Ve svatováclavské trestnici Na Zderaze v Praze působil v 19. století katolický kněz a reformátor vězeňství Josef Řezáč. Jeho péče o uvězněné zločince zjednodušeně řečeno vypadala tak, že se pokusil oddělit od sebe vězně kající od nekajících. Těm prvním se intenzivně věnoval duchovně i pedagogicky, ty druhé ponechal přísnému dozoru v naději, že i oni k pokání dojdou. Ze zkušenosti pochopil, že s nekajícím se člověkem nelze pracovat. Stejnou zkušenost udělali duchovní před ním i po něm (nejen ve věznicích) a podobnou praxi nacházíme i u postav vykreslených v Bibli a známe ji i z naší praxe. Ale protože výjimky vždy potvrzují pravidlo, i v Knize knih se dočítáme o lidech, kteří k pokání dospívali velmi dlouho a u některých se o něm nedozvídáme vůbec nic. Přesto ale všichni měli naději v Bohu začít znovu.

7.–8. ledna 2019, Praha

Mk 9,1 Řekl jim také: „Amen, pravím vám, že někteří z těch, kteří tu stojí, neokusí smrti, dokud nespatří Boží království přicházející v moci.“

Najde kdo hledá, Potvrzení Boží vůle, Jediná kapka, Nevyslyšená modlitba, Pane co se bude dít?

Když dva jsou jako jeden, a jeden jako mnoho

Pán Bůh lidem v hledání jeho vůle vychází vstříc. Důležité informace jsou zapsány v Božím slovu, např. v Desateru nebo Kázání na hoře. Rozhodnutí, zda člověk přijme toto slovo jako Boží vůli, nebo ho odmítne, je na něm. Během života každý z nás prochází mnoha situacemi, které vyvolávají otázky i pochybností a jasné není nic. O to víc se ptáme po Boží vůli.

Od té doby, co se Bůh v Kristu nad námi smiloval, se už nikdy nemusíme se svou vinou skrývat, protože místo vyhnání ven pro nás Otec připravil hostinu uvnitř. Večeře Páně je její vstupní branou.

Ležel na tvrdé posteli v cele vazby a tekly mu slzy. Duši měl prázdnou, roztrhanou na tisíc kusů. Byl na dně. Nechtěl zabít. Ve střepinách myšlenek se začalo čím dál zřetelněji ozývat volání. Musel to vyslovit nahlas: Pane Bože, prosím tě, pomoz mi!

Svědectví o proměně opavského sboru; Obava z důrazů na aktivismus; 15. valné shromáždění Ekumenické rady církví v ČR

Služba mongolské komunitě

Mohla jsem sledovat i konce statečných životů našich prarodičů a jejich víru, kterou zachovali a pro nás vybojovali.

„Křesťan se musí zbavit naivity, že přijde mezi vězně a vlastním žárem v srdci všechny nadchne,“ říká někdejší hlavní kaplan Vězeňské služby Bohdan Pivoňka. Mluví z něj zkušenosti, už třicet let pracuje s vězni.

Nejčastěji obětujeme čas, peníze, vlastní pohodlí, část osobní svobody. Někdy kus vlastního zdraví. Jen výjimečně jde o obětování života.

Podle různých údajů je útlaku vystaveno 200 až 600 miliónů křesťanů ve 140 zemích světa.

Je sobota 1. prosince po druhé hodině odpolední. Začíná generálka. Malým sálem zní rozezpívávání. Sto sedmdesát lidí, z nichž velká většina není věřící, nikdy profesionálně nezpívala a neumí anglicky. Nejlepší sestava na to, zpívat v angličtině na koncertech o Bohu.

Co však vidím pro překonání problémů jako zásadní, je nalezení potřebné motivace pro další bezproblémový život na svobodě.

Chceme mezi sebou nové lidi? Pokud ano, chceme platit cenu?

Rodina, především ta dvougenerační, tzv. nukleární, kterou tvoří rodiče a děti, se stává velmi křehkým, subtilním a ohroženým společenstvím.O to významnější roli hraje v životě rodiny širší společenství – strýčkové, tety, sestřenice, bratranci a na prvním místě především prarodiče.

Zdravotní sestra, která ošetřovala Jana Palacha

Komentář ke článku Romana Touška