Chtěl bych se nad otázkou vyvolení zamyslet trochu jinak, než je obvyklé. Nemůžu se zbavit dojmu, že téma vyvolení působí mezi křesťany spíš zmatek a rozdělení než radost a vděčnost. Nebereme to za šťastný konec. Z Božího vyznání lásky jsme udělali neosobní teorii, kvůli které se hádáme. Vzájemně se podezíráme, že s naší vírou není něco v pořádku, když se neshodneme na stejné definici vyvolení. Z nauky o vyvolení jako by se stal chemický vzorec, teoretická odpověď na teoretickou otázku. A prubířský kámen pravověří.

Vyznání lásky

A to je opravdu smutné. Vždyť zvěst o vyvolení je především neslýchané vyznání lásky, které přichází z nebe. „Tebe jsem si vyvolil,“ šeptá každému z nás do ucha Ten, v kterého věříme. Jako milý, který vyznává city své milé. Jako maminka, která konejší své batole: „Jsi moje, nikomu tě nedám.“

Tady přece nejde o nějakou teologickou informaci. Bůh ujišťuje člověka o tom, že ho miluje, zve ho do své blízkosti, do společenství lásky. Je to nanejvýš osobní, svaté, intimní. Není to úřední sdělení o tom, zda je moje jméno na tom správném seznamu. Zda já, já, já, jenom já se po smrti dostanu do nebe. Připadá mi, že když přemýšlíme o tajemství vyvolení, býváme až neuvěřitelně posedlí sami sebou, svojí individuální spásou. Je to zvláštní. Vždyť křesťanství je o tom, že máme na sebe zapomínat, že nám má víc záležet na těch druhých než na vlastním prospěchu.

Otázka vyvolení bývá zúžena na záležitost osobní spásy, věčného údělu za branou smrti. Je to v jistém smyslu nebiblické a docela často překvapivě sebestředné. Pokud vezmeme vážně biblické výpovědi o vyvolení, zjistíme, že mají především praktický význam. Pro tento život a na tomto světě.

Prapůvod biblické myšlenky vyvolení najdeme v zaslíbení Abrahamovi na samém počátku biblického vyprávění. Neutěšená situace lidského rodu, o které vyprávějí předchozí kapitoly, dospívá k rozhodujícímu obratu právě v povolání Abrahama, jak o něm čteme ve 12. kapitole knihy Genesis. (Gn 12,1–3)

Až do té doby jsme četli o fatálních důsledcích Pádu a hříchu. Lidé se otočili zády ke Stvořiteli, vykročili za svým štěstím na vlastní pěst… a od té doby na tom byli stále hůř a hůř: Kain zabil Abela, Kainovi potomci vybudovali bezbožnou civilizaci, „na zemi se rozmnožila zlovůle člověka a každý výtvor jeho mysli i srdce byl v každé chvíli jen zlý“. (Gen 6, 6) Přišla potopa, pak vzpurní pozemšťané postavili babylonskou věž… Zlo se šířilo všemi směry a neustále se stupňovalo. Zdálo se, že každá další kapitola lidských dějin bude temnější než ta předchozí.

A pak přišla odpověď z Nebe. Odpověď, která přinesla obrat směrem k dobrému: Ne, Bůh neponechal padlé lidstvo napospas, nenechal hříšné pozemšťany propadat hloub a hlub do zkázy a sebezničení. Povolal Abrahama. Vyvolil ho. Proč? Aby „v jeho potomstvu došly požehnání veškeré národy země“. (Gn 12,3) Bude-li Abrahamovo potomstvo věrně plnit úkol, který mu Hospodin svěřil, stane se nástrojem Božího požehnání. Bůh vyvolil Abrahama a jeho potomstvo, aby jeho prostřednictvím zvrátil neblahý vývoj dějin lidstva.

Vyvolený lid

Následuje několik set stránek, které podrobně líčí pohnuté dějiny Abrahamova potomstva, toho „zvláštního lidu Hospodinova“. Je to lid, který má žít jinak než ostatní národy. Dostává k tomu soubor pokynů, které věrný Hospodinův služebník Mojžíš přináší Izraelitům z hory Sinaj. Proč? Proč mají žít Izraelité podle přikázání tóry? Aby byli „okrasou a věhlasem Hospodinu“. (Dt 26,19)

Ano, Izrael je vyvolen k tomu, aby byl „světlem národům“. (Iz 42,6; 49,6) Má být lidem, který mezi ostatními národy plní kněžskou úlohu. (Ex 19,6) To znamená, že tento lid jako celek prostředkuje mezi nebem a zemí. Kněz je prostředník. Zastupuje Boha před lidmi a lidi před Bohem. A je-li celý národ kněžským národem, znamená to, že se má přimlouvat za ostatní národy, přinášet za ně oběti, zvěstovat jim Boží vůli, být jim příkladem a podnětem k zamyšlení. Toto je důvod Hospodinova vyvolení. Toto je důvod, proč Hospodin vyvolil svůj lid, aby jeho prostřednictvím šířil své požehnání až na sám konec země.

Proč? Aby se jednou naplnilo, co s nadějí vyhlíželi hebrejští proroci. Zacharjáš očekával dobu, kdy „budou přicházet národy a obyvatelé mnoha měst a řeknou: Pojďme si naklonit Hospodina… „V oněch dnech se chopí deset mužů z pronárodů všech jazyků pevně cípu roucha jednoho Žida a řeknou: Půjdeme s vámi, slyšeli jsme, že s vámi je Hospodin.“ (Za 8,20.23)

Micheáš prorokoval: „I stane se v posledních dnech, že se hora Hospodinova domu bude tyčit nad vrcholy hor, bude povznesena nad pahorky a budou k ní proudit všechny pronárody. Mnohé národy půjdou a budou se pobízet: Pojďte, vystupme na Hospodinovu horu, do domu Boha Jákobova. Bude nás učit svým cestám a my po jeho stezkách budeme chodit.“ (Mi 4,1–2) A Izajáš zvěstoval izraelskému lidu: „Vy pak budete nazýváni Hospodinovi kněží.“ A jak budou tito Hospodinovi kněží působit na ostatní národy? Izajáš to říká jasně: „Jejich potomstvo bude známé mezi pronárody a jejich potomci uprostřed národů. Všichni, kdo je spatří, rozpoznají na nich, že oni jsou to potomstvo, jemuž Hospodin žehná.“ (Iz 62,6.9)

Jak je zřejmé z těchto prorockých zaslíbení, Boží vyvolení od samého počátku souviselo s úkolem, který byl svěřen Božímu lidu jako celku. Ne izolovaným jednotlivcům, ale pospolitosti Hospodinova lidu. Týkalo se tohoto světa, ne záhrobí. Mělo velmi praktický a konkrétní obsah. Nešlo o abstraktní definici věčného údělu jednotlivých lidí. Vyvolení vychází z Boží vůle – z Božího záměru, který se týká celého lidstva a který se uskutečňuje pomocí zvláštního lidu. Lidu, který je povolán k tomu, aby byl „výkladní skříní nebe“. Ano, aby zpřítomňoval nebe na zemi. Aby byl zvláštním předivem mezilidských vztahů, které vyzařuje do okolí určitou zvláštní, nezaměnitelnou, nebeskou kvalitu. Svébytným prostředím, do kterého je možné zavítat, které takříkajíc zve kolemjdoucí na návštěvu. Prostředím, ve kterém se lze ocitnout a nasát do plic jeho osobitou atmosféru. Prostředím, které je ztělesněním pozvání „okuste a vizte, že Hospodin je dobrý“. (Ž 34,9) Prostředím, které na tváři země zpřítomňuje Boží království, aby lidé mohli na vlastní oči spatřit a na vlastní kůži zakusit, jaké to je, když Hospodin přebývá uprostřed svého lidu.

Toto je cesta, kterou Hospodin vyvolil. Týká se pospolitosti, do které je pozván každý. I ten, kdo se nenarodil jako Žid. A každý, kdo pozvání přijme, stává se součástí vyvoleného lidu. Získává podíl na vyvolení. Stává se příjemcem daru vyvolení a nositelem úkolu, který vyplývá z tohoto daru.

Vyvolení jako dar a úkol

Nahlížíme-li tajemství vyvolení z této perspektivy, přestává nám naléhavě tikat v mozku úzkostná otázka, zda i já patřím mezi vyvolené, zda mé jméno je nebo není na tom správném seznamu. Přestává nám hrozit, že se budeme trápit děsivým tušením, že z nějakého důvodu nejsme vyvolení. Že naše jméno není napsáno v knize života. Přestává nás pronásledovat noční můra nepříznivého a nezvratného „osudu“. Bůh není osud. Jeho vůle není neosobní metafyzický zákon. Je to milující Otec. Když se kající hříšník váhavě šourá zpátky domů, vybíhá mu naproti. (Lk 15,11–32)

Neurotické tázání po vlastním vyvolení dokáže upřímně věřícím lidem ztrpčovat život celé roky. Zdá se mi, že plyne ze špatně položené otázky. Biblické učení o vyvolení přece nemá být zdrojem úzkosti a strachu. Zvěst o vyvolení je jedním z neobyčejně silných vyjádření Boží lásky. Co znamená, že jsme vyvolení? Znamená to, že Bůh říká osobně každému z nás: „Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj.“ (Iz 43,1) „Hle, vyryl jsem si tě do dlaní.“ (Iz 49,16)

Co tedy říká Starý zákon o vyvolení? Především toto: Hospodin vyvolil svůj lid, potomstvo Abrahamovo, aby prostřednictvím tohoto lidu svítilo světlo všem ostatním. Aby byl výkladní skříní nebe. Aby byl Hospodinu věhlasem a okrasou. Proč? Aby ti, kteří sledují Hospodinův lid zvenku, zakusili onu zvláštní nebeskou kvalitu, která se kolem něj šíří. Jistě by se dalo namítnout, že tohle všechno platí o židovském národě, o Božím lidu staré smlouvy. Asi není sporu o tom, že v příběhu Izraele na stránkách Starého zákona je opravdu rozhodující důraz kladen na kolektivní rozměr vyvolení. Ale jak je to v Novém zákoně? Na první pohled se zdá, že zatímco ve Starém zákoně se mluví o pospolitosti Izraele, v Novém zákoně je hlavním tématem spasení v Kristu. Něco na tom je. Ale znamená to, že zatímco ve starozákonní době se Bůh zajímal o život společenství, od novozákonní doby dál už ho zajímá jen spása jednotlivců? Jistěže ne.

Ježíš přece zakládá novou etapu v dějinách Božího lidu. V žádném případě nepřenáší veškerý důraz z pospolitosti na jednotlivce. Vždyť daleko nejdůležitějším tématem jeho učení jsou vztahy mezi lidmi! I Boží lid nové smlouvy je lid, je přece nazýván novým Izraelem. Dvanáct apoštolů přece symbolicky reprezentuje dvanáct patriarchů Izraele. Také o církvi Kristově je řečeno, že je rodem vyvoleným, národem svatým, lidem dobytým, královským kněžstvem. Všechny tyto úkoly svěřené kdysi Izraeli se vztahují i na Boží lid nové smlouvy, jak se dočteme v První epištole Petrově. (1 Pt 2,9) I nový Izrael má plnit kněžskou úlohu mezi národy. I Boží lid nové smlouvy má být výkladní skříní nebeského království. Má být ztělesněním pozvání „okuste a vizte, že Hospodin je dobrý“. I církev Kristova má být prostředím, které je možné navštívit a zakusit, jaké to je, když Hospodin přebývá uprostřed svého lidu.

Vyvolený Syn

Klademe-li otázku, jak se změnil význam Božího vyvolení s příchodem Ježíše Krista, odpověď přichází přímo z nebe, a to dokonce dvakrát – při Ježíšově křtu v Jordánu a na hoře proměnění. Na obou místech zazněl hlas z nebe, který nám říká, co si máme jako křesťané myslet o Božím vyvolení: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil.“ (Mt 3,17 a Mt 17,5)

V Ježíši Kristu Bůh vykonal to, co bylo nemožné pro lidskou slabost. V jeho životě, smrti a vzkříšení Bůh naplnil zaslíbení dané Abrahamovi. On je ten Vyvolený, ten, který nakonec naplnil úkol svěřený Abrahamově potomstvu. A nás se to všechno týká natolik, nakolik jsme v něm – „v Kristu“. Nakolik jsme součástí těla Kristova, natolik máme podíl na vyvolení, protože máme účast na Vyvoleném. Jsme pozváni, abychom se stali součástí Božího jednání v dějinách, abychom se připojili ke zvláštnímu lidu Páně. A toto pozvání je adresováno všem.

Opravu všem? Ano, opravdu všem. „Bůh chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu.“ (1Tm 2,4) „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření,“ řekl Ježíš. (Mk 16,15) A jinde řekl: „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny.“ (Mt 11,28) A jinde: „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije.“ (J 7,37) Ale počkat, protestuje zamračený teolog, není to pozvání jen pro ty, kdo jsou od věčnosti vyvoleni? Není jen pro ty, jejichž jména jsou napsána v Knize života? Nemůžu než odpovědět: Co je to za otázku? Proč ji kladeš? O co ti jde?

Nezabředejme do abstraktních spekulací. Ať to zazní ještě jednou: Vyvolení je vyznáním lásky. „Já jsem si tě vyvolil,“ šeptá Bůh člověku do ucha. Jako milý své milé. „Nikdy tě neopustím, nikdy se tě nezřeknu.“ (Žd 13,5) Jako maminka utěšující batole: „Neboj se, vždyť já jsem s tebou, neboj se, červíčku Jákobův.“ (Iz 41,10.14).

Je to horoucí vyznání, ze kterého se tají dech. Nekažme to prázdnými slovy. Nedělejme z učení o vyvolení teoretickou nauku, o které se pak budeme hádat a zakládat kvůli ní nové a nové, stále pravověrnější církve. Já nevěřím, že mi Bůh odpustil moje hříchy proto, že jsem byl v nějakém neosobním, abstraktním smyslu „vyvolen“. Věřím, že mi je odpustil proto, že mě miluje. Věřím v jeho lásku. Spoléhám na ni. Celým srdcem. A nevěřím, že existují lidé, které Bůh nemiluje, které „nechce“.

Vyvolení jako příležitost

Ale pamatujme, přátelé, vyvolení těch, kdo jsou v Kristu, není jenom dar, je to také úkol. Velmi praktický úkol, který se netýká záhrobí, ale našich životů tady a teď. Právě v tomto smyslu se i na nás křesťany vztahují zaslíbení daná Božímu lidu staré smlouvy. Jsme vyvoleni, abychom společně byli „věhlasem a okrasou Hospodinu“. Abychom byli pokračováním Ježíšova příběhu. Bůh si nás povolal „k chvále své slávy“, jak se píše v listu Efezským. (Ef 1,12.14) Abychom společně v tomto světě šířili kvalitu nebeského království. K tomu jsme vyvoleni.

Vyvolení má jistě i jiné významy, ale tento mi připadá nejdůležitější. Vztah mezi Boží svrchovaností a lidskou svobodnou vůlí zůstává zahalen tajemstvím. Tak se před tímto tajemstvím skloňme. Existují tajemství, která my lidé nerozluštíme. A když se o to budeme mermomocí snažit, nedopadne to dobře. Vytvoříme soustavu obecných pojmů a budeme se o ně přít. Jedni je přijmou, druzí odmítnou. Rozdělíme církev. Prosím, už ne.

Pokud jde o význam vyvolení pro náš křesťanský život, myslím, že i v Novém zákoně je rozhodující důraz položen na společný úkol svěřený Božímu lidu. Nejedná se o neurotizující otázku „Jak to se mnou bude po smrti?“. Jedná se o pozvání, nabídku, šanci, příležitost k tomu, abychom se nechali proměnit v nástroj požehnání pro ty ostatní. K tomu, abychom se stali součástí něčeho velkého a krásného. Abychom si vyhrnuli rukávy a zapojili se do Božího záměru, do budování a šíření Božího království tady na zemi. Abychom měli účast na tom, co Bůh sám působí Duchem svatým v lidských srdcích a v mezilidských vztazích.