Na oddělení té noci na konci léta kromě Anežky jiná sestra nebyla. Najednou si uvědomila, že sedí v okně na sesterně, nohy má venku a pod ní je hluboká propast. Je to vysoko. Chci skočit dolů, už se neprobudit. Mít to za sebou. Už nechci tenhle život žít.

„Jasně že můžeš, Anežko,“ kývl na ni zřízenec Jarda a Anežka vytáhla kolo na stezku. Jako každý den od té doby, co v říjnu mámu srazilo auto. Už dva měsíce. Chvíli to vypadalo, že máma přijde o nohu. A kdyby zrovna nesloužil profesor Pafko, který řekl, že „mladá šestatřicetiletá ženská nesmí přijít o nohu jen proto, že se doktorům nechce pracovat“, taky by o ni přišla. Šest hodin na operačním sále skládali z rozdrcené kosti puzzle. Ležela na chirurgii na druhém konci rozhlehlého nemocničního areálu, skoro osm kilometrů od Anežčiny interny. Pěšky by to denně tam a zpátky nedala. Denně – máma na tom trvala. Námitky se nepřipouští. A Anežka i sama chtěla, mámu milovala. Potřebovala ji vidět, být s ní, pomoct jí s rehabilitací, posloužit.

Jenže aby ji tam denně pustili, musela být v sesterské uniformě. Takže žádné MHD, auto neměli, pěkně půjčit kolo a hurá přes celý areál. Kolena omlácená od bedýnky na štangli, co v ní zřízenci převáželi po nemocnici vzorky, byla cenou za to, aby jí nebylo vidět pod sukni. A pak zas zpátky, převléknout se do civilu, a přes celou Prahu domů. Jaká pohoda by byla přespat v práci, když má zítra zase směnu! Ale nemůže, doma je Honzík.

Její bráška teď sedí na požárním schodišti a čeká na Aňu, protože se bojí jít domů. Mámin přítel ho mlátí, když se napije, a pije každý den. Někdy tam brácha takhle sedí do večera, i když Anežka dělá, co může, aby to stíhala dřív. Musí ho chránit. Jenomže ona po matuře už normálně pracuje. Když má noční, tak Honzík přespává u kamarádů nebo chodí spát k ní do křesla na sesternu. Má o něj strach. Usíná ráno, až usne Ruda, do školy zaspí a pak už tam nejde. Začátek prvního roku v učení mu protéká mezi prsty. Jak dlouho to takhle můžou vydržet? Dokud byla doma máma, tak si Ruda na Honzíka netroufl, ale teď jeho agresivní útoky brzdí už jen Aňa. Mluví k němu a uklidňuje ho kolikrát dlouhé hodiny. Je to jako další směna, ale v hnusné práci. Strašně ji to vyčerpává.

„My si nebudeme komplikovat život, Honza patří tam, kde je!“ rozsekl dědův příkrý hlas krátké ticho po Anežčině prosbě. Dědo, prosím… Honzík potřebuje bezpečí, teplé jídlo každý den, mít se kde v klidu vyspat, prostor na úkoly, zkontrolovat, jestli jde do školy. Jen do doby, než mámu pustí z nemocnice. Babičko, prosím… --- Podívala se na hodiny. Budí ji noční můry. Neomylně, jako každý den, už je zase za pět minut čtyři. Ve čtyři zastaví u domu auto. Aňa ležela na zádech a cítila, že se zase začíná třást. Dívala se do tmy, zorničky se jí rozšiřovaly a údery srdce nabíraly na rychlosti. Cítí ho až v krku. Houpe se jí žaludek. Už je tady. Cesta od auta k výtahu Rudovi dneska zabrala 47 vteřin. Jde pomaleji. Snad je unavenej a půjde spát. „Bože, prosím, jestli seš…“ 15 vteřin cesta výtahem, bouchnutí výtahových dveří, klíče v zámku. Srdce se splašilo, třes nejde ovládat. Nebudu zvracet, nebudu zvracet, musím zůstat v klidu, nevylejzat. Teď se to rozhodne. Jestli půjde do kuchyně, tak tahle noc končí. Vytáhne mámu z postele – je mu úplně jedno, že je po návratu z nemocnice ještě pořád invalidní – a pak vysaje láhev vodky.

Máma se změnila. Už to není ta milovaná blízká duše, se kterou prožívala poslední čtyři roky tak hezký vztah, se kterou se smály a bylo jim fajn. Když změnila zaměstnání, začala pít. Pár měsíců před tou nehodou. Už je z ní taky alkoholik. A s Rudou to spolu vždycky v hlasité hádce dotáhnou až do šesté hodiny ráno, kdy se začnou rvát a poteče krev. Někdy Rudovi máma nestačí a vytáhne z postele i Honzíka. Jako by toho měl brácha naloženo málo – v pololetí ho vyhodili z oboru, na který se chtěl vyučit. Jak dlouho už se pořádně nevyspal? A jak dlouho se ještě nevyspím já?

Anežka už má vycvičený sluch, bezpečně pozná chvíli těsně před tím, než se z hádky stane fyzický útok. A ví, že pokud nechce ráno uklízet rozmlácené květináče a utírat krev, pokud nechce riskovat, že Ruda se pak urve i na Honzu a na ni, tak to je chvíle, kdy v sobě musí překonat všechen strach, umlčet všechnu tu hrůzu a jakoby nic vstoupit do kuchyně. A s co nejbanálnějším výrazem v rozespalé tváři říct: „Vy nespíte? Jak bylo v práci, Rudo? Nechcete uvařit kafe?“ Někdy to nevyjde a ocitne se přímo uprostřed toho zla.

Kroky míří do koupelny. Napouští vodu do vany. „Bože, jestli seš, děkuju.“ Znamená to, že dneska krev nepoteče. Zítra možná ano, ale dneska ne. Dneska se vykoupe a půjde spát. Ta tekoucí voda v několika vteřinách odplavuje nevolnost a třesavku a utišuje strachem zdivočelé srdce. Anežka má před sebou ještě pár hodin klidného spánku. Usíná do minuty. --- Pacienti už dávno spí. Aspoň ti, co můžou, protože mají v kapačkách ještě na pár hodin sedativa a opiáty. Anežka koukla z okna. Venku byla krásná letní noc, ale jí to neříkalo nic. Neměla o kom snít. Neměla důvod se smát. Byla si jistá, že se už nikdy nezasměje. Život je strašně strašnej. Potřebovala to někomu říct, ale když si vzala svůj telefonní seznam, zjistila, že nemá, komu by to řekla. Projížděla jména jedno po druhém. Ten by mě nepochopil, ta by to všude vyprávěla, ta by mi nepomohla, akorát by se o mě hrozně bála… Seděla v potemnělé tiché sesterně a měla jen jedno velké, ohromné přání – aby to, co prožívá, byl jenom špatný sen. Chci se probudit do krásného slunečného dne a moct říct, že to byla jen hnusná noční můra. Probudit se. Ale co když není kam? Co když je lepší se vůbec nikdy neprobudit?

Najednou si uvědomila, že sedí v okně na sesterně, nohy se jí klátí v prázdnu nad temnou hloubkou. Je to vysoko, bude to na jistotu. Cítila potřebu skočit dolů, už se neprobudit… Ne se zabít, prostě nežít. Nebylo v tom nic logického, žádné „nalevo důvody proč žít, napravo proč nežít, výsledek rozhodne“. Ne. Tohle nemělo s logikou co dělat. Byla to potřeba, stejná potřeba jako smát se, křičet, plakat. Měla potřebu být mrtvá. Umřít. Odpočinout si ode všeho. Nebyl to útěk. Jen to chtěla zastavit. -- Neskočila. Jediné, co jí v tom zabránilo, bylo vědomí, že na oddělení za ní leží dvacet lidí závislých na tom, že jim za dvě hodiny dá antibiotika, opiáty a vymění infuze. Cítila tak velký pocit viny, že by je tam nechala bez péče, že neskočila. Neví, jak se dostala zpátky do křesla, ale ví, že ta povinnost k lidem jí zachránila život.

Ráno to řekla holkám v práci. Hrozně je tím vyděsila. Přehodily jí služby, aby měla tři dny volna, a poslali ji domů se vyspat. Anežka normálně po noční dokázala spát čtyři hodiny. Teď prospala celé tři dny.

A pak přišla na odpolední. „Tak co? Jak ti je?“ Měly ji rády. Všechny věděly, co doma prožívá, dokonce jí sehnaly byt, aby odtamtud mohla vypadnout. Ale Anežka nedokázala od mámy odejít, nedokázala ji v tom nechat. Obdivovala holky, jak žijí, byly jí vzorem ženskosti, mateřskosti, prostě toho, jak má mladá žena vypadat. Sama si připadala tomu ideálu nedosažitelně daleko. Teď tu seděly a koukaly na ni, jako by viděly strašidlo. Přišlo jí to strašně legrační. Ty vykulené oči a otazníky v nich… Začala se hlasitě smát. V tu chvíli se to přesmyklo – a začala brečet. Ale i ten její pláč jí přišel komický, tak se znovu začala smát, a pak se jí znovu hrnuly slzy do očí. Nakonec už se jen smála sama sobě, tomu, jak se chová, pak tomu jejich zděšení…

Jedna ze sester mezitím tiše zmizela a za chvíli přišla s lékařkou, o které si Aňa celou dobu myslela, že je zlá a bezcitná. Byla přísná, ale výborná doktorka. „Anežko, co kdybychom si o vás popovídaly? Někdo by si váš příběh chtěl vyslechnout.“ Někdo ji konečně vyslechne, někoho zajímá, co prožívá! Nebude ho to otravovat, chce její trápení slyšet! Ta „zlá, bezcitná doktorka“ právě v Anežčině temném tunelu, někde na konci, rozsvítila světlo. ------- „Vy máte hromadu problémů, ale nejste nemocná a nejste blázen. Jste jen strašlivě unavená,“ řekla lékařka na psychiatrii. Tak začal nejhezčí měsíc Anežčina života. Nechali si ji tam. Mohla spát celou noc, v bezpečí, nikdo tam nekřičel, všude byl klid, měla ustlanou postel, nikdo po ní neházel kytky v květináčích, byla to nádhera. Hrabala listí na zahradě s takovou vervou, až si do krve rozedřela ruce od hrábí – vylekala tím doktorku, která jí pak předepsala bublinkové lázně. Hodinu namáčení, masáž zad něčím hřejivým, zabalili ji do dek a nechali spát do oběda. Takhle nějak vypadá nebe. Byla tam šťastná.

Dneska to vidí tak, že jí tam Bůh umožnil odrazit se ode dna, nadechnout se, nabrat energii – a ve chvíli, kdy už by se z ní mohl začít stávat pacient, ji odtamtud poslal pryč. Ještě prošla sanatoriem, kde došla k zásadnímu poznání: pro klid vlastní duše se člověk musí naučit odpouštět. Tam, ve chvíli odpuštění, začala její dlouhá cesta k Bohu. Domů už se nevrátila. ---- A ten den přišel. Anežka pochopila, že Ježíš zemřel za ni, a vděčně to přijala. Vydala svůj život Kristu. A Kristus ho vzal a se vší láskou, kterou má pro každého z lidí, ho od základů proměnil. Setkání s ním rozdělilo Anežčin život na „předtím“ a „potom“. --- Anežka sedí nad prázdným listem deníku a myšlenky utíkají k Bohu. V životě „předtím“, i když už v něm nebyl Ruda ani máma, žila život černobílý a rozmazaný. Teď je plný barev a ostrých kontur. A přitom – svět se nezměnil. Pořád je plný bolestí, zisků a ztrát, nadějí a zklamání. Ale zásadně se změnilo její prožívání tohoto světa. Všechno, co má, bere jako dar od Boha a zároveň jako jeho majetek, který jí dává k dočasnému užívání. Může si ho kdykoliv vzít – vztahy, zdraví, lidi, peníze, auto nebo třeba jen dobré jídlo, teplou peřinu, pitnou vodu, mír. To vše může Anežka naplno užívat s vědomím, že tyhle dary jí nebyly dány, aby je užívala pro sebe, ale aby jejím prostřednictvím sloužily druhým. Vnímá závazek vůči Bohu, konečně chápe smysl utrpení – a děkuje za něj, protože všechno to ošklivé a bolestné, co se jí stalo, vedlo k Bohu a přineslo to velké poznání – poznání jeho lásky, kterou teď může cítit intenzivněji.

Každá bolest byla krokem k němu, ale zároveň také krokem k poznávání jí samotné i tajemství Kristovy oběti a jeho vzkříšení. „Pane, nikdy bych si nemyslela, že by mě někdo pozval... do svatyně. Děkuji ti už jen za to, že se mohu dotknout jejích dveří. Nechápu to, že jsem byla pozvána k hostině Beránkově – jak jsem mohla být vyzdvižena až sem? Nezasloužím si to, neudělala jsem nic závratného. Jsem ti tak vděčná, Pane, je to pro mě neobyčejný dar. Nic lepšího jsem za celý život nepoznala.“

Kdyby tak tohle mohl prožít i brácha… cítit Boží náruč, kdykoli požádá o kontakt. Žít s Bohem v intenzivním vztahu, investovat do něj energii, aby se mu jí mnohonásobně víc mohlo od Boha vracet. Protože tak vztahy fungují – když do něho člověk vloží energii, čas, lásku, vztah roste. Když ale nezavolá, nepošle SMS, nepřijde, vztah vadne. Čím intenzivněji k Bohu člověk volá, myslí na něj, čte si o něm, povídá si s ním, tím intenzivněji Bůh odpovídá – a pak může být celodenní kontakt nepřetržitý. I když se stane, že člověka zavalí práce a běžné povinnosti, Bůh nedotírá, nedožaduje se pozornosti, ale zůstává nablízku. A ve chvíli, kdy duši začne zaplavovat stesk a touha být tam u něho zpátky, třeba i po cestě v autě nebo v kuchyňce v práci, stačí volat: „Pane Bože, kde tě mám? Přijď, potřebuju tě! Chci tě slyšet, chci tě cítit...“ A najednou to je. Duše se zaplaví okvětními lístky rozkvetlých růží, je plná barev, radosti, kontakt je tady.

Ale pro vztah s Bohem se člověk musí rozhodnout sám. Bůh ho po té cestě tahat ani tlačit nebude.

Anežka položila hřbet ruky na deník a hrot propisky začal svoji krasojízdu po ledové bělobě papíru. Dopis Tobě, kdo v prázdnu nad propastí chceš jen jedno – nežít...

Vím, že nechceš umřít. Chceš jen nežít – a to je rozdíl, protože smrt je konec, ale nežít vypadá jako spánek, i když se z něj neprobudíš. Vím, jak je těžké myslet na něco jiného, jak strašně těžké je v tuhle chvíli volat k Bohu, protože člověk je obklopen démony, kteří ho ze života vyhání. Ale vím taky, že se můžeš aspoň ptát: „Bože, proč?“ Aspoň volat: „Bože odpověz mi! Mám žít? Nemám žít?“ Jako volal Jób – měl spoustu nesmyslných otázek, obviňoval Boha, ale komunikoval. Když nebudeš volat, bude slyšet démony. Oni to nevzdávají. Musíš volat k Bohu, ke světlu, musíš se k němu dokřičet – a odpovědi začnou přicházet. Věř tomu. Bůh ti stojí na blízku. I v této chvíli. A říká ti: Já jsem tvůj Bůh, držím tě za ruku, neboj se červíčku.*

* (Iz 41,13–14)