Chtěl lidem říct o Ježíši a dostalo ho to do ulic mezi narkomany. A pochopil, že práce s nimi je služba, kterou po něm Bůh v jeho životě chce. Petr Král je ředitelem organizace Teen Challenge a jedním ze zakladatelů této organizace v České republice.

Jste ředitelem křesťanské organizace, která pomáhá lidem ze závislostí. Do jaké míry závislým lidem rozumíte?

Každý člověk je do nějaké míry potenciálně závislý, hledá něco, co by mu v životě přinášelo smysl, dobré emoce nebo pocit bezpečí – to všechno psychologie popisuje a tento proces jsem schopen pochopit. Takže z pohledu procesního jim rozumím. Ale jestli se ptáte na to, do jaké míry jim rozumím s ohledem na to, že ti lidé jsou závislí na návykové látce, že měli své životy velmi rozbité, že prožili věci, které jsou za hranicí normálního života, ať už mluvíme o nějakém způsobu zneužití, prožili násilí nebo se narodili do neúplné rodiny a podobně, tak musím upřímně říct, že velmi málo. Nezažil jsem nic z toho, neznám míru jejich bolesti a utrpení, toho, čím procházeli a procházejí. Tu nemohou s nikým porovnávat. Samozřejmě, platí: „Plačte s plačícími a radujte se s radujícími“, to s prací, kterou dělám, souvisí. A nejen s tou mojí, platí to obecně, je to pohled na to, jak máme žít s lidmi, kteří trpí.

Jaká cesta vás tedy do této služby dovedla? A kde na ní byl Bůh?

Úplně na začátku té cesty byla moje babička. Byla to typická česká věřící žena – do kostela moc nechodila, ale milovala Ježíše, byla to velmi otevřená duše, nebyla konzervativní. Moc rád na ni vzpomínám. Nikdy nebyla zaměstnaná, ale měla velký, neokázalý vliv. Pro mě byla stvořením, ke kterému jsem vzhlížel. Když mi byly tři roky, vyprávěla mi o Ježíši. Tehdy jsem tomu nerozuměl a až do svých 18 let jsem byl svým způsobem nevěřící. Ale hledal jsem to, co moje babička našla. V šestnácti jsem dostal knížku Quo vadis, pak jsem si sehnal Bibli, po třech měsících četby jsem ji odložil s tím, že takhle já žít nedokážu, že to je nad moje síly. Ale po nějaké době jsem se na křesťanské mládeži setkal s lidmi plnými radosti, která pro mě byla nepředstavitelná – a navíc se vztahovala k něčemu, co nebylo vidět. Bylo to poprvé, kdy nás někdo nepřesvědčoval o Bohu, ale pozval nás k modlitbě. Poprvé v životě jsem se modlil. Jednoduchou modlitbou jsem řekl Ježíši, že jestli je, chci ho poznat. Vždycky jsem toužil poznat, jestli Bůh je, protože jestli ano, tak nemá smysl nic jiného než ho následovat. Když se tohle v životě člověka stane, vyvolá to touhu něco pro Boha dělat. Byl jsem z disidentsky naladěného prostředí, velmi blízkého lidem závislým na drogách. Nosili jsme dlouhé vlasy a vypadali jsme divoce. (smích) Tehdy jsme začali v Havířově na ulici sloužit lidem. Vyprávěli jsme jim, že existuje naděje a že se z toho můžou dostat.

Proč zrovna závislým?

Měli jsme touhu zvěstovat Krista komukoli. Byli jsme první grafiťáci v Českém Těšíně. (úsměv) Uprostřed nádraží stála budka, kterou jsme křídami pokreslili nápisy jako „Ježíš tě miluje“ a vším, co jsme měli v srdci. (smích) Samozřejmě to tehdy bylo k nelibosti i křesťanům, protože měli pocit, že jim ve společnosti vytváříme problémy. Ta touha se sdílet tam byla pořád, a protože závislí byli na ulici, bylo nasnadě, že jsme šli zrovna k nim. Zpočátku v tom hlubší záměr nebyl.

Povídání a modlitba na vysvobození těch lidí nestačí.

Jak se z toho tedy vyvinulo celoživotní poslání?

Když začnete sloužit závislým, rychle zjistíte, že bojujete s něčím, co je víc než jen ideový postoj. Nepřesvědčujete lidi v nějakých ideách, jestli Bůh je, nebo není, ale víte, že bojují se svým osobním životem. Závislost pohltí člověka natolik, že se stává jeho identitou. Velmi brzy jsme zjistili, že povídání a modlitba na vysvobození těch lidí nestačí. I kdyby se obrátili, přijali do svého života Krista, začali se modlit. Nebyli schopni z té závislosti vystoupit. Ten zázrak, kdy se člověk pomodlí a celá jeho drogová minulost je pryč, se stává – a v minulosti jsme ho i viděli, ale je to dvě promile případů. I v psychiatrii jsou takové případy popsány, ale je to taky v řádech promile. Takže jsme začali hledat, jestli někde není nějaká křesťanská práce. Dostala se nám do rukou kniha Dýka a kříž, kde jsme si na konci přečetli, že někde je Teen Challenge. Začali jsme zjišťovat, jestli je i v Evropě a našli jsme ho v Polsku, ale v Československu ne. V roce 1986 jsme v Polsku byli na prvním setkání s evropským koordinátorem Teen Challenge. Pak jsme jeli do Jeleni Gory – na polské straně Krkonoš. Pro nás to znamenalo víc jak devět hodin v autě. Dojížděli jsme tam v noci a pamatuji si, že jsem si říkal: „Co já tady dělám? Zase se do něčeho cpu...“ (smích) Tehdy mi Bůh velmi jasně řekl jednoduchou věc: že moje služba je v tom, pomoct založit Teen Challenge v České republice. Takže od té doby to je tak, že i kdybych dostal sebelepší nabídku, nemůžu z toho uhnout. Pokud mi Pán Bůh neřekne: „Jdi doleva“, tak já doleva nepůjdu.

Jak dlouho už v ČR působíte?

Oficiálně byl Teen Challenge v roce 1994, ale začali jsme sloužit v roce 1986. Od té doby v té službě jsem. Po revoluci byl několik let výpadek, protože i církev hledala svoji cestu, zaměřena víc na to, kdo je ten správný křesťan, a kdo ne. V tu dobu jsem tedy podnikal. Ale na konci roku 1993 ke mně přišel ten kamarád, se kterým jsme to v devadesátých letech rozjížděli, a ptal se mne, jestli do toho s ním zas půjdu. Znamenalo to nechat podnikání, řekl jsem si o dva týdny na rozmyšlenou, ale neměl jsem si co rozmýšlet. Hned jak jsem za ním zavřel dveře, tak jsem to věděl – k rozmýšlení bylo jen: buď poslechneš, nebo neposlechneš. Víš, co máš dělat. Tak jsem mu rychle zavolal. V roce 1994 jsme otevřeli první středisko v Beskydech.

Když přeskočíme těch skoro třicet let, jak to vypadá teď? Kdo tvoří Teen Challenge?

Na tuhle otázku se mi velmi špatně odpovídá, protože tým tvoří zaměstnanci, tedy služebníci na plný úvazek, a pak dobrovolníci, kteří se zapojují v rámci svých měst nebo tu práci podporují. Na plný úvazek slouží necelých třicet lidí, počet dobrovolníků se pohybuje v rámci ČR kolem padesáti.

Máte sídlo ve Šluknově. To je jediné středisko Teen Challenge?

Ne. Největší středisko máme v Poštovicích nedaleko Prahy. Tam je jeden areál se dvěma budovami – pro 25 mužů a 6–8 žen, záleží na tom, kolik s sebou mají dětí.

V programech, které nabízíte, jsou i dlouhodobé programy s ubytováním. Jak dlouho se zabýváte jedním klientem?

Tato práce je postavená především na idejích terapeutických komunit a na způsobu práce se závislými. Léčba není krátkodobá ani střednědobá, trvá až 12–18 měsíců. Pracujeme i se závislostmi na alkoholu, kdy lidé za sebou mají i dvacet nebo třicet let kariéry užívání alkoholu, takže v některých případech je ta léčba i delší. Návrat zpět je mnohem složitější. Když jsou ti lidé hodně mladí, dá se naopak uvažovat o zkrácené léčbě.

Do sborů CB, ve kterých jste projekt Teen Challenge představovali, jste přinesli vypěstovanou zeleninu. Je provoz farmy součástí terapie?

Nenazýváme to terapií, terapie je činnost, která pomáhá psychicky uzdravovat. Nazýváme to pracovní činnosti. Cílem je, aby lidé získali pracovní dovednosti a pracovní odolnost, protože pracovat osm hodin je náročné a oni v mnoha případech nepracovali. Těch prací je hodně, od pomoci v rámci provozu až po hrubé stavební činnosti. V Poštovicích je navíc ještě pozemek, kde pěstujeme plodiny. Ale v tuto chvíli stavíme výrobnu, odkud budou vycházet výrobky s certifikací.

Těch téměř třicet zaměstnanců jsou křesťané? Všichni tu práci cítí jako Boží povolání?

Ano, všichni jsou křesťané, ale spolupracujeme i s organizacemi, ve kterých nejsou křesťané. Naši lidé jsou ve střediscích ve Šluknově, v Poštovicích a v dětských centrech v Praze a Brně, kde sloužíme dětem z vyloučených sociálních skupin. Pak máme v některých místech ČR kavárny, což je náš způsob práce s lidmi na ulicích – týmy z kaváren většinou jednou týdně jdou mezi závislé a snaží se je motivovat ke změně, k hledání způsobů, jak se v životě posunout. Uvědomujeme si ale, že 80 % závislých lidí není na ulicích – jsou v rodinách, mezi zaměstnanci… a k těm se my nedostaneme, ale dostanou se k nim jejich blízcí, spolupracovníci, spolužáci – takže rozjíždíme projekt Propojené generace, což je kontaktní místo s portfoliem organizací, které těmto lidem mohou poskytnout dostupnou pomoc. Protože ne všichni lidé chtějí být zapojeni do křesťanských programů nebo potřebují být někde zavření. My cílíme na křesťany, kdy lidé ve sborech mohou tento problém řešit u někoho z rodiny – a povzbuzujeme je, ať se ozvou.

V přihláškovém formuláři máte v kolonce víra možnost zatržení „negativní“. Přijímáte i lidi, kteří jsou přímo proti víře?

Potřebujeme vědět, s čím pracujeme. Věc víry není to nejdůležitější. To zásadní je vědět, jestli je ten člověk nemocný, jestli má nějakou diagnózu. Když někdo zaškrtne tuto možnost, teprve zjišťujeme, co to konkrétně znamená. Třeba i u té diagnózy pak zjišťujeme, jestli bere léky na nějakou psychózu, zjišťujeme, jestli je to toxická psychóza, protože ta souvisí s užíváním drog a odezní. Nemáme kapacity na to, sloužit lidem s duální diagnózou, těm je třeba pomáhat jiným způsobem. To, že má někdo negativní přístup k víře ale neznamená, že má negativní přístup ke změně. Pak zjišťujeme, jestli nevěří a věřit nechce, nebo jestli je nastaven proti programu. Ptáme se, jestli je schopen akceptovat, že pracujeme s Biblí, že používáme biblické příběhy k formování charakteru a k zrcadlení situací, ve kterých se ti lidé zrovna nachází, že se modlíme. To jsou pro nás nástroje „terapie“. Nepoužíváme Bibli k dogmatickému přijetí křesťanství, ale k otevření zpětné vazby k jejich vlastní cestě. Lidé tu často zažívají některé věci poprvé – třeba bezpodmínečné přijetí. A to, že modlitba není tradiční způsob, jak ukončit den, ale prostředek osobního hledání pravdy.

Jak na to reagují?

Někteří se snaží hrát nějakou hru, ale někteří zažijí, že se jich to osobně dotkne.

Býváte svědky obrácení?

Rozhodně. Samozřejmě mnoho klientů zaškrtne při nástupu, že jsou věřící nebo že mají k víře pozitivní vztah, takže už mají o víře pojem. Ale většinou se nejedná o vztah s Bohem. To, co tu zažíváme, bývají rozhodnutí založená na osobním poznání, ne na přesvědčení někoho. Pak jsou ale i lidé, kteří přijdou z ulice, v životě nedrželi v rukou Bibli a je to pro ně super novinka. Nějak se s tím musí poprat a většinou při modlitbě něco zažijí. Tam to nejde přes intelektuální složku jejich života, ale přes vztah. Pak je otázka, jestli jsou schopni svůj život vydat. Ale vidíme i to, že lidé, kteří neuvěřili, dneska žijí bez drog, a lidé, kteří prošli programem a obrátili se a snažili se žít křesťansky, se dnes pořád plácají v závislostech. Takže obrácení není záruka vysvobození z drog.

Jak to všechno financujete?

Do toho roku, kdy přišla odluka státu a církve, tak to bylo svým způsobem snazší, protože jsme byli duchovní a misijní pracovníci a dostávali jsme plat. Po odluce nás církev dotuje částečně – tato přímá dotace, která není vázaná na dary, se každým rokem snižuje a my musíme hledat zhruba 70 % toho, co potřebujeme. Na provozní náklady a investice jsme vždycky museli hledat vlastní zdroje. Pravidelné dotace státu jsme dostávali do roku 2006, ale vzdali jsme se jich, protože strašně křiví službu v tom smyslu, že se žije s neustálou nulou na konci. Každý rok doprovází obavy o budoucnost, protože na stát se nedá spolehnout – kolikrát jsme dostali dotace s půlročním zpožděním. S tím se nedalo žít. Neměli jsme žádné jistoty, ale rozhodli jsme se vírou těch dotací vzdát. A od té doby jsme dostavěli střediska a nikdy neprožívali nějakou zásadní chudobu.

Takže krok víry v oblasti financí můžete doporučit…

Po těch šestnácti letech to mohu hodnotit jednoduše tak, že díky tomu jsme mohli začít růst.

Kdybychom mluvili o závislosti samotné – co vede mladé lidi do závislosti na drogách a automatech?

Je to komplexní problém, ale vždycky se říká, že jsou tři základní oblasti: prožité trauma, zvědavost a tlak vrstevníků. A pak je tam ještě jedna proměnná – totiž že každý má nějakou predispozici, která do značné míry vydefinovává, kdo v pytli závislých nakonec skončí, a kdo ne. To, že se člověk napije, ještě neznamená, že se stane závislým. Někdy se tyto kategorizace ale stávají omluvou pro fňukání, proč se z toho ten či onen nemůže dostat, takže já to nerad takto definuji. Jednodušší je dívat se dopředu a řešit až problémy, které se na té cestě objeví. Někdy jsou to rodinné problémy, nedořešené partnerské záležitosti, neodpuštění, někdy dluhy. Je to příběh od příběhu. Na terapii se ale nechodí hledat příčiny.

Jedná se o strategii, když se člověk zaměří dopředu na změnu místo na boj proti tomu, co žil?

Do značné míry ano. Ale na úplném začátku musí být jasně definovaná motivace. Musí tam být vnitřně ujasněno, z čeho chce vypadnout a kam chce jít. Ujasňování motivace je proces. Je třeba si uvědomit, co by člověka mohlo v budoucnosti ohrožovat. Např. zjistíte, že se nedokážete vzdát nějaké kvality života z minulosti, která je vázaná třeba na vztahy. Práce s motivací je na začátku klíčová. Pak je klíčové vyhodnocení toho, kde se ten člověk v životě nachází, jaké má možností, co ho ohrožuje a kdo mu může pomoct. To je další fáze. Na základě této analýzy si člověk stanoví, kam chce dojít, a my mu s tím pomáháme. Je to bližší koučinku než psychoterapii.

Vnímáte za závislostmi duchovní pozadí?

Rozhodně. Ale kdybyste se mě zeptala, jestli za každým závislým stojí nějaký démon, tak na to vám neodpovím. Této otázce se aktivně vyhýbáme v tom smyslu, že jsme dokonce v devadesátých letech, kdy ta démonologie byla hodně silná, zakazovali ze závislých lidí vymýtat démony. Protože za tím vidím víc to, co říká Jakub: Že pokud jsme něčím pokoušeni, tak jsme pokoušeni svou vlastní vášní a žádostivostí. Tělo je principiálně stvořeno závislostně. Když si jdete zaběhat, tak poprvé všecko bolí, ale při dalším běhání se vyplaví endorfiny, které vyvolají odezvu v dopaminové stopě a člověk se cítí lépe. S drogami je to stejný princip. Takže se k tomu stavíme pragmaticky. Je velmi těžké vydefinovat, co to znamená „duchovní“. Pokud bychom řekli, že je to vztah s Bohem, povědomí o hodnotách, pochopení, co je dobré a co zlé, charakter blízký Bohu, tak jakákoli závislost, která povede k tomu, aby se člověk sobecky cítil dobře, bude mít přímý dopad na tyto duchovní kvality. Takže jakmile přestane brát drogy, je nutné se zaměřit na budování vztahu k sobě a druhým, k Bohu.

Věříme, a vidíme to v praxi. Když se hledající člověk nemodlí „Bože udělej“, ale „ať se stane Tvoje vůle jako je v nebi, tak i na zemi“, jinými slovy – pomoz mi porozumět světu, ve kterém žiju, i mně samotnému, pomoz mi najít, co je ve Tvém srdci, tak jde přímo proti svému starému životu. A pak možná začne hledat – u těch, kteří mu slouží, u poradců.

Jaká je nejlepší prevence proti závislostem?

Bezpečné prostředí. To nejbližší prostředí, ve kterém člověk nachází otevřenost, pravdivost a bezpečí. Pak se nemusí uchýlit ke drogám, nebo i když se mu to stane, tak se to dá okamžitě a mnohem snáze řešit. V rodině, v církvi.

Na cílenou prevenci v podobě besed nemám vyhraněný názor. Efektivní to může být jen tehdy, když nemluvíte o drogách. Cenu má mluvit na téma hodnot, bezpečí. Skvělé jsou etické dílny, to je služba, kterou dělá Ida Pencová. Protože každý, kdo straší drogami, je pro mladého člověka lhář – pro něj droga nepředstavuje pouze zlo. Kdo to zkusil, ví, že v 99,9 procentech aktuálně zažívá velmi pozitivní efekt jejího užijí. A ve chvíli, kdy začnete v tomto prostředí mluvit o tom, jak jsou drogy strašné, aktivizují se tito jedinci, kteří jsou lidem, ke kterým mluvíme, mnohem blíž než my, přicházející „odnikud“. Jestli něco lidi mění, tak je to vztah. Čím víc se o drogách mluví, tím větší chuť je to zkusit. Když jdeme na besedu, musíme mít jasno, ke které skupině mluvíme – jestli k těm, kdo drogy striktně odmítají, nebo k těm, kteří ji už zkusili, nebo k těm, kteří jsou někde uprostřed. Je to tanec na tenkém ledě. Když už jsme museli mluvit o drogách, tak jsem mluvil ke skupině závislých, a ne o tom, aby je přestali brát, ale aby o tom uměli mluvit bez předsudků.

Mluvíte o vztazích. V komunitách máte rozbité osobnosti, které spolu musí vycházet víc jak rok. S čím nejvíc bojujete?

Ne vždy jsou rozbití. Nejvíc bojujeme s dodržováním pravidel spolužití. V komunitě jsou lidé, kteří dané pravidlo potřebují, i ti, kteří ho nepotřebují. Nejtěžší je vytvořit prostředí, kde to lidé na obou stranách chápou a nebojují s tím. Dá se to zmírnit tím, že klienti jsou spolutvůrci pravidel. A pak se bojuje s osobnostmi lidí. Někteří lidé nepřichází s motivací ke změně, ale s motivací ke zlepšení. Nemají ochotu rekonstruovat vše, co je potřeba. Bez téhle ochoty se ale člověk daleko nedostane. My pak bojujeme s tím, že se ti lidé schovávají, hrají s námi hry… a ostatní lidé v komunitě jsou na to citliví a atmosféra houstne. Výrazně se to zlepšuje ve chvíli, kdy se spolu ti lidé začnou z vlastní iniciativy modlit. Když se tam najdou lidé, kteří založí skupinku. Jakmile se tohle stane, atmosféra se změní o 180 stupňů. Problémy se tím neztratí, ti lidé pořád selhávají, ale nedělají to záměrně. A my pak pracujeme s tím, co vidíme, ne s tím, co nevidíme.

Máte představu, kolika lidem Teen Challenge pomohl ze závislosti?

Vůbec. Lidé se na to ptají, ale je těžké na to odpovědět. Závislost nekončí tím, že člověk skončí s programem. Princip závislostní osobnosti je drogou nastartován na léta a mozek si pamatuje zážitek drogy, který je velmi snadné vyvolat vlivem stresu, a to i pozitivního. Mozek potřebuje úlevu a droga mu to tento „útěk“ poskytuje. Trvá 5–7 let, než se mozek očistí a nereaguje bažením. A my nejsme schopni sledovat lidi, kteří prošli programem. Vím, že mnoho těch, kteří program ani nedokončili, dneska drogy neberou, a mnoho lidí, kteří dokončili program, tak se zase vrátili ke starému způsobu života a tu cestu ven hledají znovu a znovu. Máme kluka, který říká: „Já jsem musel být v Teen Challenge 5x.“ Ale dneska je z něj dobrovolník, který pomáhá. Lidi se často ptají na efektivitu, hodně o ní přemýšlíme. Ale jak těžké je to překonat, jaký je to boj s emocemi a zvyky, ví jen ten, kdo tím sám prošel.

Nabízíte „účinné strategie vedoucí k abstinenci“. Jaké?

To že jsem někde napsal? (smích) To se týká lidí, kteří prošli programem, ne těch, kteří aktuálně užívají drogy. Ale ty strategie jsou vždycky stejné: jakýmkoli způsobem zastavit užívání. Druhý krok je najít si podpůrnou osobu nebo skupinu, bez podpory to člověk nemá šanci dát. Ale měl by to být někdo tak bezpečně vzdálený, aby se nestal spoluzávislým. V církvi to znamená třeba skupinu, která člověku pomůže být vykazatelným. Principy vykazatelnosti jsou nutné – v čem, komu a kdy. Bez toho to nefunguje. Slib, že už nebude brát, nic neznamená. Velmi často to znamená změnit prostředí. Alespoň na nějakou dobu. Součástí vykazatelnosti je smlouva – kdy, jak často se budeš testovat. Aby se vytvořilo pouto důvěry a mohlo se pracovat i na jiných věcech než na závislosti.

A pokud je poblíž podpůrná skupina, která se vyloženě zabývá závislostmi, tak být součástí té skupiny. Sdílená závislost je často poloviční závislost.

Nikdy jste drogu nezkusil a těm lidem jste tak blízko, že víte, že pro 99,9 % je to zprvu pozitivní zkušenost. Nikdy vás to nelákalo?

Pivo jsem si samozřejmě dal, ale mám nízkou toleranci k návykové látce obecně. Já jsem to 0,01 %. Nemůžu říct, že to na mě má pozitivní efekt. (smích) Ale z nelegálních drog jsem nezkusil nic. Ne že bych neměl pokušení, ale mám v sobě jasno. Z profesionálního a etického hlediska, i z toho důvodu, že je na to navázáno obrovské zlo v podobě zneužití látky k vlastnímu obohacení tím, že dochází doslova k vraždění lidí na celém světě. Ta látka je jenom látka, nesmírně ničivé je zlo, které je za tím.

Kromě těch dvou promile vyhrazeným Božím zázrakům – je vždycky naděje na změnu? Nebo existuje hranice, kde už změna není možná a investice sil a prostředků je už zbytečná?

V našem sboru máme na stěně heslo: „Všichni, kdo žijí, mají naději.“ Naděje končí, až když je člověk mrtvý. Moje víra říká, že nikoho neodmítneme. A máme pravidla. Když někoho přijmeme do programu, a odejde z něho, může se vrátit až po třech měsících. Na otázku: „Takže já nemám naději?“ je odpověď: „Máš, ale my nejsme jediní, kdo ti ji může zprostředkovat.“ Když ten člověk využije jiné možnosti, a přesto se chce vrátit, může se po třech měsících do Teen Challenge vrátit. Když to v krátké době udělá podruhé, tak může přijít až za půl roku, potřetí je to až za devět měsíců.

„Seš v pytli, hledej pomoc. A pokud nevíš kde, tady máš kontakt.“

Co největšího Bůh udělal v životech kolem vás?

Asi mám židovský přístup k životu – ty největší věci jsou ty malé. Když se každý den něco stane, co jde mimo rámec normality. Říkám, že člověk žije „navzdory“. Navzdory tomu, že se na něj někdo škaredě podívá, že nemá jídlo včas… Nehledám obrovské věci. Pro mě je zázrak, když ráno vstanu, jdu do haly – a ti kluci jsou nadšení. (smích) Takových každý den můžete najít stovky. A největší zázrak je, že vidím svět tímto způsobem. (smích)

Kdybyste mohl vyslovit jen jedno přání, co by to bylo?

Moje vnitřní touha je, věřím, že je od Pána Boha, aby se lidé v církvi nebáli jednoduše oslovit lidi, kteří jsou kolem nich a kteří to potřebují, s jednoduchou informací: „Seš v pytli, hledej pomoc. A pokud nevíš kde, tady máš kontakt.“ Je jedno, jestli je to u nás nebo jinde. Jde o to, abychom nebyli lhostejní vůči našim blízkým. To je pro mě příběh milosrdného Samařana.