Na konci ledna se v médiích objevila zpráva, že v Paříži zemřel 85letý švýcarský fotograf René Robert. Na jedné z procházek se mu zatočila hlava, upadl a sám z chodníku neměl sílu vstát. Po devíti hodinách mu zavolal záchranku nějaký bezdomovec, ale muž už byl natolik prochladlý, že nakonec zemřel. Světem obdivované velkoměsto. Lidé tam kolem něj chodili devět hodin, a nikdo mu nepomohl.

Jeden z popisů pojmu „tolerance“ je „ochota snášet něco, co mi není příjemné“. Vidět to, vědět o tom, a nereagovat, nezakročit, nic na to neříkat… nepomoct. Mohu se pohoršit nad nelidským davem v Paříži, mohu být přesvědčena, že já bych určitě pomohla. Jsem přece křesťanka. Ale co když se v sobě pletu? Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid, hleď, zda jsem nesešla na cestu trápení…

Na hasičských kurzech první pomoci se v postupu, jak pomoct člověku, který zkolaboval na chodníku, objevuje pokyn: Vyberte si někoho z lidí, kteří stojí kolem a dívají se, jak se snažíte toho člověka oživit. Ukažte na něj prstem, podívejte se mu do očí a řekněte: „Vy! Jak se jmenujete? Zavolejte záchranku!“ Důvod je jednoduchý, ale dost děsivý. Věta „Zavolejte někdo záchranku!“ totiž nefunguje. Vědci zjistili, že čím více lidí je přítomno utrpení člověka, tím menší je pravděpodobnost, že tomu člověku někdo z nich pomůže. V roce 1968 psychologové John Darley a Bibb Latané tento fenomén popsali a nazvali ho „efekt přihlížejícího“. Svůj druhý název (Genovese syndrom) dostal díky špatné práci novináře z The New York Times – původním podnětem ke zkoumání tohoto jevu psychology se totiž stal článek, ve kterém autor popsal smrt 28leté barmanky Kitty Genovese v roce 1964. Dle článku na ni vrah útočil uprostřed sídliště, její volání o pomoc slyšelo 38 lidí, a nikdo z nich nepomohl ani nezavolal policii. Realita nebyla tak přímočará. Jak se po 40 letech ukázalo – jak počet svědků, tak jejich chování popsané v článku neodpovídaly skutečnosti. Efekt přihlížejícího jako nakažlivý vzorec lidského chování ale uplynulá desetiletí potvrdila. Potvrdili ho i lidé, kteří prošli kolem Reného Roberta a nechali ho na studené zemi umírat.

Důvody takového jednání jsou v podstatě dva. První je tendence člověka řídit se chováním okolí, podpořená nedostatkem odvahy vybočit. Takže když se v davu nenajde akční jedinec, kterému je jedno, že si může veřejně pokazit image děláním něčeho, co dělá poprvé, je pravděpodobné, že neudělá nikdo nic. Druhý důvod je neochota vzít na sebe zodpovědnost, když je přece tolik možností, aby ji na sebe vzal někdo jiný. Není v tom souhlas s tím, že ten člověk trpí. Je to jen šedá zóna mezi jeho utrpením a naším skutkem pomoci, ve které jsme ochotnější na malou chvíli snést pohled na cizí trápení než na větší chvíli vyjít ze své vlastní komfortní zóny. Týká se to každého z nás.

Bůh sám tuhle zónu tolerance odmítl – nechtěl snášet naše utrpení. Opustil nebe a stal se člověkem, aby nás svým vlastním utrpením toho našeho definitivně zbavil. Někdy je prostě nutné být netolerantní. Aby i člověk zůstal člověkem.