V životě člověka, v rodině, sboru i státě, existuje období, o kterém se mluví okrajově a často nepravdivě nebo nereálně, protože je nelehké a často stresové. Tím se stává, že není tolik vidět krása a sláva moudré zralosti a statečnosti mnohých.

Seděli tam, v první lavici, na místech vyhrazených pro nejbližší pozůstalé. Babička umřela. Přišel se s ní rozloučit celý sbor. Za pultíkem vedle mnoha květin mluvil kazatel o jejím životě – jak měla pro každého farníka laskavé slovo a jak na všechny myslela. Popisoval ji jako zapálenou, velmi lidskou, laskavou stařenku, která pečuje o jednotlivce a má srdce na dlani.

Trvanlivé uchování informace není nezničitelné

Zdá se, že se z pastýřů stali řezníci – o stáda už láskyplně nepečujeme, spíše si hledíme toho, kolik nám jejich porážka „vynese“

Jaká jsou obvyklá lidská snažení, jichž je plný svět?

Jakou má lidstvo budoucnost? Směřujeme do pekel, nebo máme očekávat lepší zítřky?

Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci… Ex 20,10 On však jim odpověděl: „Můj Otec pracuje bez přestání, proto i já pracuji.“

Křest v Ježíšově jménu nás ujišťuje, komu patříme, komu vděčíme za svůj život, v kom je náš život. V Ježíši, který byl pokřtěn pro nás.