„Milost Pána Ježíše Krista, Boží láska a společenství Svatého Ducha se všemi vámi.“ Tento Pavlův výrok spojuje všechny tři osoby jediného Boha. Vypadá to však, že ačkoliv s Bohem Otcem a jeho Synem v církvi vycházíme vcelku na pohodu, náš vztah k Duchu svatému bývá občas problematický. O duchovních darech, tzv. charismatech, ani nemluvě.

V minulosti v prostředí Církve bratrské i řady dalších protestantských denominací vzbuzovalo téma duchovních darů nemalé kontroverze, které v některých případech ústily i do opouštění etablovaných sborů. Církev bratrská (a nejen ona) se od té doby velmi změnila. Dnes bychom v ní negativně vyhrocené názory na tuto otázku našli už jen ojediněle. Zdá se mi však, že současný stav lze charakterizovat spíše jako postoj pasivně tolerující než proaktivní, jaký vnímám ve výrocích a jednání Krista či apoštola Pavla. Texty Nového zákona ale nehovoří o tom, že tato oblast duchovního života stojí mimo naši vůli, víru, očekávání a aktivitu. Naopak. Klíčové pasáže předkládající obraz církve jako funkčního těla Kristova na zemi (viz např. Pavlovo vyučování v 1. Korintským, 12. a 14. kapitole) kladou důraz na pestrost výbavy, kterou Duch církvi poskytuje, a na nutnost aplikace mechanizmů, které tento organismus sjednocují, ale také povzbuzují k cílené spolupráci s Duchem svatým při přijímání, používání a rozvíjení jeho konkrétních darů. Duchovní projevy způsobují opatrnost, napětí či odpor uvnitř i vně církve od samého počátku její existence: zatímco velká část svědků letniční události byla pozitivně ohromena a vnímala ji jako mocné Boží působení, jiná, evidentně rovněž početná, tento jev vyhodnotila jako důsledek nadměrného popíjení mladého vína. Spory o to, zda ten či onen duchovní projev pochází od Boha a zda jej potřebujeme, či nikoliv, zřejmě neskončí dříve než s Kristovým návratem.

Osobně mám za to, že za určitou nejistotou a pasivitou vůči duchovním projevům stojí především tři skutečnosti. Tou první je obava ze ztráty kontroly nad sebou samým i nad děním v církvi. Pokud uvěříme, že Duch může prostřednictvím darů a dalších projevů svrchovaně zasahovat do našich církevních aktivit, musíme připustit, že někdy prostě naše setkání mohou proběhnout jinak než obvykle nebo jak jsme si to při poctivé přípravě naplánovali. To je samozřejmě nekomfortní. Vzbuzuje to pocit nejistoty a má to potenciál vyvolávat ve sboru různá pnutí. Je to ovšem daň za to, že Bohu bude v církvi dáván prostor pro panování a jednání, která zdaleka přesahují naše lidské představy, jak by věci měly jít „správně“.

Bc. Zdeněk Kašpárek (*1967)

je kazatelem sboru CB v Třinci-Lyžbici. Vystudoval sociální práci na Ostravské univerzitě, dálkově studoval také ETS. Řadu let pracoval jako duchovní evangelikálních církví v Opavě a Táboře, profesně se zabýval rovněž problematikou sociálních služeb a sociálně-právní ochrany dětí, působil jako tiskový mluvčí, auditor kvality a šéfredaktor ve velkých neziskových organizacích. S manželkou Stanislavou mají čtyři dospělé děti a tři vnoučata.

Druhým naším problémem je pohodlnost. Snad každá aktivita Ducha přináší i práci navíc. Minimálně bývá nutné tyto projevy rozsuzovat a korigovat (viz např. Pavlovy pokyny pro shromáždění ve 14. kapitole 1. listu do Korintu), což může být pro staršovstva a další vedoucí služebníky náročné z hlediska času i kvalitní organizace a komunikace. A upřímně – některé z duchovních projevů se dají spolehlivě rozsoudit jen prostřednictvím jiného duchovního daru nebo až s časovým odstupem, během kterého v církvi přebývá určitá nejistota, co s tím vším má vlastně dělat. (Podobně ovšem přešlapoval sám apoštol Pavel ve Filipech ohledně toho, jak reagovat na projevy věšteckým duchem posedlé dívky.)

Třetí skutečností odrazující nás od aktivního přístupu k projevům Ducha je neznalost, resp. nezkušenost. John Wimber, jedna z vůdčích osobností charismatického hnutí 20. století, vzpomínal na to, jak ještě coby pastor tradičního protestantského sboru při kontinuálním výkladu 1. listu Korintským přeskakoval jeho 12. a 14. kapitolu – prostě nevěděl, co k tomu říci, protože to, co zde Pavel popisuje, bylo zcela mimo jeho zkušenost, tradici sboru, kterému sloužil, a mimo cokoliv, co se naučil během svých teologických studií.

Osobně jsem si ve svém životě prošel ve vztahu k působení a darům Ducha různými obdobími. Uvěřil jsem v tradičním evangelikálním sboru a o duchovních darech neměl po nějakou dobu ani ponětí. Později jsem zažil bolestivé rozdělení sboru v důsledku konfliktu mezi jeho nově se formujícím „letničním křídlem“ a ostatními. Na několik let jsem zanevřel na všechno, co mělo s charismaty cokoliv společného a pečlivě si formoval teologii postavenou na přesvědčení, že Bůh už dnes dary popsané ve 12. kapitole 1. listu Korintským nedává. Když jsem se seznámil se svou budoucí manželkou a dozvěděl se, že před lety uvěřila v charismatickém sboru ČCE v Praze Na Maninách, měl jsem se na pozoru. Poté, kdy se mi svěřila, že kdysi mluvila v jazycích, ale pak tuto schopnost ztratila a neví proč, zcela jistý si svou anticharismatickou teologií a současně upřímně důvěřující v moc modlitby jsem jí poradil, aby tuto záležitost v pokoře předložila Bohu a požádala jej, aby, pokud dar jazyků byl opravdu od něj, jí jej vrátil, a pokud nebyl, aby jí dal pokoj ve stávajícím stavu. Krátce na to mi k mému údivu nadšeně oznámila, že zase mluví v jazycích. Postupně jsem začal opouštět své duchovním projevům odporující přesvědčení a učil se je naopak přijímat a používat. Víra v možnost nadpřirozeného Božího jednání prostřednictvím duchovních darů se stala jednou ze samozřejmých součástí mé služby.

Velmi si přeji, aby více znovuzrozených křesťanů studovalo obory využitelné v pomáhajících profesích a pastorační práci. Věřících psychologů, psychoterapeutů, speciálních i nespeciálních pedagogů, zdravotníků, sociálních pracovníků a dalších odborníků je třeba jako soli. Považuji však za velkou chybu domnívat se, že pouze znalosti získané v sekulárním vzdělávacím systému jsou pro řešení lidských krizí a bolestí dostačující. Všimněme si například, kolik roztodivných lidských potíží Ježíš během své služby vyřešil díky nadpřirozenému vhledu do skrytých oblastí života konkrétních lidí, odpuštěním hříchů či prostřednictvím vysvobození od démonů. Nemyslím, že se situace v lidské společnosti v tomto směru zásadně změnila, že moc hříchu přestala působit nebo že démoni vyhynuli. V tom případě si ale musíme připustit, že řadu lidských potíží nelze úspěšně řešit pouze s pomocí odborných znalostí, protože příčiny daných problémů jsou ve své podstatě duchovní povahy. Ale i tam, kde mají nemoci a slabosti přirozené příčiny, může být naše moderní medicína na jejich řešení někdy „krátká“ nebo prostě v dané chvíli nedostupná. Jsem Bohu vděčný za dary uzdravování, „působení mocí“ a víry, které jsou v jeho Církvi stále přítomné a díky kterým jsem mohl mnohokrát v životě svých blízkých a známých vidět zázrak.

Velké pochybnosti a kontroverze způsobuje zvláště prorocká služba. Falešných proroctví se vždy objevovalo a bude objevovat nepočítaně. Stačí se ohlédnout za posledními prezidentskými volbami v USA, covidovou krizí či zjeveními v minulosti oznamujícími rychle přicházející probuzení. Musím říct, že mi velmi vadí, když se určité proroctví evidentně nenaplní, a přesto jeho nositel není schopen sebereflexe a omluvy. To však neznamená, že prorocký dar či jiné formy zjevení (např. zahrnované pod tzv. dar poznání) neexistují nebo je nepotřebujeme. Nemůžeme s příslovečnou vaničkou vylívat i dítě. Díky očekávání nadpřirozených Božích „odhalení“ jsme schopni řešit neřešitelné nebo předcházet komplikacím. Vzpomínám, jak se nám v době, kdy mobilní telefon byl ještě neznámý pojem, ztratila při sborovém pobytu v Jeseníkách skupina účastníků a při modlitbách za ně nám Bůh skrze prorocké slovo a vidění řekl, kde přesně je máme hledat (a skutečně jsme je tam našli). Nebo když nás Bůh předem skrze zjevení dovedl k rozhodnutím, která byla na první pohled nerozumná a která bychom sami od sebe neudělali – ale která se v horizontu několika týdnů až měsíců ukázala jako naprosto klíčová a zachraňující. Připomeňme si událost popisovanou v závěru 11. kapitoly knihy Skutků: Proroci z jeruzalémského sboru přicházejí do Antiochie a varují církev před přicházejícím hladomorem. Církev proroctví posuzuje jako skutečné Boží zjevení a následně organizuje sbírky, které později zachraňují lidské životy v Judsku. Jak by se asi odvíjel tento příběh, kdyby církev prorockou službu odmítala a považovala ji pouze za semeniště bludů a zmatků?

Důležité místo v duchovním životě hraje i tolik diskutovaný dar jazyků. Ano, v biblických výčtech darů bývá (spolu s darem výkladu jazyků) jmenován mezi posledními. A ano, Pavel uvádí, že ne každý ho musí mít a že nade vším stojí láska. Na druhou stranu bychom neměli přehlížet skutečnost, že sám Pavel jej používal více než všichni ostatní a jeho užívání (stejně jako dar proroctví) vřele doporučoval. Tato skutečnost a fakt, že jako jediný z duchovních darů slouží nikoliv církvi jako celku (není-li doprovázen výkladem), ale individuálnímu růstu obdarovaného, by nás měly motivovat k prosbám za něj a v případě obdržení k jeho aktivnímu využívání a rozvíjení. Dar jazyků může být důležitou součástí našich modlitebních životů – pomáhá duchovně růst, přibližovat se k Bohu, připravovat se na službu či bojovat s „obry“, kteří se stavějí do cesty Božímu působení. Není možné v jednom článku podrobně vysvětlit užitečnost a používání všech duchovních darů zmiňovaných v Písmu. Velmi stručně jsem tedy zmínil alespoň ty, které podle mého názoru nejvíce provokují diskusi. Potřebujeme je ovšem všechny. Každodenní život a služba Bohu nemají jen dimenzi, ve které nám k úspěšnému pohybu stačí přirozeně získané znalosti, dovednosti a zkušenosti. Bez nadpřirozeného rozměru a spolupráce s Božím Duchem se v práci pro jeho království neobejdeme. A přes všechny rizikové stránky, které s sebou používání darů Ducha jistě nese, jsem hluboce přesvědčen, že je máme proaktivně vyhlížet, užívat a rozvíjet, abychom „velké poslání“, které nám Hospodin svěřil, naplnili co nejlépe.

Na závěr si zkusme položit několik otázek:

• Vyučujeme v našem sboru o darech a projevech Ducha?

• Pokud ano, je toto vyučování povzbuzením k očekávání, přijímání, uplatňování a rozvíjení těchto darů?

• Vytváříme ve sboru reálný prostor pro používání a korigování duchovních darů?