Svědectví Tomáše Trávníčka

Uvěřil jsem, když mi bylo devatenáct. Chodil jsem do metodistické církve a hodně jsem poslouchal Daniela Hottmara – kazatele na vozíku. Byl mírný a já jsem se kvůli tomu, jaký byl, od samého začátku toužil stát kazatelem. Moje představa byla, že všude, kam přijdu, budu říkat moudré věci a dají mi najíst. Dneska mi všichni mladí připadají moudřejší, než jsem byl tehdy já.

Daniel si dodělával vzdělání a já jsem ho vozil do školy – ať už když šel na přednášku, nebo když měl přednášet. Nasával jsem povolání kazatele skrze něj – a viděl jsem, že někdy je to krásné, ale někdy to je řehole. A když je to těžké, tak jak je to těžké doopravdy. Dokáže to semlít. Viděl jsem ho i sklíčeného, vnímal jsem, jak ho bolí, když se lidi vydají špatnou cestou a on s tím nemůže nic dělat… Tehdy jsem prohlásil, že až se jednou zblázním, tak se stanu kazatelem. Takže si mě teď lidé, kteří si to pamatují, dobírají, že už jsem se zbláznil. Ale tou dobou mě touha po tomto povolání na nějakou dobu přešla.

Ale Pán Bůh si mě přitahoval. Byl jsem starším sboru a občas jsem i kázal, ale po několika rozhovorech a po zralé úvaze jsem došel k názoru, že to není cesta pro mě. A přestože jsem po tom toužil, zřekl jsem se toho. Říkal jsem si, že než být špatný farář, je lepší být dobrý zahradník. Aspoň neublížím lidem.

Rok nato měl Daniel z Kladna odejít – byl tam přes dvacet let. Já jsem v té době byl už pomocníkem kazatele, což byla u metodistů funkce ekvivalentní druhému kazateli, a zároveň jsem mu jako vozíčkáři dělal asistenta. Ale neviděl jsem kazatelství jako svoje budoucí povolání, nemyslel jsem si, že bych na to měl.

Jednou byl Daniel na nějaké kazatelské schůzce se superintendentem, což je v metodistické církvi něco jako v CB předseda Rady. Jako jeho asistent jsem ho čekal na pokoji. Bylo mi úzko, protože jsem věděl, že odchází. Tak jsem se modlil: „Pane, co budu dělat? Já už tu tesařinu nezvládnu. Už se necítím na to, lézt po střechách...“ Práci asistenta jsem totiž dokázal skloubit s péčí o malého syna a nemocnou manželku, hodně věcí jsem mohl dělat z domova, Daniela jsem vozil jen občas. Když jsem měl sám nějakou duchovenskou práci, tak lidi přišli k nám, přípravy jsem si dělal doma. Bez práce jsem zůstat nemohl, protože z příspěvku se to nedalo utáhnout – peníze stačily do půlky měsíce, a někam do zaměstnání jsem taky jít nemohl, protože manželka by to sama doma nezvládla.

Otevřel jsem tehdy Bibli a četl jsem, jak po Ježíšově vzkříšení učedníci sedí s Petrem na břehu Galilejského jezera a přesně jako v té chvíli já nevědí, co mají dělat. Najednou se jim všechno zbortilo, všechny představy, jak to bude dál s Ježíšem super… A najednou tam On nebyl. A všechno je jinak. Petr přemýšlel, že se vrátí ke svému řemeslu – a šel rybařit. Ale když se vrátil, Ježíš se objevil na břehu a řekl mu, že má pro něj něco jiného – má se stát rybářem lidí. Napadlo mě, že právě tohle mi Bůh říká, ale moc se mi to nezdálo – nic tomu nenasvědčovalo.

Daniela jsem měl vyzvednout v sedm hodin večer. Když jsem tam přišel, ještě nekončili. Přijal jsem pozvání počkat uvnitř, a tak jsem se posadil. Po chvíli řekl superintendent přítomným kazatelům, nebylo to na mě: „Prosím vás, popřemýšlejte, jestli nemáte ve sboru někoho, kdo by se chtěl stát kazatelem. Někoho, koho by si chtěl Pán Bůh použít. Protože máme podstav.“ A já jsem prožil něco neuvěřitelného. Vím, že se to stalo, ale nikdy se mi o tom moc mluvit nechtělo, protože to bylo hodně zvláštní – cítil jsem, jak Bůh položil ruku na mou hlavu. Byla těžká, zajel jsem dolů jak v zubařském křesle. Nebyl jsem schopen nic dělat, ale přesně jsem věděl, že mluví ke mně. Chvíli mi trvalo, než jsem se oklepal. Daniela jsem pak na vozíku vytlačil z budovy, seskákali jsme schody… Připadal jsem si divně, protože před rokem jsem po rozhovoru s tímto kazatelem usoudil, že na práci kazatele nemám. Ale teď jsem měl biblický text a nadpřirozený prožitek. Ale nic jsem neříkal. A Daniel se na mě podíval a řekl: „Měl bys to být ty.“ Myslel to naprosto vážně a dodal, abych na to nespěchal a modlil se za to.

Řekl jsem mu, co jsem předtím prožil: Bible, nadpřirozené potvrzení plus slovo kazatele, který mě znal od mého narození a prožil se mnou všechny průšvihy. Ale žádal jsem po Bohu ještě potvrzení – a dal jsem mu jednu překážku: jestli to manželka nepřijme – protože metodističtí kazatelé se často stěhují na povel, na jaře na konferenci dostanou příkaz a v září jedou – tak do toho nepůjdu. V té době jsme měli bezbariérový byt. A manželka řekla, že půjde se mnou tam, kam mě posílá Bůh. Nechal jsem jí ještě deset dnů na modlitby, abych se dozvěděl, že názor nezměnila.

Nikomu jsem o tom neřekl, věděl to jen Daniel. Bylo jasné, že jestli mám dělat kazatele, musím se vzdělávat a nastoupil jsem na ETS. Pak jsem po Danielovi na nějakou dobu převzal sbor. Různými cestami se pak stalo, že mě jeden známý oslovil s dotazem, zda nechci jít dělat kazatele CB do Neveklova, že se tam za něj modlí už 90 let. A ať zavolám Pavlovi Černému. Vypadalo to jako Boží odpověď na moje modlitby a východisko z další složité situace.

Znal jsem Pavla z ETS a zpočátku jsem si vůbec neuvědomoval, do jak vážené společnosti jsem se dostal – šel jsem za Božím hlasem naivně a prostě. Řekl jsem mu tehdy o sobě všechno – i to, že mám ženu na vozíku. Odpověděl, že to zní zajímavě. A rychle se rozjelo kolečko modliteb staršovstva a rozhovorů, jehož výsledkem bylo, že jsou pro a že v Neveklově postaví faru. Bylo to nereálné, jak z amerického filmu. Za několik měsíců ji skutečně postavili – bezbariérovou, upravenou pro potřeby vozíčkáře. Nikdy jsem nezažil takovou podporu. Doteď je to obrovským svědectvím pro naše nevěřící rodiče.

Byla to zvláštní cesta. Pořád mne provází verš, který jsem na ní přijal: „Ty jsi můj Bůh, moje budoucnost je ve tvých rukou.“ (Ž 31,15–16)