Pravé upokojení mysli naučil jsem se hledat v Bohu

Věci mají tendenci se kazit. Kazí se salám, kazí se banán, vzduch nebo zub. Co ale když se kazí charakter? Člověka nelze opravit tak snadno jako porouchanou věc nebo stroj. Člověk má rozum, vůli, srdce, vzpomínky, minulost… Komenský věří, že má také budoucnost, že člověka je možné napravit pro věčnost.

Je-li příčinou pokažení skutečnost, že dotyčný ztratil vztah se svým Stvořitelem (Komenský tomu říká „nexus hypostaticus“, bytostné spojení), pak náprava bude spočívat v obnově tohoto vztahu. Bůh sám jde člověku vstříc, přichází do světa lidí v lidsky srozumitelné podobě – jako člověk Ježíš Kristus. Nespílá, nehubuje, není rozčarován nebo zaskočen lidským zlem. Právě pro to zlo přišel. Bere ho na sebe, přemáhá ho. Svou obětí dokládá, že láska je silnější než smrt.

Kdyby člověk byl stroj, žádnou spásu by nepotřeboval. Když se porouchá kolo u vozu, nepotřebuje spasení, ale opravu. Vyměníte součástku a stroj funguje, jak má. „Ale kterak učiniti, aby člověk byl tím, kým být má?“ ptá se Komenský v Poradě a hned odpovídá: Pokažený obraz Boží lze napravit jen spásou. Zachránit to boží v člověku. Získat jeho srdce, aby samo od sebe zatoužilo, či se dokonce zamilovalo do toho, co je dobré, pravdivé a krásné.

To nelze vynutit. Láska se získává pouze láskou. Proto se Spasitel obětuje za vše, co kdy člověk pokazil. Lidské srdce odpovídá prosbou za odpuštění. Jen bohorovný věří, že nikdy nic nepokazil, proto nepotřebuje prosit za odpuštění. A proto mu odpuštěno nebude. Ale ten, kdo prosí, tomu bude dáno, otevřeno, odpuštěno, smířeno, uzdraveno. A komu je odpuštěno, umí odpouštět druhým. Smíření s Bohem má nedozírné – řečeno současnou řečí – sociálně-inter-personální důsledky.

Komenský v souladu s Biblí mnohokrát opakuje, že člověku je dána vnitřní dychtivost po nejvyšším dobru (summum bonum). Přirozená touha ctít někoho, kdo je lepší než já, se však v člověku kazí vlivem nepřirozené touhy po bohorovnosti. Skrze různé modly člověk vlastně uctívá sám sebe. Komenský často užívá krásné, trochu archaické, ale výstižné slovo „samosvojnost“. Samosvojný člověk se stává „démonem“, do sebe zakřiveným netvorem, který ztrácí lidskost. Doslova „upadá v nečlověka“. Všechny války, násilí, utrpení, pověry „změtenosti“ a „jinudosti“ lidské jsou dle Komenského důsledkem onoho nežádoucího zakřivení do sebe. Nechť k problému promluví Komenský sám:

„Zmiňme se v krátkosti o hanebnostech, které se v takovém množství vyskytují v oblasti náboženství! (...) Zbožnost, která nás má činit podobnými Bohu, by měla být něčím zcela laskavým. Jak se tedy může stát, že nemůžeme snést ty, kteří se od nás svou vírou odlišují? (…) Jeden svět a jeden lidský rod v něm nemůže než pocházet od jediného Boha. A pokud je Bůh jeden, musí si přát, aby byl uctíván jen jedním způsobem. Proč se tedy jeho přáním neřídíme? (...) Držím se právě já jednoho jediného pravého a spásného náboženství? Doufám v to ovšem, ale i jiní doufají, že kráčejí správnou cestou. A tak je třeba zkoumat, kde je pravda a kde omyl.“

„Duchovní unavují svědomí nevzdělaných složitě zamotanými a nekonečnými spory. Duším, které by měli naplnit rajskou útěchou, působí úzkost a trápení, takže mnozí jsou zhnuseni nynějším životem, nemají jistotu o životě příštím a nevědí, co si počít.“ Existuje východisko z tak prekérní situace?

„Začátek se nevyhnutelně musí dít od věcí podstatných, neboť reformovat jen obřady či vnější věci je tolik, jako odívat nemocného krásným šatem, potřebuje-li pronikavého léčení. (…) Obecná náprava nepůjde kupředu, nenapraví-li se jednotlivci každý zvlášť; vždyť souhrn se skládá z jednotek. Obnovení jednotlivého člověka se nazývá znovuzrozením.“