Kdysi jsem se osobně setkal s fotografem Jindřichem Štreitem. Daroval mi svoji knihu fotografií s názvem Brána naděje. Hodně mě tam oslovila fotografie, na které stará paní se svým manželem přichází v kostele ke svatostánku, pomaličku, ona o holi. Sotva jdou, ale jdou spolu. Jsou v tom kostele sami. Nepotřebují už nic. Jdou spolu a před sebou mají kříž – jistotu života „potom“.

Byli hosty a měli hosty

„Znáte přece štědrost našeho Pána Ježíše Krista: byl bohatý, ale pro nás se stal chudým, abyste vy jeho chudobou zbohatli.“ (2Kor 8,9)[

Betlémská událost se stala jedním z největších příběhů dějin. Je opředena paradoxy. Mesiáš není velký vládce, ale bezbranné dítě. Nejchudší z chudých jsou účastni zázraku. Nikdo je nepřijme, ale sám Bůh se k nim sklání. Spasení nepřichází s pompou, nýbrž nenápadně. Poslední jsou první. Možná jenom na chvíli, ale ten okamžik stojí za to.

Z Ukrajiny odjíždím s pocitem, že je tam mnohem bezpečněji, než jsme si mysleli před pár dny, a zároveň s mnohem větším strachem o lidi, kteří tam zůstali, protože už je známe, protože to ohrožení je reálné a protože už vím, že jestli něco přiletí, tak nestihnou utéct.

Julia Kuzmich, manželka kazatele druhého sboru Svobodné evangelické církve v Dnipru

Stojíme v kroužku, držíme se za ruce a s očima zavřenýma a srdcem nasměrovaným k Bohu prosíme o ochranu a přijímáme požehnání našich blízkých a staršího sboru. Jsme vysláni na cestu. Za sebou máme auto naložené humanitární pomocí a v přihrádce průvodní dopis – pozvání církve v Dnipru na východě Ukrajiny. Před sebou skoro dva tisíce kilometrů. Více než polovina z toho vede po území, na kterém zuří válka.

Čistota - Nezbytnost v církvi špinavců