Politická reprezentace téměř na všech úrovních po léta ztrácí respekt. Stačí sledovat prezidenty Klause a Zemana – postrádají úctu k oponentům a nezakrytě opovrhují lidmi. O hradní kamarile a mluvčím hlavy státu ani nemluvě. Vláda vedená premiérem s jeho poradci zmateně mění svá rozhodnutí a nezvládá pandemickou krizi. Poslanci v parlamentu předvádějí komediální výstupy často za hranou slušnosti. Příklady politiků ovlivňují chování celé společnosti. Obrátili jsme se proto na zkušeného novináře Daniele Rause, aby nám se skepsí z české politiky pomohl.

Jak se vyrovnat s marasmem v politice? Lze ctít politiky, jejichž příklad demoralizuje společnost?

V knihách Mojžíšových je zapsán známý případ Sodomy. Abraham se snaží zachránit situaci a smlouvá s Hospodinem. Jeho apel je logický. Kdyby tam bylo padesát spravedlivých, tak je zničíš s celým městem? Hospodin říká, že ne. Abrahamovi ale rychle dojde, že padesát je na Sodomu nedosažitelný počet. Tak ho postupně snižuje, až skončí na deseti. Bůh souhlasí. Bingo.

Dnes můžeme jenom spekulovat, jestli tehdy nemohl vyjednat lepší podmínky. Co kdyby tlačil počet ještě dolů, třebas na dva, tři, nebo dokonce na minimální možnost jednoho spravedlivého? Jde tady totiž o princip, se kterým souvisí otázka, kolik spravedlivých zachrání Sodomu?

Onen princip se dá pozorovat v mnoha oblastech života, zejména v politice. Lidé mají občas sklony uchylovat se k laciné paušalizaci: politici jsou takoví nebo makoví, všichni kradou, politika je špína, a tak dále. Otázka Abrahamova by ale zněla: Kolik spravedlivých máme ve zdejší politice? A kolik je jich zapotřebí?

Snažím se napočítat aspoň těch deset, abych se vzápětí dopracoval k další otázce. Jak si vůbec představit spravedlivého politika? Stačí, aby nekradl, nebral úplatky a neměl doma v šuplíku akcie na doručitele? Jaký je z toho pohledu stav zdejší politiky? Je sklenice aspoň napůl plná?

Po pádu komunismu jsme zažili období ideálů. Do velké míry je ztělesňovali právě politici, přesněji řečeno lidé, kteří do politiky nastoupili. Bylo třeba se zbavit sovětských okupantů a vykročit směrem na Západ. Chtěli jsme se stát svobodnou společností, vraceli jsme se do Evropy, vyznamenáním pro nás bylo členství v NATO a v Evropské unii. Věřili jsme v obnovu společnosti, včetně té duchovní. Církve měly najednou svobodu i nebývalý společenský kredit. Bylo třeba zaplnit duchovní prázdno, jež po sobě komunismus zanechal.

Jinými slovy, zdálo se, že pravda a láska s přehledem zvítězí nad lží a nenávistí. Prezidentem se stal ostatně autor tohoto hesla, bývalý politický vězeň Václav Havel, který vystoupil v televizi se slavným novoročním projevem. Z něj se notoricky cituje jeho konstatování „Naše země nevzkvétá…“. Předcházela mu ale jiná, ještě důležitější věta: „Předpokládám, že jste mne nenavrhli do tohoto úřadu proto, abych vám i já lhal.“

Jenomže pak se věci vydaly trochu jiným směrem. Ze slova „pravdoláskař“ se stala bezmála nadávka. Obrovský majetek byl v privatizaci víceméně rozkraden. Ten církevní byl naopak zcela záměrně zablokován, čímž se z církví staly rukojmí a nemohlo to skončit jinak než hospodským pocitem pospolitého lidu, podle kterého šlo prelátům stejně vždycky jenom o prachy. Víra v čestnou politiku postupně slábla, až z ní nezbylo skoro nic. Zoufalí voliči hledali (a hledají) alternativu v nových politických uskupeních, od kterých naivně očekávali (a očekávají) nápravu věcí veřejných.

Zaznívají hlasy, že po třiceti letech svobody se nacházíme ve stavu nečekaného úpadku, pokud to není rovnou trvalá realita. Když mluvím s lidmi, jejichž názoru si vážím, slyším v různých verzích obavu, že takhle neblahý trend nemůže dobře skončit. Mám tendenci souhlasit. Je to na modlitby. Ale co s tím? Tentokrát už to asi nespraví revoluční zvonění klíčů. Chce to spoustu trpělivosti a nenápadné práce. Chce to lidi s velkou vizí.

Křesťané měli odjakživa jednu úžasnou přednost – i do zdánlivě ztracených situací dokázali vnášet naději. Vždycky věřili v možnost změny. Samotný apoštol Pavel byl obávaným pronásledovatelem církve, než přišlo zjevení, jež od základu změnilo jeho život. Stav tehdejší společnosti Římské říše (o politice nemluvě) si ani v nejmenším neidealizoval. Naděje, která se ho v osudném okamžiku dotkla, byla prostě příliš velká. Nedokázal mlčet. Šel by s ní i do Sodomy. Zdejší politika není v dobrém stavu. Naděje ale zůstane, dokud budou existovat lidé, kteří do ní půjdou s poctivou vizí změny.

Daniel Raus