Od rána se nikde nemluvilo o ničem jiném. Byly toho plné zprávy. Nechci tomu uvěřit, říkala si. Je to zlý sen. Nechci to přijmout. Ale je to pravda. A moc to bolí.

Tak je to tady. Čekalo se to. Všichni to čekali, jen nikdo nevěděl, kdy to přijde. A všichni v hloubi duše doufali, že se to nestane. 15. února ze země odjeli poslední „zrádci“ – politici, kteří věděli, že Rusko Ukrajinu napadne. A pak se to opravdu stalo.

V jednu v noci se Míra vrátil z Ukrajiny do Čech. Na Ukrajině byl jen na dvoudenním výjezdu, obchodně. Pohyboval se sto dvacet kilometrů od domova, ale ani k rodičům se nestavil – hned se zase vracel do Čech. Kdyby se tam zdržel, bylo by tohle ráno nepředstavitelně jiné. Na hranicích jsou už teď z ukrajinské strany mnohakilometrové kolony. Lidé utíkají. Válka je po celé zemi, protože ji Rusové začali bombardováním po celé Ukrajině.

Byl to šok. Nešlo tomu uvěřit. Oksana se snažila dovolat na Ukrajinu mámě. Srdce měla sevřené jak v železné pěsti. Pár kilometrů od jejich vesnice je pod kopcem velký muniční sklad. Jen o dalších pár kilometrů dál je pak vojenské letiště. A kus za ním ještě jedno civilní. Najednou se bezpečí jejich rodného venkova, do té doby ničím nevybočujícího z ukrajinského normálu, zdálo slabé.

Všichni jsou teď tam. Tedy skoro všichni. Jedna z jejích sester žije v Čechách. Pozvali ji sem kdysi k nim na návštěvu a zůstala tady, našla si tu práci. Oksana sem přijela před dvaadvaceti lety, taky za prací. A pak sem za ní přijel i Míra a ve sboru se vzali. Ale neměli v plánu zůstat tu natrvalo. Prvních deset let rok co rok vyřizovali povolení k pobytu a rok co rok se už tři měsíce před rozhodnutím úřadů stresovali, jestli ho dostanou. Nedávalo se automaticky. Nebyla tu žádná jistota, tak si začali stavět trvalé bydlení na Ukrajině. Teprve po deseti letech si v Čechách mohli požádat o české občanství, pak si tu koupit byt a žít tady v klidu.

Doma na Ukrajině ale zůstali ostatní členové rodiny. Sestry, bratři, rodiče. Když padla otázka, jestli by nebylo lepší odjet do bezpečí, dokud to ještě jde, Oksanina maminka okamžitě prohlásila: „Dokud mě nevyhodí z baráku, tak nikam nepůjdu!“ „Taky neodejdu,“ přidala se sestra. „Nenechám tu mámu a manžela. Pán Bůh o nás ví, nedopustí víc, než bychom mohli unést.“

Bože, to je pravda, nedopustíš. Prosím, udělej zázrak, zasáhni, zastaň se jich!

–

Další ráno, kdy se Kyjev drží. Kdy Ukrajina ještě pořád vzdoruje. Už několik dnů začíná takto – úlevou jako jedním z prvních dojmů po probuzení a prolétnutí ranních zpráv. Úleva. Hned po tom sevření a strachu z toho, co se člověk může dozvědět. Bylo to těžké.

„Švagrová s dětmi přijede.“ Už to probírali. Nediví se jí, že to nedala. Brácha se přihlásil do teritoriální obrany. Nevydržel by doma. Na noc odcházel se zbraní v ruce ven a vracel se až ráno. Nemůže se na to dál večer co večer dívat. Nemohla spát. Ten strach o děti byl ničivý. Nedá se na to zvyknout. Rozhodla se, že s dětmi odjede. Sestřenice odjela s dětmi hned první den – a na tři dny uvízla na hranicích. Psala, že v té frontě i kdosi umřel – jedno dítě dav ušlapal.

Míra sledoval zprávy a bylo mu čím dál hůř. Nešlo mu jen tak sedět a nic nedělat. Tam u nich doma se bojuje o všechno, a on tam s nimi není. Je to těžké, pořád na to myslí. Oba dva. Snaží se pomáhat, jak to jde. Chtěli by být s nimi, i v těžkostech. Pomáhat doma a ve sboru. Každý, kdo může, tak pomáhá. Ten prvotní šok v lidech na Ukrajině vystřídala euforie ze síly jednoty, kterou tam najednou všichni cítili, a z víry, že společně to zvládnou.

Míru na frontu nevzali. Ze zdravotních důvodů ho nevzali už na základní vojenskou službu. A taky protože nemá výcvik. Neberou ani ty, co základní vojenský výcvik mají – potřebují chlapy, kteří už prošli bojem. Je jich tam dost – i když je teď Evropa z té války zděšená, pravda je ta, že Ukrajina je ve válce s Ruskem už osm let. Stovky tisíc ukrajinských vojáků už za tu dobu prošly ostrými boji na Donbase. Ukrajinští lidé tam umírají už dlouho. Za tu dobu se vojna brancům protáhla z roku na rok a půl a ukrajinská armáda se stihla na válku s Ruskem připravit.

A sotva dospělého syna, který prohlásil že taky půjde, už vůbec nevezmou. Neposílají do války děti. To dělají Rusové. Ukrajinci sice válčili za Rusko posledních tři sta let – za cara, za ruské impérium, pak v první i ve druhé světové válce – ale pořád mají úplně jinou mentalitu než Rusové. Evropskou. Mají v sobě touhu po svobodě. Rusko je asijský stát, který si dělá nároky na ukrajinskou historii a jeho území. Ale jestli ze vší té hrůzy vzešlo nějaké dobro, tak to, že Ukrajina je teď jednotná. I ti na východě, kteří neměli jasno, na čí straně vlastně jsou, už ví, že jsou Ukrajinci. A přestávají mluvit rusky, protože ruský jazyk je jazyk okupantů.

Za prezidenta Zelenského se modlí miliony lidí. Za židovského prezidenta, kterého k víře v Boha vychoval jeho dědeček – jediný že čtyř bratrů, který přežil nacistický koncentrák. Kdo může, tak se za něj modlí. Za člověka, jehož slova poslouchá celý svět. Oksana čekala, kdy místo onoho slavného „Sláva Ukrajině“ na konci nějakého proslovu konečně řekne „Sláva Bohu“. Pak už začala slyšet i to. Víra prosakuje i do jeho slov. Ty modlitby jsou na něm vidět. Díky Bohu za to. –

Tak už je to měsíc, pomyslela si to březnové ráno Oksana. Po počáteční euforii ze sjednocení Ukrajinců přichází únava. Z toho, že to nekončí, že pořád není vidět světlo na konci tunelu, z obrovské míry každodenního stresu, z obav o blízké. Umírají tam civilisté. Zásada útočení jen na vojenské cíle není respektována. Pořád není jisté, že se cílem ruských raket nestane zrovna jejich domov. Už i na ten sklad poslali Rusové rakety. Rusko nerespektuje nic. Ruští vojáci páchají na okupovaném území válečné zločiny. Ti, kteří přežili a podařilo se jim utéct, přináší otřesná svědectví. Rusové střílí lidi, kteří utíkají po poli. Zastavili auto, které jelo s rodinou do bezpečí, a všechny civilisty uvnitř postříleli. Chovají se nelidsky.

Míra mluvil se svým spolužákem z vesnice. Je v Kyjevě. Jeho kamarád odvezl k nim do vsi do relativního bezpečí svoji rodinu s tím, že se sám vrátí na frontu – ale do Kyjeva už se vraceli dva. Ani Mírův spolužák nevydržel invazi nečinně sledovat z území, kde se zatím neválčilo. Je to jejich země. Desetitisíce lidí, kteří v prvních dnech války odjeli z Ukrajiny, se po zpracování toho šoku zase na Ukrajinu vrátily. Hodně lidí, kteří zatím zůstávají v zahraničí, se chce vrátit hned po válce. I když tam bude bída. I když si budou muset budovat nové domovy. Není tam beznaděj, jen každý z nich ví, že to nebude lehké. Bez naděje už by to všichni vzdali. Ale nevzdávají. Ani pro Oksanu to není jednoduché. Mluvila s mámou. Sbor u nich ve vsi ubytovává lidi z postižených oblastí a každý, kdo může, si vzal nějaké utečence z východní části Ukrajiny domů. Někteří zůstávají, jiní si pár dnů odpočnou a pokračují v cestě. Celá vesnice pomáhá lidem na frontě – ráno starosta napíše, co potřebují, ženy celý den pečou a zavařují do sklenic maso, on to pak odpoledne nabere a posílá na frontu. Dělalo se to tak i předtím, když se válčilo jen na Donbase.

Taky sbor funguje jinak. Od prvního dne války se v něm každý den v osm a ve čtyři hodiny schází věřící na modlitbách. Lidé z východu přijímají pomoc svých západních krajanů, ale do sborových modliteb, i když jsou to prosby za jejich kraj, se zapojují jen zřídka. Na východě Ukrajiny se už mnoho let střetávají dvě duchovní mocnosti. Rusko chtělo Ukrajinu vždycky zničit. Jako chce zlo zničit dobro, prostě jen proto, aby dobro nebylo. Aby se zlo mohlo dál rozpínat. Chová se tak, jako by nemělo pochyb o tom, že takhle je to správně, že na to má právo. Je to tatáž pýcha, která zaslepila Lucifera, světlonoše, a proměnila ho v Satana, protivníka.

Prosím, Bože, aby Rusko zažilo znovuzrození! To, co se děje, není boj proti lidem, ale proti duchu zla. Není to boj proti tělu… I tam jsou věřící, ale jsou potichu! Bože, není dobře, když křesťan ví, že je tu zlo, a přesto mlčí. Ať nepřistupují na tmu, ať ukážou, že i tam je světlo. Ať nejsou zticha.

Uprostřed války a každodenní nejistoty se lidé za Ukrajinu vroucně modlí, Pane. Je tam Tvoje milost. Bez víry by už naše země nebyla, byla by srovnaná se zemí. Drží se díky modlitbám.

Bože, prosím, ať tam v té hrůze lidé neztratí víru. Ať všechno to zlo pomůže lidem přiblížit se k Tobě a změnit jejich hodnoty.

Tak to je. Že si člověk naplánuje půl roku, neznamená, že to tak opravdu bude. Hodnoty, které mají smysl a vydrží i takovou zkoušku, jako je krutá válka ve vlastní zemi, musí člověk hledat jinde. Člověk se může připravovat, jak chce, ale výsledek prostě není na něm. Protože „kůň bývá chystán pro den boje, Hospodinovo však je vítězství“. (Př 21,31)