 2008 pod sbor v Praze 9 – Horních Počernicích (původně rovněž stanice CB Praha-Žižkov). V roce 2007 byla čelákovická stanice prohlášena Radou Církve bratrské samostatnou kazatelskou stanicí a od 1. 1. 2009 byl ustaven samostatný Sbor Církve bratrské v Čelákovicích.

Naše osamostatnění nebylo nijak „bojovné“, osamostatňovali jsme se s požehnáním ze strany mateřského sboru v Horních Počernicích – i když je třeba říci, že bratři starší měli obavy, zda a jak to sami zvládneme. Tak jsme s odvahou a očekáváním pomoci shůry vyšli.

A odpověď shůry přišla. Od vzniku samostatného sboru prožívá společenství CB v Čelákovicích zjevný početní nárůst. V současné době má sbor už 66 plnoprávných členů (oproti 32 členům v době jeho osamostatnění).

Nový sborový dům

S růstem sboru se ukazovala v narůstající míře omezení daná velikostí, uspořádáním a technickým stavem budovy modlitebny (které jsme říkali dosti přiléhavě „dvougaráž“). Sbor proto po intenzivním hledání co nejlepšího řešení koupil v roce 2011 pozemek s domem naproti nádraží v Čelákovicích. Dlouho a nesnadně jsme se rozhodovali, zda dát přednost rekonstrukci původní vilky, nebo její demolici a vybudování nového kostela. Nakonec nám Pán Bůh dodal odvahy a zvítězila druhá varianta. Svépomocí jsme rok bourali původní objekt, zažili při společné práci spoustu legrace a ušetřili dost peněz. Od r. 2015 do podzimu 2018 jsme budovali nový multifunkční sborový dům, a to podle projektu arch. Ladislava Lábuse. Realizaci stavby jsme svěřili členovi našeho sboru br. Vasylovi Čejpešovi, který má malou stavební firmu. Šlo o krok velké důvěry – z obou stran – ale podařilo se. Pán Bůh se přiznal k našim modlitbám a 20. října 2018 byl slavnostně otevřen nový sborový dům (nebo kostel, modlitebna – ještě jsme se úplně neshodli, jak budově máme říkat).

Náklady na stavbu samotnou se vyšplhaly až ke 29 milionům korun. Kdybychom to věděli na začátku, určitě bychom neměli odvahu se do toho pustit. Boží moudrost a milost se projeví i v tom, že se některé věci dovíme až později.

Peníze na koupi i stavbu byly získávány z vlastních ušetřených prostředků sboru, z darů, sbírek a půjček od členů, přátel i od církevních a spřátelených subjektů. Zorganizovali jsme také několik úspěšných benefičních akcí, díky kterým se o nás dovědělo hodně lidí v církvi, ve městě i odjinud. Záměrně jsme neusilovali o dotace na stavbu od města, státu či z fondů Evropské unie. Přesto tuto finanční zátěž díky velkému Božímu požehnání zvládáme, v současnosti nám zbývá splatit „jenom“ kolem deseti milionů korun.

Současnost – jaký sbor je a jak žije

Především je třeba říci, že všechno to dobré a nadějné, co v poslední době ve sboru prožíváme, je v první řadě velká Boží milost, ne naše zásluha. A to není jen zbožná fráze, ale holá skutečnost. Co tedy náš sbor charakterizuje? V prvé řadě mě napadá:

- Otevřenost – vzájemná i navenek. Lidi se většinou nestydí a nebojí mluvit spolu i o velmi citlivých problémech, neúspěších, psychických i jiných nemocech a prosit o modlitby. Otevřenost napříč generacemi podporujeme například společným začátkem mládeže a biblické hodiny. Snažíme se také o to, aby si do našeho kostela zvykli chodit i lidé z města. Kostel je otevřen i přes týden a před vchodem je tabule, která zve k návštěvě a prohlídce. A lidé občas chodí. Dokud nám to nepřerušil koronavirus, pořádali jsme ve spolupráci s městem ve sborových prostorách KLUS – Klub seniorů (název KLUS jsme s laskavým svolením „ukradli“ v Bystrém). A k návštěvám zvou i výstavy výtvarného umění, koncerty atd.

- Odvaha pustit se i do nových, nevyzkoušených řešení, nebát se improvizovat. V tomto směru nás „otestoval“ už na jaře zákaz bohoslužeb – již od první neděle, kdy byl vyhlášen, jsme přešli na online vysílání, jehož technická kvalita se postupně vylepšovala. Byli jsme asi také jedni z prvních, kdo pořádali online Večeři Páně – kazatel nebo vikář ji vede ze sboru, ostatní se zúčastňují ze svých domovů.

- Přátelství – pěstujeme ho přes hranice generací. Sborové obecenství zůstává otevřené i pro ty, kdo z něj v minulosti z jakýchkoli důvodů odešli. Většina z nich se čas od času ve sboru objevuje.

- Rodinný typ: Čelákovice jsou a programově chtějí být sborem „rodinného typu“. Jako v každé rodině i u nás nejsou děti na okraji, ale v centru dění. Slovíčko pro děti na začátku shromáždění není jen „přívažek“, ale důležitá integrální součást bohoslužby, na kterou obvykle tematicky navazuje i obsah kázání. Uvědomujeme si, že to, že máme ve sboru hodně dětí, dorostenců i mládežníků, není samozřejmost – my pamětníci si vzpomínáme na doby, kdy nám děti ve sboru zcela chyběly. A za to, že je tu máme, jsme Pánu Bohu moc vděčni.

- Kuriozita – Právníci: nedovedu si vysvětlit, čím to je, ale koncentrace právníků v našem sboru připomíná koncentraci soli v Mrtvém moři (věřím, že bez těch následků pro život v něm!). Také proto náš sbor hostil už dvakrát setkání spolku Křesťanští právníci.

Osobní vzpomínka na závěr

Do Čelákovic jsem se přiženil před padesáti lety, v roce 1971. Společenství ve sboru bylo maličké, ale velmi přátelské a otevřené. Vzpomínám na několik milých starších sester – modlitebních bojovnic. Jsem přesvědčen, že požehnání, které jsme o mnoho let později začali prožívat, má souvislost s jejich vytrvalými modlitbami. Také vzpomínám na starého obětavého bratra Emila Latislava. Jednou jsem si v jeho přítomnosti pustil „pusu na špacír“ a vyjádřil jsem obavu, že ta čelákovická stanice brzo vymře. Ten mi dal! „Když bude Pán Bůh chtít, tak vůbec nevymře, ale rozkvete!“ Kolikrát jsem si na jeho „prorocká“ slova vděčně vzpomněl! Jan Luhan