Slovu „vyvolení“ se dle mého soudu žel přihodilo to, co C. S. Lewis označil za „pokažení slova“ (viz kniha K jádru křesťanství). Článek bratra Pavla Hoška považuji za zdařilé přeznačení tohoto biblického pojmu. Při promýšlení tématu vyvolení a četbě článku jsem byl překvapen otázkou, proč mi zní vyvolení poněkud nevlídně až podezřele. Některé důvody zmiňuje kolega Hošek, jiné jsem si musel nově pojmenovat.
Snad je to dáno tím, že se mi vynořují slovní spojení a hesla typu: vyvolený národ, vyvolená rasa nebo vyvolený vůdce. Vyvolení jako ospravedlnění pro jakýkoliv program nebo čin. Přičemž tito vyvolení – ať političtí, nebo náboženští – bývají skálopevně přesvědčeni o svém jedinečném poslání (případně potvrzeni lidem) – vox populi vox dei. Jak uvažovat kladně o pojmu, který se opakovaně objevuje jako zdroj pýchy a pocitu nadřazenosti ať už osobní, nebo kolektivní, jako nebezpečný argument pro sebeospravedlnění?
Když však odhlédnu od pokažených verzí vyvolení a zahledím se do biblických textů, objevuji něco jiného. Vyvolení zde není zdrojem pýchy a vychloubání, nýbrž pokory, vděčnosti a pověření ke službě. Připomeňme si například slova apoštola Pavla křesťanům do Korintu:
„Pohleďte, bratří, koho si Bůh povolává: Není mezi vámi mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených; ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic – aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem. Vy však jste z Boží moci v Kristu Ježíši; on se nám stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením a vykoupením, jak je psáno: ‚Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu.‘“ (1Kor 1,26–31 ČEP)
Ve světle těchto veršů si může každý odpovědět na otázku: Proč právě já? Čím jsem si své „spasení“ a „vyvolení“ zasloužil? Čím jsem lepší než ostatní? Inu, nebylo to kvůli tvým zvláštním kvalitám, moudrosti ani urozenosti. Velmi lakonicky řečeno: Proč právě já? Protože On to tak zamýšlel! Člověk nemůže sám sebe vyvolit, vyvoleným se stává. Je to vlastně dost pokořující přiznání. Apoštol Pavel o svém obrácení a povolání u Damašku napsal: „Povolal mě svou milostí, rozhodl se...“ (Ga 1,15) Viděno touto optikou, vyvolený přichází o předmět své „přirozené“ chlouby.
V evangeliích je Ježíš z Nazaretu označen jako „ten vyvolený“: „A z oblaku se ozval hlas: ‚Toto jest můj vyvolený Syn, toho poslouchejte.‘“ (L 9,35) K čemu vedlo Ježíše toto vědomí a sebevědomí vyvolenosti? O tom nejlépe svědčí jeho slova a činy doložené v evangeliích. „Syn člověka nepřišel, aby mu sloužili, ale aby on sloužil, a aby dal duši svou na vykoupení za mnohé.“ (Mk 10,45)
Apoštol Pavel shrnuje misi tohoto vyvoleného Syna ve známém hymnu: „Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.“ (Fp 2,6–11)
Ježíš Kristus nevyužil svoji moc, dalo by se říci své jedinečné vyvolení, k tomu, aby panoval, nýbrž aby pokorně sloužil. Jak odlišný je to příběh od životopisů císařů, králů a jiných vládců doby tehdejší i současné? Nutno dodat, žel také křesťanských panovníků, nebo dokonce církevních představitelů. A Bůh se přiznal právě k Tomu, který se nepovyšoval. Toho vyvýšil nade vše. Tomu, který přijal úděl pokorného služebníka, Ten je oslavován jako Pán. Vztah mezi Kristem a těmi, kteří ho oslovují Pane, Pane Ježíši, vyjadřuje apoštol Pavel uvozujícím slovy citovaného hymnu: „Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši.“ (Fp 2,5) Jinak řečeno, sdílejte s Kristem jeho smýšlení, jeho pohled a přístup.
Vraťme se ještě jednou k Lewisově postřehu o „pokažení slova“ – konkrétně zmiňuje anglické slovo gentleman: „Opravdový gentleman je ten, kdo se jako gentleman chová!“ Snad tudy vede cesta, jak očistit slovo vyvolení od jeho staletých nánosů. Jednak návratem k biblickým kořenům pojmu „vyvolení“ s důrazy, které naznačil Pavel Hošek. A ruku v ruce s tím usilovat o to, aby se milost Božího vyvolení prokazovala v běžném životě jednotlivce i křesťanské církve.
Tedy aby poznávacím znamením vyvolených nebyla pýcha teologická, církevní či denominační nebo pocit morální nadřazenosti, nýbrž pravý opak: „Jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, oblecte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost.“ (Ko 3,12 ČEP) A to vše s plným vědomím, že Bůh je zdrojem a původcem nezaslouženého vyvolení, posilou v našem lidském „chtění i činění“ (Fp 2,13) i konečným cílem našeho poslání (Fp 3,14).