„Když jsem sám, vždycky čekám na chvíli Božího dotyku. Tehdy je pro mě milost Boží takové pohlazení. Moje intimní rozhovory s Bohem jsou pro mě něco jako odměna a já čekám, kdy znovu přijde.“

Měl se stát knězem, ale stal se hercem. Bohu díky. Začátkem roku zemřel a mě napadlo, že jsem zase něco prošvihl. Pár týdnů předtím jsem na internetu hledal, jestli nehraje v Praze. Měl jsem pro něj komplet Biblické poezie na CD, určitě by ho potěšil. A měl jsem taky připravenou otázku: Majstre, keď to budeme robiť po slovensky, môžem zavolať? Marián Labuda byl velký herec a moudrý člověk. Spojoval v sobě duchovno a kumšt. Do divadla přinášel kousek kostela a do kostela kousek divadla. Svět je totiž jeden a my žijeme v jeho dimenzích, ať to chceme, nebo ne.

Kdysi jsem s ním dělal rozhovor, a pak se zrodil nápad, jestli neuděláme těch rozhovorů víc, aby z toho byla útlá knížka k nedělnímu zákusku. Zákusky měl Marián Labuda rád, nebylo třeba ho přemlouvat. Útlou knížku pak vydal Návrat domů. Jedna kapitola se jmenovala O Bohu, církvi a sexu.

Ptal jsem se, jakou má představu Boha. Odpověď stojí za citát: „Věřím, že v tom nebi u Boha je oddělení, pod které spadají malí, tuční, zavalití a kousaví lidé. Tedy taky já. A Bůh, který má i tuhle kategorii na starosti, je důvěrně zná. Je na ně takříkajíc specialista. Tak s ním vedu svoje dialogy.“

Ptám se: Jaké dialogy? A on povídá: „Když jsem sám, vždycky čekám na chvíli Božího dotyku. Tehdy je pro mě milost Boží takové pohlazení. Moje intimní rozhovory s Bohem jsou pro mě něco jako odměna a já čekám, kdy znovu přijde.“

Když Marián Labuda zemřel, vzpomněl jsem si na to pohlazení. Svátost posledního pohlazení. Jo a do toho oddělení pro malé, tučné, zavalité a kousavé určitě nebude špatné jednou zajít.