Kazatel–-pastýř má v rukou jeden klíčový nástroj a tím je blízký vztah. Díky této blízkosti může dobře rozumět trpícímu. Díky vzájemné důvěře trpící obvykle přijímá vedení svého pastýře. Pokud pastýř zná cestu z temnoty, pak je veliká naděje, že svou ovečku vyvede ke světlu.

Pro mě jako pro pastýře je alarmující, když nějaká výše uvedená věc nefunguje. Když s daným člověkem nemám blízký vztah a on z nějakého důvodu tento vztah nechce prohlubovat. Pokud tato blízkost funguje, ale ani po delší době vlastně nerozumím podstatě trápení, pak ovšem také nemohu pomoci. Když rozumím, ale z nějakého důvodu se mi nedaří vést daného člověka, stále stojíme na stejném místě, či dokonce se situace zhoršuje, pak je jasné, že moje pomoc nestačí. A s tím souvisí poslední věc – někdy prostě nevím, kudy vede cesta ven. Ve všech těchto případech si musím rychle přiznat, že je potřeba hledat pomoc jinde. Nalezení účinné pomoci u jiných odborníků může být vlastně jeden ze skvělých výsledků pastýřské péče. A nutno dodat, že ne vždy se to podaří.

Jako pastýř se snažím dávat si pozor zejména u ohrožených skupin. Jde o lidi, kteří procházejí nějakým životním zlomem, velkou ztrátou, velkou životní zkouškou, náročným vývojovým životním stádiem. Tady všude musím mít zapnutou varovnou kontrolku, jestli moje, respektive naše společná pastorační péče ve sboru stačí. Jsou i „trápení“, která je potřeba rovnou řešit s psychology a psychiatry. Myslím na náhlé akutní projevy vážných duševních nemocí, kde rychlost nasazení léků může být důležitým faktorem pro vyléčení. Nebo velmi těžké ztráty v rodině.

A pak jsou tu signály. Bohu díky za dorostovou práci v našich sborech. Díky ní máme vytvořen prostor pro vztahy a blízkost s teenagery. V tomto smyslu sehrávají dorostoví vedoucí důležitější roli než kazatel, pokud tedy není přítomen na akcích a nemá s dětmi hlubší vztahy. Například tábor je unikátní prostor pro poznávání skutečných radostí a starostí teenagerů. Varovnými signály jsou pro mě samota, smutnění, neadekvátní reakce – vztek, pláč, zmínky o sebevraždě, nějaká forma sebepoškozování. Všechny tyto projevy se v tomto věku mohou objevit, ale důležitá je jejich četnost a intenzita. Pokud je překročena obvyklá míra, pak je nezbytné začít komunikovat s rodiči, a to nejlépe se souhlasem teenagera. Společné hledání cesty pak ukáže, jestli bude potřeba vyhledat odbornou pomoc.

Problém je, že se na této ideální cestě k pomoci vyskytuje mnoho překážek. Nejistota, nejrůznější obranné reakce teenagerů i rodičů, nedorozumění a vzájemná zranění ztěžují hledání cesty ven. V tomto smyslu může být pastýř dobrým činitelem, ale také naopak. Někdy je opravdu lepší hned zpočátku nevstupovat do hledání řešení a ihned hledat pomoc jinde. V náročných případech se mi nejvíce osvědčila společná péče psychologa, psychiatra a pastýře.