Ing. Petr Jašek spolupracovník české pobočky organizace Hlas mučedníků, člen CB V prosinci 2015 byl zadržen v Chartúmu kvůli údajné protistátní činnosti a uvězněn. Koncem února 2017 dostal milost od súdánského prezidenta a vrátil se do Česka.

Tvůj příběh proběhl všemi médii, sledovala tě doslova celá republika. Řekl bys, že se dá nějak připravit na pronásledování?

Během své práce pro Hlas mučedníků jsem prošel celou řadou příprav a školení, co se týče praktických věcí, jak na danou situaci reagovat. Je pravda, že když je člověk na začátku připravován na to, co by se mohlo stát, ale pak jezdí a pokaždé se z těch cest vrací, stávají se určitou rutinou a člověk nebere strach moc vážně. Stává se součástí života. Ohledně pronásledování pro víru jsou v Bibli návody, kterých je dobré se držet a které umožní připravit se na různé situace. Ale rozhodně to není tak, že existuje příprava, po které by si člověk mohl říct: „Tak, teď jsem na to připraven.“ Troufal bych si říct, že je to naopak – kdo si tohle řekne, tak pak v reálné situaci selže. Připravenost vždycky vyžaduje určitou pokoru a je jednoduchá – zůstávat v Kristu.

V 15. kapitole Janova evangelia v prvních deseti verších Ježíš mluví o tom, že on je vinný kmen, jeho Otec je vinař a my jsme ratolesti. Vyplývá mi z toho několik zásad. Jednou z nich je zůstávat v Kristově slovu – musíme se sytit Božím slovem, číst Bibli. To je jedna ze základních podmínek v přípravě na jakoukoli situaci. Druhá je ta, že člověk zůstává součástí kmene – církve, živého křesťanského společenství. Neexistuje individuální, solitérní víra, která by dlouhodobě mohla odolávat. A třetí, nejdůležitější zásadou je, že jako ratolest zůstává spojena s kmenem, i my musíme mít intimní modlitební spojení s Kristem.

Když se těchto tří věcí budeme držet, tak můžeme říct, že zůstáváme v Kristu. A když zůstáváme v Kristu, jsme nejlépe připraveni pro jakoukoli situaci, ve které může být naše víra podrobena zkoušce. Žádná situace nás nemůže překvapit nepřipravené. Není to o pocitu, že v daném momentu mám tak silnou víru, že vydržím. To je většinou pýcha, která může předcházet pád.

Ta situace v Chartúmu v prosinci 2015 – zaskočilo tě to?

Do určité míry ano, právě proto, že se ta situace vymkla z rutiny – najednou jsem se nevrátil z běžné čtyřdenní předem naplánované cesty. Překvapení tam bylo. Ale protože jsem v té době už aktivně připravoval křesťany, kteří žijí stále ještě ve svobodě, aby počítali s tím, že může dojít k pronásledování, bral jsem to jako něco, co je pro křesťana přirozené. A moje otázky nezněly: „Bože, proč?“ Protože situace, kdy budeme pro svou víru předváděni před nějakou totalitní autoritu, nám Pán Ježíš dopředu oznámil. Až potom, když čas běží a člověk se nevrací domů, vyvstávají jiné otázky: „Jak dlouho, Pane?“ S tím souvisí otázka, jak je člověk schopen tu situaci zvládat. Přijdou obavy, strach, co bude – člověk se nebojí jen o sebe, ale má na mysli a na srdci svoje nejbližší.

Když přišel strach, co jsi prožíval? K čemu ses upínal? Co na něm bylo nejhorší?

V první fázi, když jsem neměl žádný kontakt s rodinou, nemohl jsem jim nic říct, to byla spíš starost o nejbližší – jak oni se s tou situací vyrovnají. Neměl jsem Bibli, nemohl jsem ji tam mít, byl jsem mezi nepřáteli evangelia. Jediným prostředkem, jak člověk může získat Boží pokoj, je modlitba. Stala se pro mě jediným zdrojem Božího pokoje, a to nejen modlitba moje, ale i mnohých křesťanů, kteří se v té době modlili za mě.

Modlitba je široký pojem. Jak a za co ses modlil?

Mohu-li to zhodnotit ze svého pohledu, tak první čtyři měsíce byly moje modlitby hodně sobecké. Člověk se modlí hlavně za svoje propuštění, za to, aby se mohl setkat se svými blízkými a aby ta situace skončila. Ale pak mi Pán Bůh otevřel oči a já jsem pochopil, že se mnou v té situaci má nějaký svůj vyšší plán – abych tam, kde jsem, zvěstoval evangelium. Bůh tam otevřel dveře a já jsem viděl ty čtyři měsíce na pomyslných miskách vah proti věčnosti člověka, který může odevzdat život Kristu, jako něco naprosto lehkého. Bylo to nesrovnatelné. A to mi hodně pomohlo ve zvládání dané situace a s ní spojeného diskomfortu, ale i těch závažnějších věcí, jako je strach, bolest atd.

Ve své knize Snubní prsten za život, která mapuje tohle tvoje životní období, popisuješ dobu ve vězení velmi surrealisticky. Zažil jsi tam situace, kdy tě strach paralyzoval natolik, že ti vzal výhled na Krista?

Určitě zažil. Za první tři měsíce jsem zhubnul 25 kilo kvůli podvýživě, vězeňská strava byla těžko stravitelná. Úbytek váhy s úbytkem krve z vnitřního krvácení, kterým jsem trpěl a které se odhalilo později, vyvolaly strach. Ne z toho, že bych v tom vězení zemřel, ale v anémii trpí celé tělo, zejména mozek, nedostatkem kyslíku – a to ve mně vyvolalo vážnou obavu o moje duševní zdraví. Vnímal jsem okolnosti a ztrátu fyzického zdraví, a fyzické útrapy se projevily především na zdraví psychickém. Zakladatel Hlasu mučedníků Richard Wurmbrand, který zažil 14 let v komunistickém žaláři v Rumunsku stalinistické éry s neskutečným bitím a mučením, vždycky říkal, že psychické mučení je někdy horší než to fyzické. Já jsem neprošel takovým trýzněním jako on, ale naprosto mohu souhlasit s tím, že psychické mučení, neklid a deprese, které člověk může v takových situacích prožívat, ho zasáhnou možná citelněji než fyzická újma.

Musel jsem s tím zápasit, prožil jsem si čtyři měsíce na dvou různých samotkách. Někdy to znamenalo hluboký modlitební zápas. Musel jsem vstát a chodit kolem dokola cely a někdy i nahlas vyhlašovat, že Ježíš je skutečně mým pokojem, mojí radostí – než se to stalo skutečností a moje mysl a moje srdce začaly zakoušet ten Boží nebeský pokoj, který převyšuje veškeré lidské pomyšlení.

Zvláštní bylo, že skoro každý den probíhal stejně. Ráno jsou situace ve vězení nejhorší – člověk je hladový, někdy jsme čekali na jídlo až do jedné hodiny odpoledne. V takových situacích člověk začne depresivním myšlenkám podléhat mnohem snadněji. Takže zápas o pokoj a prožívání radosti v Kristu jsem musel vést znovu.

Ke změně došlo až v předposlední věznici Al-Huda, kde byla vězeňská kaple, kam jsem mohl každý den chodit a kde jsem se jednou až dvakrát týdně mohl sdílet se svojí vírou. Právě tam najednou, jako mávnutím proutku, zmizely tyto ranní depresivní stavy, protože radost z toho, co jsem v tom vězení mohl dělat, naprosto převážila strach.

Je Boží pokoj hlubší a větší na základě strádání, které jsi prožil? Je nutné zažít něco hluboce negativního, aby člověk uměl docenit hluboký Boží pokoj, který je mu pak dán?

Strach je emoce, kterou člověk přirozeně reaguje na hrozící nebezpečí. Takové situace zažilo a zažívá mnoho lidí. Ale pro křesťana může být zvládání strachu úplně jiným procesem, pokud se řídíme pokyny v Božím slově, ze kterého si můžeme vzít ponaučení. V Bibli je místo strachu často použit výraz „bázeň“ před Hospodinem. Tyto verše dávají křesťanovi zdroj síly, aby zvládal těžké situace. V Přísloví 14,27 je psáno: „Bázeň před Hospodinem je zdroj života, aby se člověk vyhnul léčkám smrti.“ To nejdůležitější, co pro zvládání těžkých situací můžeme udělat, je uvědomit si, že vůči strachu nejsme imunní, ale že přímo určitý typ strachu (bázeň) pěstujeme a snažíme se v něm žít.

Celý rozhovor s Petrem Jaškem je v audioarchivu www.twr.cz v pořadu Na sobotní frekvenci Proglasu