Hospodin znovu vzplanul proti Izraeli hněvem a podnítil Davida proti nim: „Jdi, sečti Izraele a Judu!“ 2S 24,1

Sčítání lidu je tu popsáno jako něco trestuhodného. Proč?

David byl člověk, který měl zkušenosti s poražením Goliáše, vítězstvím nad Saulem, zažil mnohá válečná vítězství a často vítězil s menšinou bojovníků, protože ho vedl Bůh. Jen výjimečně svolával pomoc ostatních izraelských kmenů – on sám byl z Judy a ostatní kmeny přicházely na pomoc jen v situacích ohrožení říše. Jenže v tomto případě si najednou chtěl vybudovat svoji vlastní stálou armádu a začal kvůli tomu sčítat vojsko. Chtěl vědět, kolik mužů by mohl povolat do zbraně a vytvořit si touto regulérní armádou jakousi jistotu. To se Bohu nelíbilo. Pořád musíme mít na mysli, že slovo „Izrael“ znamená „Hospodin bojuje“. To Hospodin bojuje za svůj lid. Sčítání lidu byla tedy opovážlivost.

V 1Pa 21,1 je přesně tato situace popsána následovně: „Proti Izraeli povstal satan a podnítil Davida, aby sečetl Izraele.“ To jsou dvě velmi rozdílné verze. Tak kdo podnítil Davida?

Můžeme jít do Nového zákona. Pavel měl osten, který ho bil přímo do tváře. Ve 2K 12,7 píše, že to byl osten od Pána Boha. Ale vzápětí udává, že to byl posel satanův. Takže i zde vidíme, že není úplně jednoduché třídit věci podle toho, co je od Boha a co je od satana, protože Bůh někdy může dát satanovi možnost, aby nás tříbil a různým způsobem zkoušel. Bůh nebránil satanovi, aby vsugeroval Davidovi myšlenku, že se má spolehnout na sebe, a nechal ho, ať to tedy zkusí. Ať se zjistí, jestli David podlehne pokušení, že si se svojí armádou vystačí sám, a už nebude spoléhat na Hospodina.

Je to vysvětlení i pro dnešní křesťany a jejich vlastní životní trápení?

V Novém zákoně v řečtině je slovo „peirasmos“, což znamená zároveň „pokušení“ i „zkouška“. Když se podíváme na nějakou těžkou věc v životě člověka, můžeme říct, že nás napadl satan, ale vzhledem k tomu, že jsme Boží děti, mohl mu to dovolit Bůh, abychom poznali svou slabost. Nebo aby nás dovedl někam, kam jsme sami jít nechtěli. Bůh je nade vším, i nad dějinami. I v našem osobním životě, pokud jsme se mu vydali, nás Bůh vede, a to i když některým věcem nerozumíme. Mnohdy i zlé věci mohou způsobit dobro – ohlédneme se a vidíme, že nás Bůh vedl třeba k pokání a naučil nás něco, co nám pro budoucnost bylo k dobru. Nemůžeme to říct člověku, který zrovna trpí, ale můžeme to vztáhnout do svého života – že mi bylo k dobrému, když jsem pobyl v trápení (Ž 119,71). David vždycky zůstane úžasným příkladem, protože to při svých mnohých chybách byl člověk, který dovedl činit pokání a který byl králem podle srdce Hospodinova. To je velmi důležité.

V Bibli je zmíněné sčítání popsáno jako ohavnost. Ale o Davidovi se dál píše, že byl vždycky spravedlivý a jednal v souladu s Boží vůlí – až na tu věc s Urijášem. Proč tam tento hřích není zmíněn, i když měl za následek tisíce mrtvých – tedy nesrovnatelně horší následky než vražda Urijáše?

To ukazuje na to, že Davidovo pokání vzal Bůh vážně, a tak už nejsou všechny Davidovy hříchy vyjmenovávány. Nájemná vražda Urijáše byla zřejmě největší hřích, ale David samozřejmě selhal několikrát. A jedno velké selhání bylo právě toto sčítání lidu, kdy si z výše uvedených motivů nedovoleně dovolil spočítat jiná pokolení než Judu. Bůh ale odpouští dokonale.

Sčítání trvalo devět měsíců a je psáno, že ho nedokončil. Sečtené počty se v knize Paralipomenon a v knize Královské rozchází o statisíce. Je to právě tím, že sčítání nebylo dokončeno, nebo Bibli v takových věcech prostě nelze brát doslova?

Věřím, že Bible je pravdivá, ale nevyučuje všechny věci stejně. Vyučuje o Pánu Bohu, o hříchu, o člověku. Zeměpisné, přírodopisné a dějepisné věci v Bibli jsou někdy přesné a jindy tvoří pouze kulisu dějům spásy. Rozdíl v uvedených počtech – a v tom se starozákoníci liší – může být způsoben jednak tím, že sčítání nebylo dokončeno (dva kmeny dokončit vůbec nemohl – kněžský kmen Lévi nechodil do války a Benjaminovcům patřilo území Jeruzaléma, kde byla svatyně, takže Benjamínce Jóab také nechtěl počítat), jednak rozdílným počítáním. Slovo „tisíc“ je v hebrejštině až na jediné písmeno totožné se slovem „válečník“, takže nemuselo jít o počty tisíců lidí, ale počty trénovaných vojáků – válečníků, ne obyčejných lidí. Chyba v opisu textu není vyloučena.

Nemohl si Bůh tenhle detail „ohlídat“? Vždyť pokud je chyba v jednom, může být chyba i v jiném a věrohodnost Bible tím klesá…

Myslím, že to ukazuje právě na to, že Bůh „neznásilnil“ autory Bible. Psali pod vlivem Ducha svatého, ale Bůh jim ponechal jejich přirozenost, jejich styl jazyka, jejich kulturu. Pozná se, co Bible tvrdí a vyučuje a co je doprovodným materiálem.

Proč Bůh trestal Davidovou chybou celý Izrael? Mor padl na lid…

Tento příklad nám ukazuje závažnou věc – že za chyby vůdců platí lid. Mnozí Němci, a to i ti, kteří nebyli pro válku, trpěli za to, že jejich vůdce dělal tak strašné věci. Když je člověk ve významném postavení, může ovlivnit životy těch, kdo jsou mu svěřeni. A David byl králem Izraele. Prožívá hluboké pokání. Nejprve lituje, a když vidí, jak umírají lidé, dokonce přijde s prosbou, jestli by ten trest nemohl dopadnout na něj a jeho rodinu. To je úžasný příklad politika i pro dnešní dobu – pro vyvození politické zodpovědnosti. I dnes by mělo zaznívat: „Zaplatím to já a moje rodina, neměl by to za mě platit stát, tedy druzí lidé.“ To je velmi aktuální věc.

Co je největším poselstvím tohoto příběhu k současným křesťanům?

Když uděláme chybu, máme volat k Hospodinu jako David. Nedělal všechny věci dobře, ale byl podle srdce Hospodinova. Dovedl činit pokání. To je to největší. Bože, přijmi mě, očisti mě, obejmi mě Kristovou láskou a dej mi zase možnost jít za Tebou. Možná některé důsledky hříchu dopadnou na náš život, ale možná to Bůh zastaví, protože už to mnohokrát udělal.