Rodina, především ta dvougenerační, tzv. nukleární, kterou tvoří rodiče a děti, se stává velmi křehkým, subtilním a ohroženým společenstvím.O to významnější roli hraje v životě rodiny širší společenství – strýčkové, tety, sestřenice, bratranci a na prvním místě především prarodiče.

V současné době se z různých odborných kruhů ozývají úvahy o tzv. krizi rodiny související s moderními trendy doby – touhou po nezávislosti, svobodě, výkonu, materiálních hodnotách. Rodina, především ta dvougenerační, tzv. nukleární, kterou tvoří rodiče a děti, se stává velmi křehkým, subtilním a ohroženým společenstvím. O to významnější roli hraje v životě rodiny širší společenství – strýčkové, tety, sestřenice, bratranci a na prvním místě především prarodiče. Z psychologických výzkumů vyplynulo, že děti, které mají kvalitní vztah se svými prarodiči, mají i méně výchovných a jiných problémů. Nutno přiznat, že ze své psychologické praxe znám spíše případy těžkostí a konfliktů v těchto mezigeneračních vztazích – o těch se velmi stručně zmíním až na samém konci své úvahy.

Zkusme se na význam a roli prarodičů na pozitivní vývoj dítěte podívat z pohledu základních psychických potřeb dítěte tak, jak tyto potřeby definoval nestor dětské psychologie profesor Zdeněk Matějček.

Potřeba stimulace aneb jak se na přísunu podnětů pro děti mohou podílet prarodiče?

Třeba vyprávěním zajímavých historek a příběhů ze svého života a vzpomínek na svá školní léta, které mají často pro dnešní „počítačové“ děti nádech zvláštního dobrodružství a tajemnosti. Nebo společným kutilstvím s dědečkem v dílně, s babičkou v kuchyni, společným zpíváním, muzicírováním. Obětavým doprovodem do školky, školy, družiny, na kroužky, tréninky i sportovní utkání, kde bývají prarodiče často převažujícími, někdy i jedinými hrdými diváky a fandy svých vnoučat. I klidným a trpělivým dohlížením na hromadu zapeklitých domácích úkolů…

Potřeba smysluplného světa aneb jak mohou prarodiče přispět k vnímání řádu světa?

Moudrostí a nadhledem při řešení problémů, které se dětem jeví v dané chvíli jako neřešitelné. Shovívavostí k jejich neúspěchům a selháním a nadějí, že se jim v životě podaří vyřešit mnohem složitější problémy. Ale také předáváním rodinných hodnot, tradic a rituálů, třeba při rodinných oslavách nebo svátcích. Rituálem může být i pohádka od babičky před usnutím či společné vyprávění.

Potřeba citového vztahu aneb jak mohou prarodiče dodat dětem pocit životní jistoty?

Oporou, pocitem bezpečí, porozuměním, utěšením, vědomím toho, že na ně babička s dědečkem myslí, radují se z jejich úspěchů a sdílejí i jejich obavy, zklamání a neúspěchy. Děti lásku od prarodičů nejen přijímají, ale také ji vracejí. Mezi prarodiči a vnoučaty vzniká velmi hluboké citové pouto, které může nahradit i oslabené, či dokonce chybějící pouto mezi rodiči a dětmi.

Potřeba identity aneb jak mohou prarodiče přispět k pozitivnímu sebepřijetí dětí?

Když dokážou ocenit, co se jim podařilo, pomohou učit děti přijímat jejich silné i slabé stránky. Mají porozumění pro jejich úzkosti, obavy, nadměrnou sebekritiku. Platí to zejména v období dospívání, kdy mohou být prarodiče pro své vnuky významnou sociální oporou a důvěrníky při neporozumění dětí s vlastními rodiči.

Potřeba otevřené budoucnosti aneb jak chápat plynutí času?

Sdílením historie rodiny, vždyť každá rodina má své „ideální“ předky, ale i „kostlivce“, a ti všichni nesou důležitá poselství pro další generace. Znalost těchto hlubších rodinných souvislostí má význam pro pochopení celé kontinuity života. Významnou roli hraje i předávání vlastní spirituality a duchovních zkušeností prarodičů. Patří sem ale i prosté čekání a společné těšení se na obyčejné události všedních dnů. ------------- Existují ale i rizika na straně prarodičů, která mohou způsobit v mezigeneračních vztazích mnohá nedorozumění a obtíže. Za všechny jmenujme například nerespektování výchovných zásad rodičů a někdy až protichůdné výchovné působení na vnuky. Vytváření negativního obrazu jednoho z rodičů, nadměrné rozmazlování vnoučat, konkurenční boj prarodičovských párů a mnohá další.

Podobně jako pro rodičovství musí člověk dozrát, musí dozrát i pro roli prarodiče. V některých evropských zemích fungují „školy pro prarodiče“ (například ve Francii, ve Švýcarsku), které jim pomáhají se na úkoly spojené s prarodičovstvím připravit. Vždyť být dobrým prarodičem je výsada, dar i požehnání.

PhDr. Pavla Cimlerová, psycholožka, soudní znalkyně a zástupkyně ředitelky v Pedagogicko-psychologické poradně Středočeského kraje Foto: Pexels.com