Nezapomenu ani svůj přechodový rituál všech rituálů – svůj křest v pankrácké cele.

A přestože jsem to slýchala i předtím, teprve teď mi najednou došlo, že to platí i pro mne osobně. Byl to hezký okamžik.

...pokud emoce v těžké situaci vytěsníme, zapouzdří se v nitru člověka a žijí si svým vlastním životem.

Proměna se stala, byla jsem někdo jiný. Maminka.

Když se Robert vracel s dozorcem přes vězeňský dvůr, natlačení vězni v zamřížovaných oknech jen nevěřícně hleděli, jak kráčí s prstem vztyčeným k Bohu.

Po dlouhém váhání Ota na mobilu to číslo vyťukal. Potřeboval mít jistotu. Když uslyšel na druhé straně telefonu mužský hlas, prostě se slušně zeptal: „Jak to s mojí ženou myslíte? Tuším, že je do vás zamilovaná…“

Byla jsem nevěstou, a tak jsem se i cítila. Jako bych všechny své předešlé obavy a lítosti zahodila a jen toužila jít dál se svým mužem.

Už popatnácté, tentokrát od pátku 5. do neděle 7. dubna, se konala Procházka růžovým sadem. Během této šifrovací soutěže s podtitulem Drsná zábava pro drsné jedince, mají účastníci za úkol najít a ideálně taky vyluštit co nejvíc šifer. A já jsem už několikátým rokem v organizačním týmu.

Pozdravíte se, vyměníte si úsměv, ale do řeči se pravděpodobně nedáte.

Jakou atmosféru očekáváme od večeře Páně? Co kdybychom při ní slavili Ježíšovo vítězství, jako když národ slavil zlato z Nagana?

Je horší zapomínání, nebo zkreslené vzpomínky?

Už jste někdy řídili na Olivové hoře?

„Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas: Je čas rození i umírání, čas sázet i čas trhat; je čas zabíjet i čas léčit, čas bořit i čas budovat; je čas plakat i čas smát se, čas truchlit i čas poskakovat…“ (Kazatel 3,1–4)

Letos je tomu 100 let, co bylo u nás ženám ze zákona dáno právo volit a být voleny. Oproti liberálním Čechám, kde stále vrcholné posty zastávají výhradně muži, konzervativnější Slovensko už mělo paradoxně premiérku a nyní má dokonce prezidentku. Není to pro Církev bratrskou v Čechách i na Slovensku pozitivní nápověda neomezovat ženy ve službě v církvi?

Vyslechl si lékaře a musel se rozhodnout, jestli chce žít, nebo ne. „Nejsem typ, co by v posilovně zvedal železa. Tak jsem začal chodit,“ říká Jakub Čech, filmový zvukař, který přešel americký kontinent.