Vychází nové číslo časopisu na téma - Farizejové dnešní doby

„Nikdo neutrhne kus látky z nového šatu a nezalátá jím starý šat; jinak bude mít díru v novém a ke starému se záplata z nového nehodí. A nikdo nedává mladé víno do starých měchů; jinak mladé víno roztrhne měchy a vyteče a měchy přijdou nazmar. Nové víno se musí dát do nových měchů. Kdo se napije starého, nechce nové; řekne: ‚Staré je lepší.‘“ (Lukáš 5,36–39)

Rozhovor s Iljou Hradeckým (*1945), zakladatelem neziskové organizace Naděje, odborníkem na problematiku bezdomovectví

Jsme osm let manželé, je nám 29 a 30 let a máme tři děti do šesti let. Čtvrté dítě je na cestě. My vlastně také – opustili jsme běžný život a momentálně žijeme ve Francii v opatství Hautecombe, v centru pro formaci mládeže a ekumenickou misii komunity Chemin neuf.

Kdysi jsem se osobně setkal s fotografem Jindřichem Štreitem. Daroval mi svoji knihu fotografií s názvem Brána naděje. Hodně mě tam oslovila fotografie, na které stará paní se svým manželem přichází v kostele ke svatostánku, pomaličku, ona o holi. Sotva jdou, ale jdou spolu. Jsou v tom kostele sami. Nepotřebují už nic. Jdou spolu a před sebou mají kříž – jistotu života „potom“.

Byli hosty a měli hosty

„Znáte přece štědrost našeho Pána Ježíše Krista: byl bohatý, ale pro nás se stal chudým, abyste vy jeho chudobou zbohatli.“ (2Kor 8,9)[

Betlémská událost se stala jedním z největších příběhů dějin. Je opředena paradoxy. Mesiáš není velký vládce, ale bezbranné dítě. Nejchudší z chudých jsou účastni zázraku. Nikdo je nepřijme, ale sám Bůh se k nim sklání. Spasení nepřichází s pompou, nýbrž nenápadně. Poslední jsou první. Možná jenom na chvíli, ale ten okamžik stojí za to.

Z Ukrajiny odjíždím s pocitem, že je tam mnohem bezpečněji, než jsme si mysleli před pár dny, a zároveň s mnohem větším strachem o lidi, kteří tam zůstali, protože už je známe, protože to ohrožení je reálné a protože už vím, že jestli něco přiletí, tak nestihnou utéct.

Julia Kuzmich, manželka kazatele druhého sboru Svobodné evangelické církve v Dnipru

Stojíme v kroužku, držíme se za ruce a s očima zavřenýma a srdcem nasměrovaným k Bohu prosíme o ochranu a přijímáme požehnání našich blízkých a staršího sboru. Jsme vysláni na cestu. Za sebou máme auto naložené humanitární pomocí a v přihrádce průvodní dopis – pozvání církve v Dnipru na východě Ukrajiny. Před sebou skoro dva tisíce kilometrů. Více než polovina z toho vede po území, na kterém zuří válka.

Čistota - Nezbytnost v církvi špinavců

Druhý zářijový víkend hostil zámek Depold v Kanicích na Domažlicku Česko-německé dny. Jde o největší akci roku a současní majitelé, manželé Marie a Petr Frolíkovi, tak chtějí zlepšovat vztahy, které byly na obou stranách hranice historií pošramocené. Akce se řídí mottem, že smutné válečné i poválečné události nemají být zapomenuty, ale odpuštěny.

Až jednou, jednou úplně v dálce, skoro v mlžném oparu, zahlédnu postavu.

Když za vámi zaklapne brána dětského domova a vy stojíte před budovou, která má být na mnoho let místem vaší takzvané rodiny, nemáte tušení, kolik rozporuplných myšlenek se vám honí hlavou. Dítě přichází do prostředí, které je samostatným světem v již tak komplikovaném světě. V té chvíli vás úplně nezajímají státní prohlášení a garance o plnohodnotném nahrazení rodinného prostředí, i přes nepopiratelnou snahu se stávají pouze jakýmisi klišé ve vaší příliš hlučné samotě.

Tonda pozoroval svou manželku a věděl, že se děje něco zásadního. Zlatka se zarazila u otevřených dveří vychovatelny s pozdravem na rtech a zlomek vteřiny zírala na ženu, která se tam bavila s její bývalou vychovatelkou. Anita! Hovor ustal, chvíli na sebe v náhle napjaté atmosféře jen tiše hleděly. Uteklo mnoho let, ale poznaly se. Zlatka udělala první krok. Došla k ženě a podala jí ruku. Měla v sobě čisto.

Přepis válečného deníku Josefa Šťastného z Víckovic z doby 1. světové války, osmý díl

Upoutávka na nové číslo na téma KLANY - Síla a slabost rodových vlivů v církvi

Rozhovor s Markem Húštěm