Co všechno může znamenat ztráta svobody pro člověka, který se octne ve vězení, se těžko vysvětluje lidem, kteří něco podobného nezažili na vlastní kůži.

Ponechme stranou na veřejnosti rozšířený názor, že vězení je jen hotel. Každému, kdo to říká, bych přál mimo jiné strávit ve věznici třeba 14 dní, aby si sám mohl vyzkoušet, jaké to je. Sdílet prostor s dalšími spoluvězni, které si nevybírá, se spolubydlícími, kterých je třeba šest nebo i deset. Sdílet sociální zařízení s dalšími padesáti lidmi, kde neteče teplá voda 24 hodin denně. Žít v místnosti, kde si nemůže večer svítit podle své úvahy, podrobovat se denně různým režimovým a bezpečnostním opatřením a úkonům atd. Každý má přesně nalinkováno, kdy jsou jaké činnosti a aktivity a musí žádat téměř o cokoli, co souvisí s naplněním běžných osobních potřeb (nákup, návštěva, telefon atd.).

Určitě jsou vězni, kteří se ve vězení cítí dobře. Mají své pohodlí, kterého na svobodě nejsou schopni dosáhnout a možná po něm ani netouží. Skutečnost, že chápou prostředí, v němž se ocitli, ovšem neznamená, že jsou šťastní, spokojení se svým životem a že se jim život ve vězení líbí. Mezi současnými téměř devatenácti tisíci vězni je takových naprosté minimum.

Ztráta svobody jako takové, časté zpřetrhání vazeb k životu venku nebo prosté nenalezení smyslu života a zklamání ze sebe samého i z druhých, kteří v něj vkládali naději, je další částí, která prohlubuje propast v životě vězně. To vše činí trest trestem.

Ve vězení se v souvislosti se změnou, kterou člověk prochází, hovoří často o takzvané prizonizaci. Ta má dvě části: institucionalizaci, což je přizpůsobení se věznici a jejímu chodu jako instituci; a ideologizaci, která znamená indoktrinaci vězně vězeňskou subkulturou, jejími názory a způsoby jednání a vtahování vězně do dalšího kriminálního myšlení a jednání. Obě části se zaměstnanci věznice snaží ovlivnit pozitivním způsobem, například prostřednictvím cílených programů zacházení s odsouzenými, vhodným umisťováním vězňů apod. Vždy jde o to, aby byl vězeň co nejvíce ovlivňován pozitivními hodnotami a získal správný náhled na své jednání. Aby si uvědomil, že na druhé straně mříží je také oběť, které ublížil.

Přirozeně se někteří lidé ve vězení snaží bránit skutečnosti, že jsou omezováni na svobodě, a různým způsobem odmítají dobře míněné snahy okolí. Často jednají čistě účelově. Navenek plní vše, co se po nich chce, zejména pokud jde o vnější chování. Dokážou být ve správnou dobu servilní, dokážou i určitou dobu vykonávat nějaký úkol, třeba úklid, když za to něco bude, například pochvala či jiná výhoda. Vedle toho se u nich ale nic nemění a vedou svůj druhý život kriminálníka. Toto přizpůsobení se vnějším podmínkám jim dává určitý falešný pocit svobody. Mohou proplouvat systémem, aniž se u nich cokoli doopravdy změní.

Po čase jsou propuštěni a vrací se přirozeně k páchání trestné činnosti. Za čas se zase ocitají zpátky ve vězení. Celkem přirozeně si hledají kamarády a blízké osoby z okruhu podobně zatížených jedinců. V souvislosti s tím je nutné chápat i tu skutečnost, že se nejedná o žádný ideální spolek kamarádů. Zlo je všudypřítomné i v jednání a chování vězňů mezi sebou. Dokážou si vzájemně nesmírně ublížit a ztížit si i život ve vězení. Podrazy a intriky jsou mezi vězni na denním pořádku, je to součást místní „firemní kultury“. Běda tomu, kdo je nějak výjimečný a chce příliš vybočovat. Ten brzy narazí.

Je těžké si bez nějakého hlubšího ukotvení zachovat byť jen zbytek zdravých návyků a názorů. Neustálá konfrontace se spoluvězni člověka obrušuje, relativizuje jeho názory a bere mu naději. Čím je pobyt delší, tím může být propad hlubší. Člověk je prostředím devastován fyzicky i duševně. Každý další trest se „sedí“ hůř a hůř. Člověk po letech kriminálu vnímá daleko víc marnost promarněných let svého života i to, o co přišel. Časté deprese a úniky do závislostí jsou proto docela běžné a z venkovního prostředí se dostávají i za zdi věznic, kde se prohlubují, neboť není kam uniknout. Při všech činnostech je vězeň zase jen mezi lidmi, kteří něco spáchali, většinou toho nelitují, sdílí to mezi sebou a nemají dobré vztahy. Zkuste v tomto prostředí zůstat normální.

V takto prožívaných dnech se brzy dostaví ztráta smyslu života jako takového. Únikem je proto pro spoustu odsouzených práce – odjíždí na osm a více hodin na pracoviště a ocitnou se aspoň na chvíli v jiném světě. Také smysluplné speciální a zájmové programy zacházení dokážou člověka vytrhnout ze zajetých kolejí a pozitivně ho nasměrovat jinam. Velice důležité jsou vztahy s blízkými a s rodinou, návštěvy apod. To jsou chvíle, kde se dá zažít trochu osobní svobody. Naopak útěk z věznice či odchod z pracoviště je stres od začátku až do konce a těžko posoudit míru svobody, když ve výsledku znamená další a delší nesvobodu navíc.

Po letech služby duchovního ve vězení však vnímám především zkušenost osobního vztahu k Bohu jako nejdůležitější ze všech různých terapií a psychologických či pedagogických postupů, které se ve vězení uplatňují. Osobní zkušenost obrácení a přijmutí Ježíše Krista jako někoho, kdo mi odpustil a počítá se mnou jako s někým, kdo je mu nade vše drahý – to je zkušenost, která je pro vězně stejná jako pro člověka mimo vězení. Působí stejně hluboce a trvale.

Zažil jsem za dobu svého působení ve věznici několik takových hlubokých setkání s Bohem. Nikdy jsem nepochyboval o tom, že to bylo z Ducha svatého. V podstatě nebylo co řešit. Odsouzený byl najednou někdo jiný. Odrazilo se to v jeho chování a jednání, kterého si všímali ostatní spoluvězni i zaměstnanci věznice. Takový člověk pak přirozeně šíří víru okolo sebe a stává se jakýmsi mediátorem nového života – je svědectvím spoluvězňům.

Nemnoho je takových. Mnohem častěji je to dlouhodobý zápas mnoha kompromisů se starým životem zatíženým navíc trestnou činností, tedy hříchy, na které mimo Pána Boha pamatuje i lidská spravedlnost. Nelze mít starý i nový život současně. A nelze takovému člověku současně nabídnout z pozice duchovního nic víc a nic jiného než ono upřímné obrácení se k Bohu a následování cesty víry skrze Ježíše Krista. Cestu osobního spirituálního vývoje. Nutno si však uvědomit, že člověk je někdy slabý i sám o sobě a nedokáže žít venku za zdmi vězení. Mnoho takových příběhů se smutným koncem bylo už popsáno a zfilmováno.

Věřím, že i pro takové lidi má Bůh ve své milosti místo. Takovým vždy vyprošuji aspoň malou kuličku dobra v jejich životě, kterou jistě Pán Bůh vidí a kterou přeji vidět i jim samým.