Modlitba ve formě rozhovoru s milujícím Otcem a jeho Synem i s Duchem svatým je veliký dar. Je pro mne velikou výsadou, že mohu v průběhu každého dne volat v jakékoli situaci, reagovat na jakýkoli přicházející podnět, kdy vnímám potřebu přinést ho před Boží trůn, či se jen dotazovat, jak mám dané situaci rozumět. Nejkrásnější chvíle prožívám v přírodě, kde mohu nahlas meditovat a hovořit, naslouchat a prosit nebeského Otce, který naslouchá a odpovídá. V Duchu svatém to je přirozené a snadné. Věřím, že modlitby v souladu se světlem přijatým od Pána do dané situace, jsou vyslyšeny, i když viditelný výsledek většinou hned vidět není. Modlit se v Duchu a pravdě je zcela bezpečné.

Má smysl se modlit? Odpoví mi Bůh? A jak má správná modlitba vypadat? Říkáš, že je to rozhovor s Bohem? Ale jak poznám, že ho slyším a že on slyší mě?

Davida Nováka, předsedy Rady CB, se ptala Eva Macková

Slovo. Byl nám dán dar slova. Jak s tímto darem ale nakládáme? Jak se nám daří využívat tohoto daru k blahu druhých a k uctívání Boha, jímž nám byl dán? Rád bych poukázal alespoň na zlomek toho, proč je podstatné, lidově řečeno, držet jazyk za zuby a následovat výzvu apoštola Pavla, kterou dává ve dvacátém devátém verši čtvrté kapitoly Listu Efezským: „Z vašich úst ať nevychází žádné špatné slovo, nýbrž jen takové, které je dobré k potřebnému budování, aby dalo milost těm, kdo je slyší.“

Na konci šedesátých let minulého století pojmenovali a popsali Robert Rosenthal a Lenor Jacobson zvláštní jev. Vedl je k tomu objev, který učinili v experimentu na jedné základní škole. Ve stručnosti: Žákům rozdali testy a učitelům řekli, že se jedná o testy IQ a studijních předpokladů. Pak vybrali průměrné žáky, ale jejich učitelům řekli, že se jedná o žáky nadprůměrné. Učitelé k nim najednou začali přistupovat jinak – věnovali jim více pozornosti, povzbuzovali je, často je chválili. Toto chování vyvolalo v daných žácích sebedůvěru, dodalo jim motivaci – a následně opravdu vedlo k tomu, že začali dosahovat nadprůměrných výsledků. Princip sebenaplňujícího se proroctví, tzv. Pygmalion efekt, platí u lidí všeobecně – vyskytuje se i na pracovišti a v jiných kolektivech nezávisle na věku.

Kdykoliv se objeví nová technologie, pokulhává za ní gramotnost. Lidem chvíli trvá, než se naučí s danou novinkou žít. A někdy je ta chvíle dlouhá. Zpravidla se totiž projeví nejdřív přínos nových technologií, až později jejich slabiny, úskalí a nebezpečí.

Žijeme v informačním a mediálním věku. Od rána do večera na nás dorážejí údaje, pozvánky, nabídky a slogany. Protože jsme vystaveni vodopádu vět, přikládáme jejich slovům čím dál menší váhu. Jako by stále někdo všude kolem chrlil chuchvalce slov. Aby získal voličský hlas. Aby prodal podezřelý výrobek, politické přesvědčení nebo mystickou vizi. Aby vymámil z lidí členské příspěvky.

Setkali jste se někdy v církvi s farizejským jednáním? Popište zkušenost.

Židovství v období Druhého chrámu bylo nesmírně pestré. Současní badatelé hovoří o více než dvaceti různých židovských skupinách či směrech v době Ježíšově. Farizejský směr se zformoval nejpozději ve druhém století před Kristem a měl rovněž několik proudů.

Čas od času každý z nás sklouzne k pocitu, že přesně víme, jak věci mají být, a vyžadujeme to nejen po sobě, ale hlava nehlava i po svém okolí. Z nám dostupných informací si vyextrahujeme svůj pohled na věc, uděláme z něj klíčovou záležitost a vyžadujeme její dodržování po všech kolem sebe.

„Farizeové však vyšli a radili se proti němu, jak by ho zahubili.“ (Mt 12,14)

Čistota v Bibli byla původně rituální. V Mojžíšově zákoně je stanoveno, jak čistoty dosáhnout: pomocí omývání a očišťování. To byla náboženská povinnost. U Izraelců většina rituálních očišťování představovala hygienickou a etickou očistu. Později v době proroků vidíme, že se klade důraz na etiku. S příchodem Pána Ježíše Krista a sestoupením Ducha svatého se čistota přenesla do oblasti morální a duchovní.

Svědectví sestry z CB

Řekněme rovnou, síla starých rodů a rodinných klanů v církvi je veliká v dobrém i ve zlém, stojí na nich a někdy i padá církev. Sám z podobné rodiny částečně pocházím, vím proto, o čem mluvím, i když o klanu se zřejmě nedá hovořit, protože jsme se nakonec rozprchli do mnoha stran země, nesetrvali na místě v jediném sboru. Naše služba se tudíž trvale nezakonzervovala v jednom společenství, ale nadobro se rozdrobila po církvi a církvích. Nehodlám však primárně psát o naší rodině, uvádím to jen proto, aby bylo zřejmé, že se mě toto téma osobně týká. Předně chci psát obecně o věrných rodech, na kterých stál a dodnes stojí život církve a sborů, což především dosvědčují naši starší bratři ve víře – Židé.

Hospodin pracuje s generacemi. Někdy možná víc než s jednotlivci. Ve Starém zákoně to byly jednotlivé rody, ze kterých vzešel celý národ. V Novém zákoně to pak jsou místní sbory. Bůh nás prostě zasadil do společenství, kde jednotlivé generace zápasí o „předání“ víry těm dalším.

Lídy Matuškové z Rádia 7 (TWR) se ptala Eva Čejchanová

Brácha úplně propadl všem možným dezinformacím.

Radikalizace je jednou z možných odpovědí člověka na dlouhodobý stav ohrožení, nejistoty, frustrace a hněvu, na ztrátu životního smyslu a osobního významu. Součástí motivace bývá intenzivní potřeba mít věci uzavřené. Jen si vzpomeňte na radost a úlevu, kterou jste pocítili po dokončeném díle